Mám tři syny, nejstaršímu je 27 let a odešel z domova po maturitě. Bylo to před devíti lety, třetímu synovi byl rok. Po nejstarším se mi stýskalo, ale byla jsem hodně vytížená, neměla jsem moc času se tím zabývat.

Druhý syn odešel z domova letos na začátku listopadu ve svých 22 letech. Zůstala jsem sama ve velkém bytě s tím nejmladším, desetiletým. Jsem sklíčená, snažím se, aby nejmladší nepřebíral mou úzkost, ale zatím se mi nedaří vnitřně se vypořádat se steskem a obavou z toho, až dospěje a odejde i on.

Vím, že je to čistě sobecký pocit. Rozum mi říká, že je přirozené a správné, když se děti osamostatní. Pokud zůstanou závislé na starých rodičích, je to neštěstí pro obě strany. Věřím, že časem najdu sílu i důvod pro další život. Mám však obavy, že už nikdy nenajdu blízký vztah s (dospělým) člověkem.

Potřebovala bych radu, jak se s touto situací vypořádat, možná máte nějaký tip na literaturu, která se těmito tématy zabývá.

Velmi si vážím upřímnosti, s jakou se dělíte o své pocity. A věřte, že se k vám připojí spousta rodičů, kteří prožívají intenzitu emocí při odchodu svých dětí z domova.

Když se rodičů na kurzu ptáme, co je pro ně nejdůležitějším a zároveň nejtěžším úkolem, velmi často odpovědí v tomto duchu: „Pustit své děti do života a nemít tendenci si je poutat.” A upřímně, někdy to opravdu bolí. Někteří to nezvládnou a převálcují potřebu dospělého dítěte svou potřebou závislosti na něm.

Velmi oceňuji vaši reflexi, s jakou píšete svůj příběh. U nejstaršího jste odchod zvládla, protože jste byla vytížená miminkem, a nyní po odchodu druhého syna prožíváte úzkost. A vlastně už teď se bojíte, až odejde ten nejmladší.

Tím, jak vše umíte popsat, budete s tím moci i nějak pracovat. Moje odpověď se skládá ze tří úrovní, které postupně rozepíšu.

1. Prožíváte sílu emocí při odchodu prostředního syna. Co vám chybí?

To, že prožíváte odchod syna s takovou intenzitou prožitků, má své opodstatnění. Nebraňte se tomu. Odchod prvního syna jste si tolik neprožila, teď se tak vaše prožitky dostavují s násobenou intenzitou.

Věřte, že se to při odchodu dětí do života děje. Vaše pocity a emoce jsou v pořádku, v pořádku by nebylo, kdybyste se za ně obviňovala. Tím byste se dostala do obviňujícího kruhu, že jste nějaká divná, že prožíváte to, co prožíváte.

A přitom byste se měla ocenit za skvělou práci! Podařilo se vám vychovat už dva dospěláky, kteří se o sebe umí postarat. Pokud máte s chlapci zdravě vytvořené vztahy, tak se k vám budou rádi vracet a vlastně sama nezůstanete.

O to více mě zaujala slova, že jste zůstala „sama ve velkém bytě s tím nejmladším, desetiletým”. Zkuste si odpovědět na otázky:

  • Co odešlo spolu s prostředním synem?
  • Co vám dával takového, že to teď chybí?
  • Jak si to můžete zařídit sama?
  • Byl to pocit, že máte doma mužského?

Některé ženy, přestože jsou soběstačné, potřebují mužskou oporu. Často je právě tady ono citlivé místo. V případě, že syn zaujme ve vztahu s matkou roli partnerskou, je jeho odchod hodně bolestně vnímán.

Možná se teď uvolnil prostor pro váš partnerský život. O něm totiž nic nepíšete. Ve vašem příběhu není zmínka o partnerovi, takže nevím, zda a jak dlouho chlapce vychováváte sama. Zároveň máte můj obdiv jako máma tří synů.

2. Strach z odchodu nejmladšího

Doma máte nejmladšího syna a už teď přemýšlíte, že časem odejde. Taková vizualizace je v pořádku, pokud ji přijímáte, ale nelze se kvůli ní trápit. Napadá mě, že právě s tím nejmladším si můžete vědomě prožít přípravu na jeho samostatnost.

Můžete se mu intenzivně věnovat tím, že ho budete učit věci, které bude pro svůj život v dospělosti potřebovat. Tím budete spolu ještě pár let intenzivně fungovat a současně mu umožníte být samostatnějším a schopnějším. Nebudete ho na sebe dělat závislým, i když budete spolu.

Tím, že mu umožníte dělat hodně činností samostatně a zároveň mu budete postupně poskytovat nezávislost na vás. Můžete se pak radovat z jeho úspěchů, protože budete ta, která ho věci naučí. Naučíte syna vařit, prát, žehlit, něco opravit. Ukážete, jak řešit konflikty a problémové situace. Taky to, co děláte ráda. Na chlapské věci si někoho najde syn sám (dědu, strýce, bratry, vašeho potenciálního partnera).

Velmi synovi zjednodušíte jeho dospělý život tím, že bude umět věci ze života. Zatím ještě bude chtít nějaké aktivity dělat s vámi - jezdit na výlety, do kina, číst si, stavět, tak si to spolu užijte. Postupně ho nechejte dělat věci samostatně, bez vaší kontroly. Když někam pojedete, sám najde cestu, koupí lístky apod. Bude se cítit důležitý.

Jakmile i nejmladší vyletí z hnízda, budete se těšit představou, že jste ho připravila dobře na život, díky tomu se mnohem lépe vyrovnáte s jeho odchodem. Není pro rodiče lepší odměna, než když vidí své dospělé dítě, že se umí ve světě o sebe postarat a je spokojené.

3. Vy a váš život, vaše spokojenost a naplněnost

Možná podvědomě cítíte, že přichází váš čas na partnerský vztah. To, že se bojíte, že nenavážete blízký vztah s člověkem, je stejně normální jako vaše prožitky z odchodu syna. Tak jako děti neopouštějí rodičovské hnízdo každý den, tak se nepouštíme každý den do nových intimních vztahů. Navíc vaše obavy budou ovlivněny zkušenostmi z předešlých vztahů.

Váš syn začne dospívat a i on bude vyhledávat mužské vzory (nevím, zda má funkční vztah s biologickým otcem). To vám může zjednodušit vaše potřeby navzájem. Vy hledáte partnera a syn mužský vzor.

Blízký vztah je proces, který se tvoří. Tím chci trochu rozmělnit vaše obavy. Pokud potkáte člověka, se kterým vás budou pojit sympatie, čeká vás trocha práce. Na blízkém vztahu, na důvěrném vztahu se musí pracovat. Je tedy zbytečné se dopředu bát, protože je ve vaší moci pro to hodně udělat.

Ptáte se na literaturu. Mohu vám nabídnout knihu, kterou jsme napsaly spolu s Kateřinou Novotnou a zabývá se právě vztahy v rodinách. I když je zaměřena na komponované rodiny, má velké opodstatnění pro každého, kdo nový vztah začíná tvořit. Dozvíte se, jak vás ovlivňují předešlé vztahy, ujasníte si, jaká očekávání na partnera máte a spoustu dalších ingrediencí, které vztah ovlivňují. Kniha vyjde ve vydavatelství Grada na jaře letošního roku.

Věřím, že máte kolem sebe rodinu nebo kamarády, se kterými můžete prožít čas, když zrovna váš, už brzy puberťák nebude chtít být s vámi. Zkuste se na svou situaci podívat jako na začátek nové životní etapy, která může přinést naplnění pro vás samotnou v podobě partnerství, přátelství a koníčků.

Přeji otevřenou mysl i srdce pro přijímání toho, co přichází. Nečekejte, že se spokojený vztah objeví jako modré z nebe, zkuste mu napomoci.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.