Připočteme-li k tomu ještě Bářinu jedenáctiletou dceru Emmu, dvě jezevčice, jednu jorkšírku a jednu psí dámu plemene ridgeback je jasné, že mužský prvek představovaný Emminým manželem Pavlem Beránkem a Bářiným mužem Petrem Rajchertem, je v menšině. I když má posilu v kocourovi a Petrovu patnáctiletém synu Petrovi, který tu poměrně často pobývá.

Emma Srncová, herečka, malířka a grafička
Narozena: 22. 8. 1942 jako Emma Macenauerová
Třikrát vdaná, manželé: Vladimír Navrátil, Jiří Srnec, Pavel Beránek
Děti: Lucie (1963), Jan (1967), Barbora (1969)
Vnoučata: Filip, Barbora, Tobiáš, Emma, Kryštof, Jakub

„V létě, když byla Bára s rodinou u moře, jsem na chalupě hlídala všechna zvířata. Byla jsem cosi jako „dogysitter“. Ze začátku jsem si říkala, jestli jsem se trochu nepřecenila. Ridgeback je přece jen velký pes, ale nakonec to bylo naprosto úžasné.

K jezevčici si Bára pořídila ridgebacka. Má jen o trochu delší nohy. A také prý klidnější povahu. Rozhodně není tak paličatý. .: K jezevčici si Bára pořídila ridgebacka. Má jen o trochu delší nohy. A také prý klidnější povahu. Rozhodně není tak paličatý.Foto: Michaela Feuereislová

Nejenže jsem se vůbec nemusela bát, že nás někdo vykrade, ale psi byli velmi ukáznění. Potíž byla, že se všichni chtěli chovat. Seděla jsem v křesle, u nohou dva pelíšky, v nichž spali pejsci a další dva jsem měla na klíně,“ popisuje s úsměvem Emma Srncová svou chovací spíše než chovatelskou zkušenost.

Pracujete spolu a bydlíte v sousedících domech. Jak se to tak podařilo?

Bára: Původně tady stál jeden dům s velkou zahradou, kde jsme bydleli celá rodina ještě s mým tátou Jiřím Srncem. Jenomže za minulého režimu se taky mohlo stát, že vám zaberou kus zahrady a udělají z ní stavební parcelu, kterou zastaví někdo cizí. Tak tam raději máma se svým současným manželem postavili dům sami.

Emma: Původně jsem chtěla jenom obytný ateliér, ale naštěstí jsme nedostali povolení. Teď vím, že postavit druhý dům bylo to nejchytřejší, co jsem kdy udělala. I když si o nás všichni mysleli, že jsme se na stará kolena (bylo mi padesát) zbláznili. Můj muž je hrozně pracovitý, já bych se do toho sama nepouštěla.

Důvodem ale bylo i to, že bydlet s dospívajícími dětmi je o nervy. Syn Honza byl schopen sedět hodinu ve vaně a připouštět si teplou vodu a mně jen v hlavě běželo, co to stojí. Když jsem to neviděla, měla jsem klid.

S Pavlem Beránkem jste spolu skoro čtvrt století, to už je pořádný kus života.

E: To je. Teď je bohužel nemocný, ale dokud mohl, udělal tady hrozně moc práce. To, že už na ni nestačí, ho trápí. Je fakt, že někdy jsou situace, kdy malovat veselé obrázky jde dost těžko…

Barbora Srncová, herečka a malířka
Narozena: 5. 8. 1969
Rodiče: malířka Emma Srncová a zakladatel Černého divadla Jiří Srnec
Dcera: Emma Kvevik (1997), která se Báře narodila z prvního manželství se Švédem Kaare Kvevikem
Manžel: Petr Rajchert, hudebník, textař, zpěvák, herec a moderátor

Báro, přijala jste Pavla jako tátu, když se k vám přistěhoval?

B: Na to už jsem byla velká. Jako otce jsem ho nebrala, ale cenila jsem si na něm, že měl a pořád má mámu rád. Vždycky ji miloval a obdivoval.

Jste velká rodina, Emmina dcera z prvního manželství Lucie má dvě děti, syn Jan tři, Bára má dceru a její muž syna… Sejdete se někdy všichni pohromadě v plném počtu?

E: Upřímně řečeno, hromadné sešlosti zrovna nepreferuju. Ale myslím, že spolu docela držíme.

B: U jednoho stolu najednou se nesejdeme, ale mámu pořád všichni bereme jako takovou nepsanou hlavu rodiny.

Když se třeba s mým manželem o něčem dohadujeme a nemůžeme se dobrat výsledku, říkáme: „Padre rozhodne.“ A jdeme problém přednést mámě. Někdy sice její rezolutní názor neradi slyšíme, ale obvykle to pomůže. Má přehled o všem, co se v rodině děje. Navíc je chytrá, takže ví, kdy má vyšumět.

Jste si hodně blízké. Obě jste byly herečky vy Emmo, se malování věnujete už dlouho a zdá se, že k němu teď tíhne i Bára. Jak to přišlo?

B: U mě nastal určitý zlom už ve třiceti. Jak bych to řekla… Zkrátka do třiceti herečka, po třicítce malířka. Já ale nikdy neměla chuť exhibovat. V divadle jsem vždycky měla obrovskou trému, nikdy jsem z hraní neměla požitek. Jen Černé divadlo bylo něco jiného, protože tam jsem nemusela mluvit. To byla radost.

Ale i když to byl moc hezký život, k němuž patřilo ježdění po světě, někde vzadu jsem věděla, že to nebude napořád. Že chci mít rodinu a domov. Když jezdíte po světě, tak to nejde. Navíc živit se dnes herectvím je složité. Seriály jsou pro herce časově náročné.

Dvě Emmy - ta malá svou podobu s babičkou a maminkou nezapře. .: Dvě Emmy - ta malá svou podobu s babičkou a maminkou nezapře. Foto: Michaela Feuereislová

Všechno se musí stihnout co nejrychleji, naučit se co nejvíc textu, být na place denně od rána do večera. Tenhle způsob práce nestíhám. Když jsem začínala, bylo v herectví také hodně psychologie, víc se o práci mluvilo, bylo na všechno víc času.

Jakou hereckou nabídku byste musela dostat, abyste ji přijala? Existuje vůbec taková?

B: Nevím, nějak si to nedovedu představit. E: Možná film. Ale ten by zase musel být bez milostných scén. B: To je taky tak. Do třiceti mi to nevadilo. Brala jsem je jako součást svého povolání. Ale čím jste starší, tím víc si uvědomujete určité hodnoty. Najednou to prostě nějak nejde. Mám s tím velký problém a přiznám se, že nechci nic pokoušet.

Jsem ráda, že jsme s Petrem už devátý rok, manželství funguje a jsme spolu rádi. Když budete s někým pohromadě celé dny a budete s ním „hrát“ lásku, může se stát cokoliv. Hraní si s emocemi je nebezpečné a občas to lidi semele. Vím, o čem mluvím, vždyť my jsme se s Petrem seznámili při natáčení seriálu Policejní pohádky strážmistra Zahrádky.

Rozvedla jste se se svým švédským manželem kvůli Petrovi?

B: Spíš bych řekla, že Petr byl hybnou pákou toho, že se můj vztah s Kaarem rozetnul. On tu ani nebyl moc spokojený a já si až posléze uvědomila, že komunikace v angličtině opravdu nestačí. Jsem ukecaná a potřebuju si povídat. Pro mě byl handicap jazykové bariéry příliš velké sousto.

S Petrem je to úplně o něčem jiném, jsme z jedné země, a když mu třeba řeknu, že někdo vypadá jak Ferda mravenec, tak ví, o co jde. Už jen třeba to, že oba víme, že komunismus neznamenal, že jsme tady byli v kleci za mříží a celou dobu jsme jen trpěli. To cizincům nevysvětlíte.

Kaareho příbuzní si navíc mysleli, že tu žijeme jak někde na Ukrajině a toho puncu jsem se nemohla zbavit, ani když tu byli na naší svatbě a museli vidět, že to tak není. Pořád jsem pro ně tak trochu byla holka z Východu, která může být šťastná, že se vdala do Švédska.

Jakou zkušenost jste si z minulého vztahu odnesla pro ten současný?

B: Že komunikace je pro vztah hodně důležitá. Že problémy se nemají odsunovat stranou a má se o nich mluvit.

S manželem Petrem Rajchertem je Bára už devět let. Klape jim to a ona přiznává, že s rodinou a dětmi je jí nejlíp. .:S manželem Petrem Rajchertem je Bára už devět let. Klape jim to a ona přiznává, že s rodinou a dětmi je jí nejlíp.

Také si vztahu víc vážím. Neuměla jsem si představit, že i po rozvodu ještě můžu mít kompletní rodinu. A mám - jsme táta, máma, děti, i když ne pokrevně příbuzné. Ale funguje to.

E: Navíc je docela legrační, že Bářina Emma a Petrův Péťa jsou si podobní. Bára je úžasná mamina. Taková já jsem nikdy nebyla.

B: Mě to baví, považuju to za nejlepší poslání. Děti spolu vyrůstají odmalička a mají skvělý vztah. Když jsme byli loni na vodě, poprvé spolu jeli na jedné lodi. Myslím, že pro oba je přínosem do života, že se potkali. Jeden druhého naučí komunikovat s mužským a ženským světem.

Máte pořád Emmu ve střídavé péči? Jak to řešíte, když chodí do školy?

B: Pořád máme střídavou péči určenou, ale samozřejmě že v praxi nelze dělit její čas přesně napůl. Ale Emma ho tráví ve Švédsku tolik, kolik dovolí její škola. Tráví tam část prázdnin, často tam létá na prodloužené víkendy, vánoční svátky si dělíme napůl a Štědrý den si střídáme.

Není vám smutno, když na vás vyjde Štědrý den bez Emmy?

Děláme to tak, že si ho posuneme. S dětmi si ho můžete udělat kdykoliv. Kdybych to vzala z praktického hlediska, slavit Vánoce by bylo nejlepší ve druhé polovině ledna, kdy je v obchodech klid a všechno je zlevněné na polovinu.

Projevuje se na Emmě její tak trochu netypické dětství?

B: Má to takhle od tří let, nic jiného nezažila, takže to považuje za přirozené. Nejdůležitější je, že kolem sebe má lidi, kteří ji mají rádi. Možná to zní absurdně, ale svým způsobem je výhoda, že má tátu až ve Švédsku. Každý máme svůj svět, oba se snažíme dělat pro ni to nejlepší a nemluvíme si do toho, protože to ani nejde.

Když začala Emma chodit do školky, bavili se tam o tom, kdo co sbírá. Emma tehdy řekla, že sbírá lidi, kteří ji mají rádi. A je to pravda. Ve Švédsku má tátu, který má novou manželku a ta má své rodiče, kteří jsou pro ni další babičkou a dědečkem. Má tam malého bráchu a všichni se mají rádi. V Čechách má další rozvětvenou rodinu.

E: Navíc umí perfektně švédsky a je ohromně samostatná. Teď už do Švédska létá sama. Emma zdědila po svém tatínkovi náramně společenskou povahu, miluje návštěvy, večírky, lidi, takže trauma z toho, že má tak propletené příbuzenstvo, nemá.

Když už jsme u toho, co kdo po kom má - co jste, Báro, zdědila po mámě, si umím představit. Ale co po tátovi?

B: Táta taky kreslil, má grafickou školu, tak nějaký ten výtvarný gen to asi bude. Máma by určitě našla i nějakou „hezkou“ vlastnost…

Malířka Emma Srncová..: Malířka Emma Srncová. Foto: Michaela Feuereislová

 

E: Třeba že neumí odhadnout čas. To její táta neuměl taky. Pamatuju se, že když jsme třeba odjížděli na chalupu, seděla celá rodina už čtvrt hodiny v autě, zatímco on ještě něco hledal. Ale Bára s tím statečně bojuje a musím říct, že se hodně zlepšila. Byly časy, kdy jí ulétávala letadla…

B: …jednou mně ulítlo letadlo. Jednou.

E: Nezapomenu, jak jsme jednou jeli na letiště s malou Emmičkou v tašce a Bára se dívá na hodinky a říká: „Tak nevím, jestli máme být ve dvanáct na letišti anebo jestli to už letí.“ Koukla se na letenky a povídá: „Hm. Letí.“ A bylo za deset minut dvanáct.

B: Mami, nebylo, přeháníš. To bychom to nestihli.

E: No ale kvůli tobě jsem jela jak blázen. Vyhodila jsem ji před odletovou halou a letadlo už zatahovalo schůdky a museli je kvůli ní znovu vysunovat. Já z toho mám vždycky kolaps.

B: Nebo jak jednou Emma neměla pas… To bylo taky hrozný.

E: Bára mi to volala z letiště a za dvacet minut to mělo letět. Manžel sedl do auta a jel jak šílený a říkal, že to bylo jak z filmu, že běžel dědeček, běžela letuška…

B: … to jsem běžela já. Letuška až pak. Emma tam mezitím čekala a brečela, že nepojede k tatínkovi. Nakonec se to zvládlo. Ale já tyhle situace nevyhledávám, vždycky je mi z toho špatně.

E: Ovšem výchovný efekt to má úžasný, protože Emma místo toho, abychom ji pořád popoháněli, jako to bývá u ostatních dětí, naopak popohání svou maminku, že už se musí jít. A kontroluje, jestli má všechno sbalené a letenky a pas v pořádku.

Jak bere malá Emma Petra?

B: Myslím, že je pro ni jednou z mála autorit. Se mnou se to tak nějak koulí, ale on se fakt poslouchá. S tatínkem se dá „vorat“, ale s Petrem ne.

Trávíte spolu s dětmi hodně času...

E: Bára je taková „skautská vedoucí“, která vymýšlí akce, na něž vyrážejí všichni čtyři i se psy. Chodí po lese, jezdí na vodu, na kola, na lyže. A všude fotí a z fotek vznikají úžasná alba, která Bára ještě domalovává, takže to jednou budou nádherné kroniky.

B: Občas se podaří docela legrační fotky. Třeba když se zapne samospoušť, všichni jsme někde daleko a musíme se na určité místo seběhnout, než nás foťák vyfotí.

Má malá Emma také výtvarné nadání?

B: Chodí na výtvarku. E: Je hodně pečlivá, to má po dědovi a po Báře. Je dobře, že začíná teď, já začala v osmnácti.

Kdy začala malovat Bára?

B: Já jsem si spíš tak kreslila. Když máte takové rodiče jako já, prostě vás to k tomu přivede, papír a tužky jsou pořád po ruce. Vzpomínám si, že jsme se třeba dívali na nějaký přírodopisný film v televizi a táta z něj dokázal vytáhnout ta zvířata ven na papír. To se mi vždycky moc líbilo. Taky mě bavilo, že dokázal namalovat obrázek jen několika tahy.

Barbora Srncová..: Barbora Srncová.Foto: Michaela Feuereislová

Nebo jak na chalupě maloval naše sousedky a jejich kočky. Máma ale do svých obrázků dodává navíc kus své fantazie, díky jíž jsou tak něžné a hezké. Já mám třeba spoustu nápadů, ale dotáhnout je do finální obrazové podoby je pro mě ještě pořád těžké. Zatím se starám o náš internetový obchod, do kterého jsme se pustily.

E: Původně jsme si nebyly jisté, jak to budeme zvládat, ale jde to. Bára mi také dělá veškeré výstavy a prodeje. Když k tomu bude ještě sama víc malovat, bude toho mít k tomu, že dělá také maminu, vaří a nakupuje, docela hodně.

B: Já myslím, že moje doba ještě přijde. Potřebuju ještě trošku času. A většího klidu.

Báro, jak vlastně vznikly vaše první obrazy?

B: Bylo to na zakázku, kdy jsem měla namalovat čtyři obrazy s tematikou golfu. Zjistila jsem, že zvětšit původní návrh na rozměr metr šestnáct krát metr šestnáct není žádná legrace. Je v tom hodně alchymie a hlavně matematiky. Ale bylo to nejkrásnější období spolupráce s mámou.

Měly jsme vedle sebe dva stojany a puštěné rádio, z něhož zněl hlas Petra, který dělá v Českém rozhlasu. Pro mě je to taková krásná a silná vzpomínka, jak obě malujeme a můj muž do toho mluví z rádia. Jak jsme najednou všichni pohromadě.

Vnesl vůbec Petr, coby muzikant, do vaší výtvarné rodiny nějaký hudební prvek?


E: Bohužel ne. Nějak to herectví i muziku zapíchl.

B: Ale zase začal vyřezávat krásné věci ze dřeva.

Jakou nejlepší radu v životě vám máma dala?

E: Moje maminka mně dala úžasnou radu, kterou si často připomínám: „Emmičko, nepleť si oči obdivu s očima údivu.“ To je velmi užitečné. Ale co jsem dala Báře, to nevím…

B: Já to nemám zformulované do žádné věty, ale pro mě je důležité to, že máma je vždycky nablízku. Přála bych si taky taková být. Maminka, o které děti vědí, že za nimi stojí a že je pořád připravená když ji budou potřebovat. Myslím, že vztah mezi mámou a dcerou je vždycky fajn. Možná to vnímám o to víc, že mám sama dceru.

A jakou nejlepší radu od vás dostala malá Emma?

To bude muset jednou posoudit sama. Teď je jí jedenáct a začala se v ní probouzet osobnost. Nastal takový zlom, začala trochu dělat pubertální obličeje a nosí obrovské náušnice.

Kupuje si je za své peníze a já můžu tak akorát říct, že se mi zdají moc velké. To je tak všechno. Protože vím, že jakmile člověk začne dětem v tomhle věku něco zakazovat, je to ještě horší. Taky si potrpí na oblečení. Chodí perfektně sladěná, její oděvní kreace jsou úplný výtvarný počin.

Z toho vyroste, důležité je, že má dobrý grunt.

Pevně v to věřím. Stejně jako u Péti, kterému je patnáct. Jsem šťastná, že je oba mám. Vzpomínám si, že v tomhle věku jsme si s bráchou nejvíc rozuměli. Byli jsme v pubertě a všichni ostatní byli nemožní. Péťa s Emmou jsou taky dobrá dvojička.