Když bylo Lence Medvecové jedenáct let, šla za svým tátou a stěžovala si mu, že pohádky, které si čtou před spaním, jsou hodně negativní a že se jí po nich a při nich špatně usíná. Tatínek jí poradil, ať napíše vlastní. Napsala, vydali jí je na Slovensku, kde se svými rodiči žila, a v jedenácti letech se stala nejmladší spisovatelkou ve své zemi. „Před asi pěti lety mě ve světě předběhl nějaký devítiletý chlapec,“ usmívá se.

Hned po škole odešla do České republiky, protože odsud má půlku rodiny. Živila se jako novinářka, protože vždy ráda nejen tvořila příběhy, ale s chutí jim i naslouchala. S manželem po čase odešli pracovně do Anglie, kde se jim narodila první dcera.

„Protože mi nespala podle anglických tabulek, začala jsem se zase víc věnovat spánku,“ říká Lenka Medvecová.

Největší zloději spánku aneb Co by děti neměly dělat před usnutím

„Nelíbilo se mi, že mě pořád někdo tlačil, že bych to měla řešit jasným způsobem: malá by měla spát a usínat sama. Ve čtyřech měsících…

Nechápala jsem to i z toho důvodu, že já jako malé dítě, a bylo to ve mně stále velmi živé, jsem milovala usínání vedle rodičů, vůni maminky, která mi dodávala pocit bezpečí. Nešlo mi do hlavy, proč bych měla svému dítěti a sobě odepírat právě večer společné tulení a usínání. Ten tlak okolí mě tehdy motivoval ponořit se do tématu více do hloubky. Vlastně tam někde začal můj první malý antropologický průzkum,“ dodává.

Spánkoví trenéři

V Anglii se konaly různé workshopy, kde své služby propagovali tzv. spánkoví trenéři, ti se snažili dát rodičům návod, jak upravit dítě do pracovního režimu rodičů.

„Nefungovalo to tak, jak bylo rodičům slibováno. Svěřovali se, že po proplakaných nocích svých i svého dítěte se často za pár měsíců vše vrátilo do starých kolejí nebo nastal nový problém se spaním, nebo tyto metody vůbec nezafungovaly. Mnoho z těchto rodičů mělo něco společného – pláč opuštěného dítěte jim trhal srdce, byl to pro ně velmi stresující zážitek a byli velmi nejistí. Postupně se báli utišit své miminko v náručí, aby mu nezpůsobili nějaký „zlozvyk“. Přišlo mi to velmi smutné.“

I proto se v Anglii rozhodla, že založí stránky pro rodiče, kteří nechtějí jít cestou vyplakávání a opouštění plačícího miminka.

„Protože tyto metody jsou jen jednou z rodičovských cest, nejsou ani jedinou správnou cestou. To pátrání mě postupně přivedlo k antropologii, a k výzkumům Jamese McKenny a Helen Ballové, kteří jako biologičtí antropologové zkoumají spánek dětí ve vlastní spánkové laboratoři. A následně také k mnoha zápiskům jiných antropologů z cest a ke srovnávacím studiím ze světa, které popisovaly, jak různorodý spánek lidí vlastně může být.

Kniha S láskou o dětském spánku

Kniha S láskou o dětském spánku

FOTO: Právo

Na svém webu Prosím Spinkej jsem psala právě o různorodosti spánků, ale také o tom, jak a co všechno do spánku dětí může vstupovat. Začali mi psát rodiče a sdílet se mnou své příběhy. Pak už vše nabralo jaksi velmi rychlý spád, příběhům jsem začala naslouchat i na workshopech a přednáškách, které jsem pořádala po návratu do ČR a také přímo v rodinách při hloubkových rozhovorech,“ říká antropoložka.

Svůj obor považuje za skvělý v tom, že vychází ze všech věd a dívá se různýma očima na téma, které vezme za své.

Kromě přednášek, výzkumu a psaní knih s manželem pořádá odborná sympozia.
Loni byla jejich hostem právě Helen Ballová z Velké Británie, letos by měl přijet James McKenna z USA. Společně s Lenkou tvoří trojici, která se jako jediná na světě dlouhodobě věnuje antropologickému výzkumu dětského spánku.

Nejlepší je přirozenost

Jako obecné doporučení platí, že je dobré, když si rodina zvolí to, co je blízké jejímu naturelu, srdci. „Protože jen tehdy to bude opravdové a začne to fungovat,“ říká antropoložka.

Za úplný základ ale považuje vzdělávání v oboru pro odborníky. „Za poslední desítky let jsme nabyli dojmu, že jediný správný spánek je nepřerušovaných osm hodin. Ale je dobré si uvědomit, že i na našem území se kdysi spalo jinak než dnes. Naši předci praktikovali tzv. dvoufázový noční spánek. V zimě měli jen deset hodin přirozeného světla, zbytek bylo šero a tma, takže usínali mnohem dříve. V noci se na dvě nebo tři hodiny probudili. A posléze ve spánku zase pokračovali,“ vysvětluje Lenka Medvecová.

Čím více dětí, tím méně spánku. Platí to ale jen pro matky

Dodává, že tento spánek se postupně měnil hlavně kvůli změně životního stylu a příchodu umělého světla. Na změnu mělo velký vliv prostředí ke spaní, ale také sociokulturní změny. To, co považujeme za „normální“ spánek, se může i v naší společnosti často měnit.

„Často máme představu, že dítě lehne a bez pohybu během pěti minut usne. To si hodně dlouho naopak potřebuje brát pocit bezpečí, aby mohlo být samostatné, přímo od rodičů,“ dodává. Za důležité považuje zdůraznit, že člověk se instinktivně vždy bál tmy a spánku.

„Jediným symbolem bezpečí pro děti jsme my, rodiče. Od nás se to snaží naučit a brát si to z nás. Životní styl, ve kterém žijeme, je hrozně rychlý a orientovaný na výkon. Děti to bohužel všechno nasávají a může se to odrazit i na jejich spaní.

V dobových příručkách 70. a 80. let se opravdu rodičům radilo, aby nechali své dítě v posteli vybrečet. V současnosti si poradci a spánkoví trenéři propagující tyto metody hrají se slovíčky jako „trénink“ a „kontrolovaný pláč“, „funkční metody“ atd. Jako by na každé dítě stačil návod. Slibují vyřešení všech problémů, úspěch nejpozději do dvou týdnů…,“ říká.

Nezbytné doteky

Podle antropoložky je nutné si uvědomit, že do tří let dítěte je jeho spánek hodně proměnlivý.

„Pro miminko a jeho klidný spánek je důležitý pocit bezpečí, který si nabíjí kontaktem. Tím, že svět může pozorovat z naší bezpečné náruče. Neustálým kontaktem se také buduje vzájemná vazba mezi rodinou a dítětem. Starší děti pak potřebují, abychom jim pomohli najít cestu, jak před spaním zklidnit mysl, naslouchat známkám únavy svého těla a odpočívat,“ vysvětluje odbornice.

Dodává, že v partnerském vztahu také platí, že čím víc se dotýkáme, tím víc si rozumíme a jsme si blíž. Ale kdybychom dali striktní příkaz, já se tě nebudu moc dotýkat, abychom si nezvykli, že chceme být víc spolu, tak kam by ten vztah potom dospěl? O doteku to vždy je a člověk je tvor sociální a bez doteku přežít nedokáže.“

První dva roky po narození, nejde vlastně o spánek samotného dítěte. Jedná se o kvalitu spaní maminky a dítěte, protože jejich spánky jsou velice propojené a synchronizují se.

„Vždy je to o napojení. Vždy je potřeba hledat příčinu v obou. Když dítě cítí nejistotu, drží se maminky, protože neví, co se děje,“ říká antropoložka. Když je maminka neklidná, nervózní, dítě to vnímá. Jakmile se ale uklidní, pak se uklidní i dítě.

Jindy zase pomůže slevit na našich nárocích od spánku dětí, vnímat, jaké naše dítě je, a podle toho přizpůsobit řešení situace se spánkem, která nás trápí, vysvětluje.

I proto univerzální návod bez prozkoumání individuality rodiny nestačí a nefunguje dlouhodobě. Naopak, může to být nebezpečné. V návodech se napravuje dítě a jeho spánek do naší představy normálního spánku. Ale dětský spánek není jen o dítěti. Nejlepší návody mají rodiče ukryté v sobě a získávají je díky vlastním zkušenostem se svým dítětem. S každým dítětem se navíc učíme něco nového, s každým je to často i jiná dobrodružná plavba po vlnách dětského spánku,“ říká Lenka Medvecová.

Může se vám hodit na Zboží.cz: