Hlavní obsah
Sourozenecká rivalita je přirozeným jevem. Foto: Profimedia.cz

Řešení sourozeneckých konfliktů vyžaduje patřičnou dávku diplomacie

Pošťuchování, dohadování, přetahování a bitky tvoří nedílnou součást každodenní sourozenecké komunikace. Proč má hra a svorná spolupráce tak krátké trvání, zatímco spory a hádky propukají s velkou prudkostí, téměř kdykoli a je obtížné je ukončit?

Sourozenecká rivalita je přirozeným jevem. Foto: Profimedia.cz
Řešení sourozeneckých konfliktů vyžaduje patřičnou dávku diplomacie

Sourozenecká rivalita je přirozeným jevem. Prvorozený se nutně dostává do pozadí, když se narodí mladší sourozenec. Druhorozené dítě vzhlíží ke staršímu, snaží se ho napodobit, usiluje o jeho ocenění, ale často se pouští do situací, na které nestačí a starší sourozenci si umějí tuto skutečnost náležitě vychutnat. Navíc děti vnímají omezení, která plynou z toho, že mají sourozence.

Sourozenci spolu válčí o pozornost rodičů či prarodičů. Je přirozené, že v situaci, kdy mají různé potřeby nebo přání, vyplynou napovrch staré křivdy a spor propukne s nebývalou energií.

Nenechat se vmanipulovat do role soudce

"Díky kontaktu se sourozencem si dítě trénuje komunikaci na vrstevnické úrovni. Metodou pokusu a omylu ověřuje, které chování se mu vyplácí. Rodič může dětem pomoci rozvíjet jejich dovednost vyjadřovat své potřeby, vyjednávat a hledat dohodu či kompromis. Podstatnou podmínkou ale je, aby se nenechal vmanipulovat do role soudce, mentora nebo rozhodčího," radí psycholožka Eva Kneblová ze společnosti Mansio.cz.

"Představme si například obyčejné přetahování o hračku. Mladší dítko po chvilce marného boje se starším začne křičet a plakat. Rodič přichází, aby vše urovnal: „Tak mu to auto dej, vždyť už jsi na auta velkej…“ Starší autíčko naštvaně odevzdá a mladší mezi řádky přečte informaci: „Když něco potřebuju, stačí, když začnu brečet“. Rodič sice v pár minutách zajistil klid, ale zároveň přihodil polínko do plamínku sourozeneckého boje. Tím, že situaci vyřešil za děti, nepodpořil jejich dovednost vyjadřovat své potřeby a hledat řešení," dodává psycholožka.

Zůstat nestranným bývá v některých situacích obtížné. Mnohému se dá předejít, když budete přistupovat k sourozeneckému konfliktu s tím, že se pokusíte objasnit situaci, a ne ji co nejrychleji vyřešit. Je tedy dobré dát dětem prostor, aby vyslovily svůj pohled, na základě čehož mají šanci si v budoucnu s problémem poradit samy.

"Pochopitelně zachovat klid ve chvíli, kdy jsme unavení nebo sami máme za sebou nějakou konfliktní situaci, je výkon téměř nadlidský. Podíváme-li se ale na sourozenecký spor s odstupem, můžeme jej vnímat jako velmi praktické komunikační cvičení. Budeme muset bojovat s představou, že jsme jako rodiče zodpovědní za správné řešení všech domácích sporů a že boj mezi dětmi je důkazem naší rodičovské neschopnosti," upozorňuje psycholožka.

Jaké mají rodiče možnosti
Pojmenování a popis toho, co se odehrává, může děti zastavit a nabídnout jim jiný směr: „Koukám, že se nemůžete dohodnout. Oba si chcete hned teď hrát s tímhle autíčkem.“
Vyjádřeme přesvědčení, že se děti dokážou dohodnout. „Však nejste žádní malí špunti, věřím, že určitě něco vymyslíte.“
Vyplatí se pojmenovat svůj úkol v průběhu řešení. „Budu tu s vámi proto, abych vám pomohla diskutovat o této situaci v klidu.“
Věrni svému původnímu předsevzetí, že řešení konfliktu necháme na dětech, můžeme ratolesti povzbudit k vymýšlení návrhů, které povedou k řešení přijatelnému pro všechny zúčastněné. „Pojďme společně vymyslet co nejvíc možností, třeba i bláznivých, jak by se tato situace dala řešit.“ Pokud se tento „brainstorming“ zasekne na mrtvém bodě, můžeme rovněž přispět, formulujme ale svůj nápad jen jako jedno z mnoha řešení.
Není-li atmosféra příliš vypjatá, odlehčíme: „Co kdybychom autíčko rozebrali na součástky, třeba se pak o ně líp podělíte…“.
K podpoření fantazie a uvolnění dusna může pomoci i kouzelná hůlka: „Možná by se vám líbilo, kdybychom byli kouzelníci a mohli si vyčarovat ještě jedno úplně stejné auto.“
Mají-li děti tendence shazovat návrhy toho druhého, přibrzdíme je ve vášni a vysvětlíme, že každý nápad může být užitečný třeba jen v tom, že nám ukáže jiný směr, jak o problému přemýšlet.

Důležitou podmínkou pro tento postup je ochota rodičů skutečně přijmout řešení, se kterým děti přijdou, i když by z pozice rodiče dali přednost řešení jinému.

Pokud se dětem podaří situaci vyřešit, zaslouží si ocenění. "Dejte si s formulací ocenění práci a nabídněme dětem konkrétní příklady, jak svým chováním nebo sdělením přispěly k vyřešení situace," radí Eva Kneblová.

V kurzech zaměřených na komunikaci a řešení konfliktu bývá cílem rozvoj komunikačních dovedností a osvojení si postupu, který vede k řešení problému a spokojenosti všech zúčastněných.

I nevyřešený spor je užitečná zkušenost

"Chceme-li se stát „průvodcem v řešení konfliktu“ pro své děti, začněme s tím, že se budeme více soustředit na průběh sporu než na téma a možné řešení. Děti řeší konflikty impulzivně, intuitivně, bojovně. Úkolem rodiče je nabídnout možnosti, jak dosáhnout svého i jinak než bitkou a řevem. Ne všechny spory dokážeme vyřešit. Ale i z nedotaženého sporu si dítě odnáší zkušenost, která bude pro jeho další soužití s druhými užitečná," dodává psycholožka.

V rodinách, ve kterých rodiče a děti dokážou společně téma sourozeneckého soupeření zpracovat, vyrůstají děti, které jsou lépe vybaveny pro začlenění do společnosti. V dospělosti dokážou lépe komunikovat ožehavé obsahy, zvládat konfliktní situace, vyjednávat a řešit problémy. Projevují vyšší ochotu ke kompromisu, dokážou odložit splnění své potřeby, mají vyšší odolnost na zvládání zátěže či nesouhlasu druhých.

Více informací naleznete na www.facebook.com/spoluajinak

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků