Dobrý den, potřebovala bych poradit s komunikací v rodině tak, abychom si rozuměli a hlavně se stabilizovala situace, která je pro všechny velmi emočně i prakticky každodenně těžká. Prožili jsme posledních 6 let velmi těžké období, které poznamenalo celou rodinu, a je v podstatě silně rozvrácená, vztahy nejsou hezké, ani mezi dětmi. S exmanželem jsme spolu žili 13 let, máme tři děti (aktuálně 13 a 9 let dcery a 7,5 roku syn). Posledních 5 let ale bylo velmi kritických, kdy rodina nefungovala, na denním pořádku bylo neporozumění, nesoulad, hádky, výčitky, rozepře naprosto o všem – od výchovy dětí, péče o ně, koupě auta, dovolené až po trávení osobního času a pracovního nasazení. Z toho poslední 3 roky jsme již s manželem žili naprosto každý svým životem – trávili jsme svůj soukromý čas bez sebe, nejezdili na společné dovolené, nechodili na společné akce, partnerský i sexuální život již neexistoval, měli jsme i rozdělené ložnice. Poslední dva roky jsme již žili i každý v jiné domácnosti a finálně se již pouze procesně tento podzim rozvedli.

Děti zažívaly v podstatě od malinka nesoulad a hádky, v posledních letech i před nimi. Jezdily na dovolenou již jen se mnou, prázdniny a prodloužené svátky trávily také pouze se mnou na chalupě nebo u babičky. Manžel na akce nechtěl jezdit, protože ho nebavily, ale také protože byl unavený kvůli nemoci. Čtyři roky se léčil s boreliózou.

Poté se manžel odstěhoval a za námi s dětmi docházel velmi sporadicky. Pravidelně vídal jen syna, kterého dvakrát v týdnu vyzvedával ze školy a vodil na kroužek. S holkami se v týdnu vůbec neviděl. Od bytu měl celou dobu klíče, mohl děti navštěvovat, kdy chtěl.

Vše skončilo v okamžiku, kdy manžel zjistil, že mám přítele. Nejprve mi prohrabal osobní věci v bytě a pak se nastěhoval zpět do bytu a začal bojovat o střídavou péči. Z bytu mě nakonec vyplatil, takže jsem si našla jiný byt poblíž. Děti se ale musely rozhodnout, jak a s kým budou žít. Dvě mladší děti chtěly bydlet se mnou, nejstarší dcera se rozhodla zůstat v bytě, tedy s otcem. Děti tak po době plné neharmonie zažily další otřes, a to rozpad rodiny jako celku, moje stěhování a najednou jakousi střídavou péči. Postupně si ale našly cestu nejlehčího odporu – všude jsou jen na návštěvě a vyžadují tak jen péči a benefity a s námi rodiči se jen hádají a dělají naschvály.

Nejstarší dcera, byť bydlí s otcem, tak s ním nekomunikuje a mě neguje. Ráno jde do školy, v poledne se otočí doma a jde až do večera na trénink. Večer se zavře do pokoje nebo kouká na TV, ale odmítá s otcem cokoli řešit. Když něco potřebuje nebo má zdravotní potíže, zavolá mně, dvakrát až třikrát týdně přijde spát ke mně, ale vždy zdůrazní, že u mě nebydlí. Snažím se si s ní hodně povídat, ale vždy to skončí tak, že jsem opustila tátu. Na jednu stranu mi děti zazlívají rozvod, na druhou stranu s vlastním tátou nechtějí jet ani na dovolenou. Přitom se jejich otec opravdu začal nyní snažit. Vymýšlí program na společné víkendy s nimi, s mladšími dětmi chystá úkoly, připravuje jim svačiny, přičemž nic z toho dříve nedělal.

Když děti bydlely se mnou, tak měly jasný řád, jeden domov a své povinnosti. Střídaly se ve venčení našeho pejska, měly na starost myčku a sušičku a jednou týdně jsme uklízeli byt. Teď nedělají nic, povinnosti nemají – jen u mě (pejsek bydlí se mnou), ale to je jen částečně, když u mě jsou, a starší dcera okatě nedělá nic, protože je u mě na návštěvě a je to můj byt. U otce však také nedělá nic.
Jsem ze všeho velmi unavená a frustrovaná. Nedaří se mi nastavit pravidla, cítím, že nemáme od dětí respekt ani jeden. Manžel po mně chce, abych s ním šla k psychologovi a vyřešili jsme s ním naše manželství, ale mně se již nechce. Mám nový vztah a chci si již od všeho odpočinout.


Dobrý den, přestože se potýkáte s celou řadou problémů, mezi řádky lze vyčíst i pozitiva. Jednak si děti umějí nalézt vás rodiče, jak potřebují, mají fajn vztah ke svému otci, který se jim věnuje mnohem více než dříve. Zároveň se dokážete dohodnout s expartnerem na organizačních věcech a financích, což také nezvládá každý.

Nejstarší dcera je v pubertě a vnitřně cítí, že se potřebuje od vás odpoutat, proto zůstala bydlet s tátou, aby si našli k sobě cestu. Potřebuje pochopit mužský svět a není to nic proti vám. Vy jste jí nablízku, když potřebuje. Negace k pubertě patří.

Dětem jste umožnili dva domovy, tím jste vyjádřili respekt, že mohou mít rodiče, jak potřebují. Dětem se věnujete, co je ve vašich silách, zároveň respektujete svoje potřeby a tím jim dáváte model, aby se to také pro svůj život naučily. Není toho málo, co zvládáte. A patří vám upřímné ocenění.

Jste velká rodina, tři děti, bývalý manžel, současný přítel. V takové konstelaci jsou vztahy komplikované a to je potřeba mít na paměti. Nemáte přenastavený vztah s exmanželem a to situaci také zatěžuje. Nemyslím tím řešit manželství, jak chce exmanžel, ale jak spolu budete dál fungovat v roli rodičů, abyste nešli proti sobě. Myslím, že by pro vás bylo užitečné využít pohledu odborníka, abyste si ujasnila, co teď vlastně potřebujete. To se mi zde v jediné odpovědi nepodaří.

Jak nastavit hranice a změnit pravidla?

To, že máte pocit, že děti využívají “dvou domovů”, není o nich, ale o nastavení vašich rodičovských hranic. Děti umějí přirozeně využít každou situaci ve svůj prospěch, to je normální. Píšete, že když bydlely s vámi, “měly jasný řád, jeden domov a své povinnosti”. Kde se ztratily? Proč teď nefungují?

To lze přece zařídit velmi podobně. Rozdíl bude v tom, že když budou u táty, budou mít jiná pravidla (možná z vašeho pohledu žádná pravidla) než u vás. Vás chci podpořit k tomu, abyste si s každým dítětem zvlášť vytvořila způsob fungování, když bude u vás doma. Pokud vám to už někdy fungovalo, zafunguje to znovu. Neřešte, že u táty nemají povinnosti. To není vaše zodpovědnost, o to se má postarat táta. Vy se držte toho, co od dětí potřebujete vy, a to si s nimi domlouvejte. Do pocitu, že to nejde, se dostanete většinou tehdy, když nejste důsledná. To opět není o dětech.

Způsob, jak se domluvit, aby komunikace podpořila vztahy a nevytvářela napětí
Ujasněte si, co vlastně po dětech požadujete a proč. Jaké jsou požadavky na ně.
Dohodněte se s dětmi, že se všichni potkáte u “jednoho stolu”. Požádáte starší dceru, aby přišla také, že vám na tom záleží. Vymyslete termín, kdy všichni mohou, a ověřte si to.
Nejprve dětem řekněte, že vám moc záleží na tom, abyste všichni byli spokojení a žilo se vám i v takto pestrém uspořádání dobře. Zeptejte se: ”Co jim vyhovuje na takovém způsobu spolužití? Jak by to udělaly, kdyby mohly samy rozhodnout? Co by chtěly změnit?“ Jenom poslouchejte a hlavně nehodnoťte. Nezapomeňte říct i vaše odpovědi. Smyslem je říct svůj názor.
Otevřeně dětem řekněte, co potřebujete. Vysvětlete jim, že jste si vědoma, že fungujete nestandardně, zároveň že je tím respektujete. Chcete, aby se vám společně žilo dobře, a o to se musí přičinit všichni. Není vůbec nic zvláštního, když má každé z dětí aspoň dvě povinnosti v domácnosti, které jsou jenom jeho. Dítě přebírá zodpovědnost za to, že budou udělány (nákup, vysátí, myčka, svačiny, prádlo přetřídit, pračka, pověsit, uvařit, upéct, prostřít, umýt okna). Klidně ať si vyberou. Počítejte i s variantou, že budou říkat, že u táty je lépe, tam nemusí nic dělat apod. Je na vás, zda dokážete být laskavě důsledná. A důsledná budete tehdy, když si budete věřit, že to je cesta k tomu, abyste děti připravila na samostatný život.
Jakmile si každé z dětí vybere nějakou činnost, tak ho oceňte a řekněte mu, že se těšíte, jak to společně zvládnete.
Požádejte děti o spolupráci, aby vám dávaly zpětnou vazbu, zda jste důsledná v plnění jejich povinností.
Vytvořte si jedno rodinné pravidlo, se kterým budou všichni souhlasit, protože se budou podílet na jeho vzniku. Je důležité, aby si ho vytvořily děti samy, až kdyby to nešlo, tak vy. Může to být – kdo přijde první domů, tak zamete smetí, nebo jednou za týden se všichni potkáme a dohromady připravíme večeři.

Za tím, co bylo, udělejte tlustou čáru a začněte aspoň po jednom drobném kroku jinak. Jde to, nebojte se toho. Už jste ušla dlouhý kus cesty a máte hodně odpracováno. Moc vám přeji, abyste viděla i to, co vám funguje. Hodně sil.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či se závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: zenaporadna@seznam.cz.