Dobrý den, prosím Vás o radu. Náš pětiletý syn odmítá zdravit dospělé lidi a odmítá jim vykat. Je velmi inteligentní a má na sebe vysoké nároky, zdravit a vykat dávno umí, jen má blok to používat. Když jsem se ho ptala proč, tak uvedl jako důvod „já nechci, aby lidi věděli, že to umím”.

Sám tvrdí, že se zdravit „nenaučí” a že to dělat prostě nebude. Mně to vnitřně velmi vadí, snažím se ho k tomu nenutit, jen sama důsledně zdravit, ale jedná-li se o milé sousedy, kteří na kontakt čekají (a dlouhé ticho je trapné) nebo učitelku ve školce, tak aspoň utrousím - „děti, zdravíme”.

Milá maminko, je vidět, že se svému synovi hodně věnujete. Usuzuji, že vám záleží na tom, k jakým hodnotám ho vychováváte. Podle vás syn zdravit umí a dokonce rozlišuje vykání. Když se ho zeptáte, proč to nedělá, tak má odpověď - nechce, aby ostatní věděli, že to umí. Takže si velmi dobře uvědomuje, že to umí, ale chce si to řídit sám.

Nejspíš začne zdravit ve chvíli, kdy mu to bude dávat smysl, to znamená bude to jeho sociální potřeba. Vzdoruje vašemu tlaku i společenským normám. Dokázala byste vy něco takového? Nepozdravit „šéfa”, protože nevidíte důvod mu popřát dobrý den? Váš syn tlak přesto ustojí.

Děti málokdy chtějí na požádání zpívat, tancovat, zdravit, děkovat. Jenomže my aktivní rodiče jsme je to naučili, tak se logicky chceme pochlubit, že to umí. Naplňujeme si tím svou potřebu.

Pokud je dítě rodičem podněcováno k něčemu, co mu nedává smysl, tak má několik možností:

  • Budu zdravit, protože to máma říká a já chci, aby mě měla maminka ráda (strach z nepřijetí).
  • Asi je se mnou něco divně, když to nechci dělat, i když to umím. Stojí mě to dost sil to vydržet (zasahuje do sebeúcty).
  • No dobře, tak já zdravit budu, i když tomu nerozumím, ale budu slušný kluk (učení pokrytectví).
  • Já přece vím, že mám pozdravit, tak proč mi to rodič připomíná? Nebudu zdravit schválně (sebeúcta, vzdor proti kontrole od rodiče).

Proč my dospělí zdravíme? Je za tím opravdovost, že někoho rádi vidíme? Protože je to slušnost a společenská norma? Jak to máte vy?

Dítěti stačí příklad rodiče, ostatní nechte na něm

Zkuste si odpovědět na otázky. Je pro vás důležité, co si o vaší výchově myslí sousedka? Jak moc je pro vás důležitý důvěrný vztah se synem? Jak moc věříte synovi, že až pochopí, proč se lidé mezi sebou zdraví, začne zdravit sám?

Děti potřebují prožívat přijetí rodiče. Sama píšete, že „mně to vnitřně velmi vadí, ale snažím se ho k tomu nenutit” - je v tom rozpor, který syn vnímá.

Co můžete dělat jinak?

Během následujících týdnů si nebudete všímat, zda syn zdraví. Tím, jak jste na jeho zdravení citlivá, můžete podporovat synovu nechuť zdravit. Čemu se dává pozornost, to se podporuje.

Můžete si se synem otočit role. Pokud jste hravý typ, který nebere život úkorně, mohlo by se vám to líbit. Vy budete „nezdravit” a požádáte syna, aby vás upozorňoval, že jste nepozdravila.

Například: Přijdete někam na návštěvu nebo potkáte sousedku a nepozdravíte. Vzápětí řeknete synovi: „Jéje, já zapomněla pozdravit. Péťo (nevím, jak se syn jmenuje), prosím tě, můžeš mi to příště připomenout?” A Péťa dostane důležitou úlohu - kontrolovat, zda vy zdravíte. Zažije si na chvíli pocit kontroly nad vámi. Pokud je vám něco takového blízké, zkuste to. Pokud už při čtení vnímáte nechuť, myšlenku zahoďte.

Věřím, že postupně se podaří téma „zdravení” ve vaší rodině rozpustit a po čase se tomu i se synem zasmějete.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.