Je vám šestapadesát. Je to hodně, nebo málo?

Tak pořád je to míň než pětasedmdesát. Ale někdy mi připadá, že je to nějaký omyl, že se to počítadlo zbláznilo. Připadá mi, že jsem pořád jako dítě, dokonce mě občas překvapuje, že mně někdo vyká. Jako bych se zastavil na sedmnácti.

To už jste sázel na koně a dělal v Chuchli černého bookmakera, že?

Ano. Přišel jsem tam v patnácti.

Kdy jste hrál naposled o peníze?

Ani si nepamatuji. Dnes už mám jiné hry. Nejsou o peníze, ale tím víc jde o zisky. Každá deska, každé divadelní představení, každý počin, do kterých investuji svůj čas, který už, jak vidím, není nekonečný, je také obrovská sázka. Největší hazardní hrou je život.


Kromě dostihových koní se vyznal i v klusácích. Za sázkami jezdil také do Maďarska..: Kromě dostihových koní se vyznal i v klusácích. Za sázkami jezdil také do Maďarska.

Poslal jste teď na trh album Ohrožený druh, kde vaše písně zpívají téměř neznámé zpěvačky. Nebyl to také hazard?

No… je to cesta nevyšlapaným prostorem. Je také téměř nemožné interpreta s hlasem, který pro posluchače není okamžitě dešifrovatelný, umisťovat do rádií.

Proč to děláte? Není to plýtvání energií, invencí? Nemáte přece jistotu, že desku s neznámými zpěvačkami lidé budou kupovat.

Dělám to proto, že chci něco říct! Nastolit nějakou náladu, atmosféru, přísliby, rozpory. A baví mě pracovat ve společnosti talentovaných lidí.

Dobře, ale proč to nemůže zpívat Hana Hegerová?

Mohla by. Podle mě. Ale pak je tu taky ona – a vypadá to, že do nových věcí už nejde. Nakonec tu písničku, kterou jsem jí chtěl nabídnout, zpívá Věra Nerušilová… a velmi přesvědčivě. To jediné je důležité.

Na desce je jen jedna skladba od Petra Hapky, ostatní jsou od jiných autorů hudby. Spolupracujete spolu pořád?

Jasně, dokonce intenzivněji než kdykoli předtím. Napsal jsem dlouhý písňový text o 1600 verších, který se bude dílem zpívat a dílem mluvit. Jmenuje se to Kudykam a premiéra bude ve čtvrtek 22. října 2009 ve Státní opeře Praha.

Všichni předpokládali, že taky budu doktorem, jenže já jsem byl dlouho hazardním hráčem. Vadilo jim to. Tak teď jim snad splácím dluh.

Do té doby budu hledat herce a také interprety pro nové písničky, které jsme s Hapkou udělali. O některých už vím – Vojta Dyk, Jan Maxián, Nina Divíšková, Csongor Kassai…, to jsou v téhle chvíli horcí kandidáti na hlavní role. Více se o všem dočtete na www.kudykam.net ; lidé si tam už dnes kupují vstupenky.

Jak vás napadlo psát divadelní hru ve verších?

Jako textař mám obvykle prostor nějakých 32 řádků na celý příběh, tady jsem si mohl udělat tolik veršů, kolik jsem chtěl. Čeština má dost nedostatků: má příliš mnoho souhlásek a přízvuk výje hradně na první slabice. Ale má jednu úžasnou výhodu – a to že se v ní náramně rýmuje.


V roce 2004 byl předsedou poroty v soutěži Česko hledá SuperStar, kterou vyhrál Vlasta Horváth..: V roce 2004 byl předsedou poroty v soutěži Česko hledá SuperStar, kterou vyhrál Vlasta Horváth.

V angličtině je obtížně zvučně a překvapivě rýmovat, nemá pády nebo rody… je to v podstatě technická řeč. Čeština se nehodí pro jazyk počítačů, zato je to jazyk lásky… Když mě posedlo, že napíšu hru ve verších, 88 dní jsem psal od rána do večera, jenom s kafem a cigárama. Pak jsem to nabídl Petru Hapkovi a Státní opeře.

Napsal jste 300 písňových textů a ve spojení s Petrem Hapkou a Hanou Hegerovou jste k nepřekonání, často až zatrne u srdce. Půjdou nám do očí slzy i při Kudykamovi?

Zapláčete-li, potěšíte mě… Kdysi jsme s Hapkou udělali píseň Penzión Svět… v ní se potkáváme s člověkem, který sedí v malém pokojíčku v pátém suterénu a dumá, jestli by přece jenom neměl vyrazit do toho světa za dveřmi, dojít někam daleko, snad až do přízemí a možná ještě někam výš.

Tu písničku považuji za nejlepší svůj text, tak jsem na tom postavil libreto hry. Člověk z toho pokojíku vychází, aby hledal lásku, složitost světa, život.

S Petrem Hapkou vytvořili nebývalou tvůrčí dvojici. Napsali stovky písní..: S Petrem Hapkou vytvořili nebývalou tvůrčí dvojici. Napsali stovky písní.


Co dělá vaše dcera?

Už druhým rokem studuje operu na konzervatoři. Dostalo se tam dvanáct lidí, Ruth také a je tam nesmírně šťastná. Nechce dělat pop-music. Mockrát jsem jí nabízel písničku, odmítla. Měl jsem pro ni roličku v Kudykamovi, nechce. Hraje na klavír, sama skládá.

Ani doma nezpívá moje texty, jenom operu. Dokonce před námi tají své pokroky. Snad se ta její touha po dokonalosti jednou zúročí. Je jí 21 let. Ale i kdyby nic z toho nevyšlo, milovat ji budu pořád stejně.

Co váš syn?

Filip už od svých pětadvaceti přednáší biblickou hebrejštinu a klasickou řečtinu na fakultě humanitních studií. My nemáme v rodině žádnou židovskou konexi, což mě vždycky mrzelo, ale Filip se k tomu stejně dostal, umí rozkrýt textové vrstvy Starého zákona. Je mu třicet let.

Nejste náhodou jeho žákem?

Ne, jsem sice na stejné fakultě, ale já studuji antropologii. Získal jsem titul magistra a byl jsem přijat na doktorandské studium, mám za sebou první rok. Předpokladem je složit pět státních zkoušek, zvládl jsem už tři, letos složím dvě a napíšu a pokusím se obhájit diplomovou práci. Pak bych rád ve vlastním vzdělávání pokračoval. Mám před sebou ještě hodně věcí, které se potřebuji naučit, promyslet, rozvíjet.

Už jste také přednášel?

Vedl jsem dva semináře na Fakultě sociálních věd UK a na Masarykově univerzitě v Brně. Byly to semináře tvůrčího psaní pro názorové stránky deníku. To mě bavilo. Vybral jsem si vždycky dvanáct studentů a s nimi jsem pracoval.

Co vás žene do studia? Touha po titulech?

Nazval bych to načechráním duše, to s tituly nemá nic společného.

Nechcete se tak trochu vyrovnat svému prastrýci, akademiku Jaroslavu Heyrovskému, který dostal v roce 1958 Nobelovu cenu za fyzikální chemii?

Na jeho úroveň se přece nemohu dostat, tolik soudnosti ještě mám. V každém případě on není inspirací. Spíš to, že jsem vyrůstal v rodině, kde babička, dědeček i táta s mámou měli akademické tituly. Všichni předpokládali, že taky budu doktorem, jenže já jsem byl dlouho hazardním hráčem. Vadilo jim to. Tak teď jim snad splácím dluh, i když všichni už zemřeli. Nebo možná právě proto.

V roce 2004 jste prodal sázkovou kancelář Fortuna, kterou jste založil po revoluci, za dvě miliardy. Byli jste na tu sumu tři společníci…

Čtyři.

No tak to nebylo tak moc peněz! Ale vážně: řekla bych, že už jste za vodou, že si budete jen tak užívat. Vy ani vaše děti nebo vnoučata nemusíte sáhnout na práci…

Za vodou nemůže být nikdy nikdo. Spoustě miliardářů doktor řekl – Pane, vy před sebou máte čtyři měsíce života. Ale jsem-li za vodou, tak v tom smyslu, že konečně můžu pořádně pracovat, práci si zadat sám, nemusím plnit příkazy někoho jiného a na někoho se ohlížet. Když dělám desku, je jedno, jestli to potrvá rok, nebo sedm let. Když je hotová, jdu na firmu, a ta to buď vydá, nebo nevydá.

Dají se vůbec dvě miliardy utratit?

To nevím, já je nemám. Jezdím na hezké dovolené a mám třeba hezkou kravatu a mohu si platit různé asistenty… na to snad budu mít i v budoucnu. Peníze ale lze špatně investovat. Když budete mít velkou smůlu a dáte je do banky, která zkrachuje, tak o ně přijdete.

Zážitky a inspiraci k tvorbě hledal také na incké citadele Machu Picchu v Peru..: Zážitky a inspiraci k tvorbě hledal také na incké citadele Machu Picchu v Peru.

Nic není bezpečné. Banka Lehmann Brothers, která byla pátá největší na světě a existovala 158 let, zkrachovala. A oč je lepší Komerční banka nebo ČSOB? To já nevím. Je asi lepší mít nějakou nemovitost, kupovat umělecká díla nebo dluhopisy, ale pak se o to musíte starat. A to už je zdržování od pořádné práce.

Nejste znepokojen politickou situací?

Nejsem. Na rozdíl od minulosti máme pluralitní parlamentní demokracii, nezávislé soudy, všichni můžeme volit nebo být voleni, ideová hlediska nejsou překážkou, abychom mohli studovat, pracovat nebo třeba i nepracovat, jezdit do ciziny, dostat se ke kvalitní literatuře.

Tohle všechno je fantastické! Nikdy jsem nedoufal, že se to stane. To, že se hádá Topolánek s Bémem nebo Paroubkem, je bezvýznamná věc. Podstatné je, že nám neničí a nekrade životy.

S manželkou Rút jsou manželé už přes třicet let a stále je baví i společná dovolená, tentokrát na raftech..:S manželkou Rút jsou manželé už přes třicet let a stále je baví i společná dovolená, tentokrát na raftech.

Asi nebyla náhoda, že jste si jako patnáctiletý poprvé vsadil na koně a v roce 2002 jste měl prosperující sázkovou kancelář Fortuna.

No, že bych si v roce 1969 říkal, že budu mít podniky ve třech státech a tisíce zaměstnanců, statisíce klientů a že mě to bude živit, to ani náhodou.

Proč jste tedy začal sázet? Chtěl jste vyhrát a koupit si třeba motorku?

Ne, chtěl jsem hrát. Hráč nehraje proto, aby si něco koupil. Chce se zúčastnit hry. Pořád bylo lepší zúčastnit se hry a třeba často prohrávat než panáčkovat před SSM. To bylo prohrávání nepřetržité.

Co byste ještě chtěl?

Mám ještě moc úkolů. Kudykam je jako vojenské tažení, hraje v tom spousta lidí, ještě pořád libreto přepisuji. V květnu vyjde jako kniha, výtvarně pojednaná Borisem Jirků. Čeká mě i doktorandská práce, kterou pak musím přeložit do angličtiny, abych ji mohl obhajovat na mezinárodním fóru. Chci napsat knihu cestopisů.

„Talentů je mnoho, toužím je poznat, pracovat s nimi, a tak si načechrávat duši.“
V srpnu se vrátím k africkému kmeni Samburů, kde máme s manželkou dítě na dálku. A budu psát villonské balady. Vítězslav Nezval v roce 1956 složil 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Teď je to už 52 let, a to byl pro mě impuls, abych ten obtížný žánr zas oživil a dvořil se češtině.

Foto: ČTK a archiv Michala Horáčka