Na vánoční svátky nedá Linda dopustit: „Jsem milovník Vánoc a všechny tradice s nimi spojené miluji. Včetně příprav, vybírání dárků, balení. Dělá mi dobře, když se nás sejde hodně a rodina je spolu. Mám je všechny ráda, není to pro mě žádná povinnost,“ dodává.

David se na vánoční svátky dívá střízlivějšíma očima: „Když jsou Vánoce v pohodě, je to krásný svátek, když ne, je to nejhorší den v celém roce. Trochu mi leze na nervy, když už od října na vás Vánoce vykukují za každým rohem, a chápu, že v prosinci jich už někdo pak může mít plné zuby.

Vánoce patří hlavně dětem a dospělí by je podle toho měli organizovat a udělat si ně opravdu čas,“ dodává. Vždycky má radost ze setkání se svými staršími dětmi z prvního manželství s herečkou Danou Batulkovou, Jakubem (25) a Marjánkou (15):

„Nechávám na nich, ať se rozhodnou sami, kdy a jak se na Vánoce sejdeme.“
U Prachařů rozhodně nebudou chybět koledy - a nikoli z cédéčka. Hlavním muzikantem je David, který hraje na několik nástrojů.

Kouzlo venkovského života

Manželé se před několika lety odstěhovali třicet kilometrů za Prahu, kde zrenovovali bývalý mlýn na samotě. David doufá, že letos napadne sníh a prožijí opravdové bílé ladovské Vánoce.

Život na vesnici si pochvaluje: „Mně to naprosto vyhovuje, nikdy jsem nelitoval, že jsme se odstěhovali. Když potřebuji, můžu přespat v Praze. Možná to je těžší pro Lindu, ta je víc vázaná doma,“ uznává.

„Je pravda, že večery na venkově a ve městě jsou rozdílné, zvlášť když jsou třeskuté mrazy a jaro v nedohlednu. Když se ale člověk přestěhuje na venkov, nemůže tam chtít za rohem pizzerii a multikino. Bydlíme pohodlně, nemusíme každé ráno zatápět kamnech, ale kolem domu je pořád co dělat, připadáme si občas jako školníci-údržbáři.“

Neopakovatelné kouzlo má život na venkově i pro Lindu: „Jako městské dítě jsem vždycky toužila vypadnout z Prahy,“ přiznává. Dlouhá zima pro ni byla svízelná i ve městě. „Na té venkovské je zvláštní nehybnost. Třeba se během čtrnácti dnů díváte z okna a venku se za tu dobu nic nezmění. Když spadnou listy a nefouká do nich vítr, trčí tam jen nehybné dřevo. Někdy, když padne už ve čtyři tma, se občas sama s dětmi bojím. Od jara do podzimu to je ale nádhera!“ pochvaluje si.

Před třemi lety společně hráli v první řadě Ordinace v Růžové zahradě.:.Před třemi lety společně hráli v první řadě Ordinace v Růžové zahradě.

David zvládá všechno kromě vaření

Jak vypadá běžný venkovský den maminky tří malých dětí? „Vstávám po šesté ráno s Františkem, pořád mu jsem v patách, protože leze, staví se na schody, všude je ho plno. Do toho musím holčičky přichystat do školky a odvézt je tam. Když je David doma, hlídá mezitím Františka, jinak vezu i jeho. Kolem jedenácti Franta usne, já něco rychle uvařím a uklidím. Moc toho nestihnu, protože se brzy vzbudí.

Po obědě jedeme pro holky do školky, pak mají kroužky, výtvarku, balet. Večer vypukne koupání tří dětí, uspávání Fanouška, večeře. Kolem deváté jsou holky v posteli a já se snažím uklidit pozůstatky všeho, co se za ten den doma stalo. Končím tak kolem jedenácté, když se David vrací po představení domů. V noci toho moc nenaspím, protože Fanda se často budí,“ vypočítává Linda.

Davidův denní program má několik podob: „Buď celý den točím a večer mám ještě představení, nebo netočím, ale mám zkoušku a večer hraju. Mám představení v několika divadlech, takže musím dávat pozor, abych si to nespletl. Občas jsem ale den i dva doma, to je velká výhoda mého zaměstnání. To si užívám dětí, povídáme si, malujeme. Nemám problém dělat jakékoli domácí práce, tedy kromě vaření,“ chlubí se.

Malý Trautenberk

Jestlipak se manželé shodnou, po kom každé z jejich dětí je? David tvrdí, že nejstarší Rozárka je po mamince, zatímco o rok mladší Pepinka je po něm. „Je to teď hlavně v kvantu energie. To je jediné, čím zatím mohu poměřovat. Roční František je něco mezi. Fyzicky se ovšem podobá mému tátovi.“

„No jo, je to malý Trautenberk!“ směje se souhlasně Linda v narážce na nejznámější roli tchána Ilji Prachaře. „Zatím je Franta klidná voda. Možná ví, že je třetí a že už toho moc nevydržíme. Asi bude víc po Davidovi,“ připouští. V charakteristice dcer souhlasí s manželem: „Róza je po mně přecitlivělá a je na mně hrozně závislá, Josefína je zase nesmírně akční, pragmatická a ctižádostivá.“

Rodiče velmi potěšilo, že holčičky na bratříčka nežárlí, a naopak ho nadšeně přijaly. „Prostřední Josefína ho vášnivě miluje, Róza ho miluje jinak, křehce, aby mu neublížila, jako miminko má i Pepinku,“ upřesňuje Linda.

V Osmi ženách to Lindě v divadle Ta Fantastika sluší.:.V Osmi ženách to Lindě v divadle Ta Fantastika sluší.

Dětem se nesmí dovolit všechno

A jak to u manželů vypadá se shodou názorů na výchovu dětí? „Já jsem jako rodič hodně tolerantní, nesnáším ale, když se dětem dovolí úplně všechno. Děti by měly být slušně vychované, ne egocentrické,“ míní zkušený otec David.

Linda si víc připouští obavy o to, co děti v tomhle světě může potkat: „Mně rodiče dopřáli hodně svobody, vím, čemu jsem byla blízko. A protože si to uvědomuji, bojím se, že svým dětem moc svobody nedopřeji, že se o ně budu hrozně bát.

Žijeme na venkově, budou tam chodit do školky i do školy, snad budou mít dobrý základ. Samozřejmě s nimi může osud všelijak zamávat, ani na to nechci myslet, ale doufám, že budou mít pevné kořeny a budou se mít vždycky kam vracet.
Nepatřím k lidem, kteří říkají, že tenhle svět je natolik hrozný, že do něho nechtějí přivést dítě. Samozřejmě, náš svět není ideální, ale když budeme děti vychovávat k toleranci a otevřenosti, může to tu být lepší.“

V tom David s manželkou souhlasí: „Žijeme v relativním klidu a dostatku, dokonce si myslím, že žijeme na vyšší úrovni, než jakou si zasloužíme. Takže řeči, že není dobrá doba na to, přivést na svět děti, jsou hloupost.“

Za politiky se stydí

I ze svého venkovského poklidu sledují politické dění a neváhají se k němu vyjádřit. „Současná politická scéna mě naprosto znechucuje, zleva doprava. Vůbec nejde o ideje, vize, ale o ty platy. Může se tady stát cokoliv a nikdo nenese žádnou odpovědnost. I když se jim na něco přijde, tak neodstoupí a tváří se, jako že nic,“ zlobí se Linda.

„Nebo vstoupíme s velkou slávou do Evropské unie a pak uděláme neuvěřitelně trapnou kampaň, jak to té Evropě osladíme. My přece nemáme komu co sladit. To se fakt stydím. Být Evropskou unií, tak nás pošlu k čertu.“

„Naprosto u nás vymizela občanská společnost,“ přidává se David. „Máme jen tu stranickou. Nikdo si nic nemyslí sám za sebe. Taky mě štve, jakým nehorázným způsobem se chováme k běžencům z Východu. Když se má pro ně někde otevřít ubytovna, sepíše se petice, že je tam nechtějí. Přitom jsme od Bílé hory národ emigrantů, kteří byli vždycky závislí na tom, jak je přijmou.

Nebo když lidé říkají, že jim Romové nevadí, pokud s nimi nemusí žít na jedné chodbě. Ano, někdy to může být problém, jindy ale ne. To nemůže být důvod k tomu, aby je všechny házeli do jednoho pytle.“

„Jsme tady rasisti, ať aktivní, nebo pasivní,“ přidává se Linda. „Většina lidí mluví o Romech jen negativně. Mnohdy se tak vyjadřují, aniž by věděli, o čem mluví. Přitom my jsme bydleli v domě, kde žila spousta Romů, a nikdy žádný problém nebyl. A i když vezmeme v potaz tu problémovou část z nich, která páchá nějaké delikty, tak to není nic proti problémové části bílé většiny, která páchá zločiny na neskonale vyšší a šílenější úrovni,“ připomíná.

V Národním divadle hraje David v Našich furiantech s Miroslavem Donutilem.:.V Národním divadle hraje David v Našich furiantech s Miroslavem Donutilem.

Vážných filmů se v Čechách bojíme

Oba hrají v novém filmu režiséra Zdeňka Tyce o romské matce, která bojuje o to, aby její děti neskončily v dětských domovech.

Lindina role se jmenuje Slečinka, je to mladá, ambiciózní právnička. David hraje sociálního pracovníka, který má k Romům blízko.

„Hrála jsem v tom ráda, protože teď se točí málo vážných filmů, všichni jako by se báli, aby si nějak nezadali. Když už se točí něco z české současnosti, tak komedie, aby nikoho nepopudily,“ říká Linda.

„Je evidentní, že tady chybějí polské, maďarské, ruské a další filmy. Mohu jmenovat dalších dvacet zemí, jejichž kinematografii neznáme. Víme, co trápí Američany, ale netušíme, o čem přemýšlejí třeba Maďaři, kteří jsou za rohem. To mě štve,“ přidává se David.

„Jsem moc rád, že Zdeněk Tyc natočil El paso. Když budou chtít třeba Poláci vědět, jak to tady vypadá, můžou z toho filmu dost vyčíst. Není to vycucané z prstu, ani to není vyumělkované jako většina současných filmů.“

Útěk z Ordinace

Pokaždé se ale herci nepodaří hrát v něčem, co se vymyká z průměru. Oba se ostatně objevují i v televizních seriálech.

„Já si to vždycky nastavím tak, aby mě bavilo to, co zrovna dělám. Jinak by to bylo utrpení,“ přiznává David. „Takže mě třeba určitou dobu bavila Ordinace, a teď mě zase baví něco jiného.“

Na vrcholu popularity se před časem oba rozhodli, že v seriálu skončí. „Mě ta popularita hrozně zaskočila a vyděsila,“ vzpomíná Linda. „Měla jsem dvě malinké děti, točila jsem dvacet dní v měsíci, byla jsem ráda, že to nějak zvládám. Když jsem pak šla na nákup, nechápala jsem, že se celý supermarket zastavil a všichni koukali, co nakupuju."

"V bulváru se o nás začaly psát nejrůznější lži. Úplně mě to rozhodilo a chtěla jsem to od sebe odkopat co nejdál. Druhá věc byla, že se Ordinace původně měla točit čtyři měsíce, pak z toho byl rok. To se dvěma malými dětmi nejde, pokud nechcete, aby vám je vychovával někdo jiný. A to já jsem nechtěla.

Do té doby jsem v žádném seriálu nehrála, nebyla jsem na to vůbec připravená. Teď už je situace jiná, seriálů je tolik, že neznám herce, který by v nich nehrál. Tenkrát to byla v některých kruzích hanba. Nyní to je běžné.“

„Mně to celé přijde směšné: tady nemůžete vyjít na ulici, aby na vás někdo nepokřikoval, ale přejedete pár kilometrů za hranice a tam vás nezná vůbec nikdo,“ připomíná David.

Manželská pohoda:.Manželská pohodafoto: Právo/Lukáš Táborský

Dárek k padesátinám

Lindě bylo na podzim třiatřicet, Davidovi bude zanedlouho padesát. Pozná se nějak víc než šestnáct let věkového rozdílu?

„Pozná: když vidím film ze šedesátých let, vstanu od stolu a jdu se podívat, v jakých autech se tenkrát jezdilo, jak vypadalo Václavské náměstí, když mi byly čtyři. Když byly čtyři Lindě, už jsem chodil na gymnázium,“ odpovídá David.

„David to poznává na filmech, já na hudbě,“ dodává Linda. „Máme jiné hudební kořeny. Já jsem vyrostla na skupině U2, David na Olympiku. To je ale jediné, co mě napadá. A pokud jde o energii, tak té mám méně než David.“

To se ostatně ukazuje i na tom, o čem každý z nich sní.

„Můj sen je pořádně se vyspat,“ zasní se Linda. „Být jeden celý den zamotaná do peřiny a spát. Co den - stačily by tři hodiny!“

„Já sním o tom, že bych se den procházel po Praze nebo po místech, která mám rád, a ta by vypadala třeba jako před padesáti lety. Na příkladu Woodyho Allena jsem ale zjistil, že se to dá splnit. On o tom taky snil, a tak o tom natočil film. Nechal si udělat ulici přesně tak, jak si ji pamatuje z dětství,“ líčí David.

„To je výbornej nápad! K padesátinám ti postavím sídliště Antala Staška z doby, kdy jsi tam chodil s taškou na zádech do školy,“ slibuje Linda.