Mám dceru 6 let a k tomu dvojčátka 4 roky. Dcera letos nastoupila do první třídy. Aby měla klid na učení, snažím se od ní dvojčata oddělovat, což nesou špatně úplně všechny děti. Dcera se nechce učit, nechápe, proč ona musí a dvojčata ne a naopak. Navíc se nyní začala i více vztekat a podceňovat se, že jí to nejde, písmo má ošklivé apod. Snažím se jí tedy neustále vysvětlit, že opakovaní a cvičení je základ, aby to uměla a byla dobrá, ale moc to nefunguje. Naopak je na mne i dvojčata čím dál častěji ošklivá, slovo blbá, blbej a nejrůznější surovosti vůči sourozencům jsou na denním pořádku. Někdy mi přijde, že je vyloženě nesnáší.

Nejprve se snažím vše v klidu zvládnout a zeptat se jí, co se stalo, proč to dělá (kdyby řekla nechci, nemám den), ale často mlčí se sklopenou hlavou a naprosto mě ignoruje. V tom okamžiku mi rupnou nervy a začnu na ni křičet. Přijdu si naprosto bezmocná při třech dětech, práci, domácnosti, manželství - o tom ani nemluvím, nevím, kdy si při tom zmatku máme povídat? Večer se vyloženě těším, až půjdou spát a na oslovení mami jsem už alergická, chci mít klid alespoň večer.

Píšete, že se jich máme ptát a naslouchat, ale když Bára nechce mluvit, na všechno má odpověď ´dobrý´. Jediné, co ji teď baví, je opakovat věty po nás, odsekávat a být drzá jak opice, s odpovědí bla bla bla je to velmi těžké.

Nikoho neprotěžujeme, naopak se snažíme, aby všichni měli všeho stejně. Když dceři dám něco navíc, tak se jde okamžitě pochlubit dvojčatům se slovy: „Hele, co mám a vy ne.” Jinak jim téměř vše závidí a neustále žaluje, kdo čeho měl víc, kdo co udělal atd.

Jako rodina spolu trávíme každý víkend, jezdíme na výlety a snažíme si život zpestřit a vše prožívat společně. Bohužel ani tento čas se neobejde bez hádek, neustálého pošťuchování a různých zlomyslností. Asi po nich chci moc, ale nepřijde mi, že v 6 a 4 letech jsou děti malé na to, aby to malinko pochopily.

Dvojnásobné sesazení z trůnu

Když se narodila prvorozená dcera, dle vašich slov jste se jí velmi věnovala. To znamená, že si od vás zažila intenzivní péči. V touze být dobrou matkou jste si na sebe utvořila obrovský tlak. K tomu v době, kdy vaší nejstarší dcerce byly dva roky, přišla na svět dvojčátka. Myslím, že nikdo, kdo neměl najednou dvouleté dítě a dvojčátka, nepochopí situaci, jakou jste prožívala. V tu dobu jste musela zvládat rozdělit se hned třikrát. A vaše dcera tak prožila násobené sesazení z trůnu.

Vaše otázka, zda je možné, že se dcera nevyrovnala se sourozenci, je na místě. K tomu přibyla obrovská změna a tou je vstup do první třídy. Z mého pohledu dcera volá o pomoc a projevuje se to právě tím, co dělá.

Zkuste se vžít do situace malé dcerky, kdyby mohla to, co prožívá, napsat. Nabídnu vám takový pokus. Představte si, že dcerka umí psát a napíše dopis. „Mamí, tatí, haló, jsem tady. Už jsem sice školačka, velká holka jsem jenom v něčem. Sourozence jsem nechtěla, ale když už je mám, tak to nějak zvládnu. A někdy jsem ze společných blbin nadšená. Je to náročné, berou téměř všechnu pozornost mámy. A když už se mi máma věnuje, tak píšeme domácí úkol, pořád dokola procvičujeme, což mě unaví a stejně úkol nebude dokonalý. Aspoň jsem v tu chvíli s mámou! Jak já bych se s ní raději lechtala nebo parádila nebo si něco zahrála bez ségry a bráchy. Úkol možná zvládnu i sama. Ještě jsem to nezkoušela. V tom by mi máma mohla trochu věřit.

A že pořád žaluji, aspoň si mě máma nebo táta všimnou. Vlastně skoro všechno dělám, abych upoutala pozornost. A kdy to přestanu dělat? To zatím nevím, snad brzy, až se nabažím mámy. Pak se tak trochu přilepím na tátu, jupí to bude super, až mi umožní prožít nějaké dobrodružství. Tak a co potřebuji? Já potřebuji, aby máma i táta o mně přemýšleli jako o jejich velké holčičce, ne o všech třech dětech dohromady.

Já jsem jiná než ségra nebo brácha

Chodím do školy a ráda bych převzala zodpovědnost za nějaký úkol (sama si nachystám pouzdro), úkol mi máma jenom zkontroluje a zbylý čas si zablbneme a pomazlíme, zvládnu udělat třeba svačinu a snídani a máma určitě ještě něco pomůže vymyslet, v čem mi věří. To je tak úžasný pocit, když mi rodiče věří, že něco zvládnu!

Potřebuji, ať mě máma oceňuje a neříkám jenom: „Úkol jsi napsala, ty jsi šikovná.” Za takové chválení se většinou naštvu. Místo toho, kdyby mi máma řekla: „Vidím, že máš takovou trpělivost, trénuješ písmenka a pak přepisuješ, nejsi unavená? Já myslím, že už to zvládneš rovnou do písanky, co ty na to?” a potom „Co by se ti teď líbilo se mnou dělat?”

Když trávíme společné víkendy, já a ségra s bráchou bychom chtěli vymýšlet program. Někdy bych chtěla trávit čas jenom s mámou v kuchyni a něco připravit.

Když už si hraji se ségrou a bráchou, kéž by nám dali rodiče možnost se i poprat a pohádat, to patří k sourozenecké lásce. A nedělali nám soudce. My to zvládneme a možná ani krev nepoteče. My se budeme mít rádi i bez toho, aniž by to rodiče po nás chtěli.

Nesnáším, když se mě máma ptá, proč jsem něco udělala. Vždyť já sama nevím. Kdyby mě raději jenom objala a byla v tu chvíli jenom se mnou. Nebo se mě zeptala, zda něco nepotřebuji, nebo co jsem zažila?

Být nejstarší není úplně lehké, rodiče si na mně spoustu věcí zkoušejí, protože jsem první. Zároveň jsem moc šťastná, že jsme tak velká rodina, akorát to neumím říct jinak.

Jak si jako máma odlehčíte? Několik nápadů, co a jak dělat jinak.
1. Vytvořte si alespoň chvíli času jenom pro nejstarší dceru a zeptejte se, co by chtěla v tento čas dělat, nechejte na ní, ať si vás řídí.
2. Nevysvětlujte, neřešte. Ptejte se dcery, co od vás potřebuje, aby….si mohla hrát, být v pohodě, psát úkol.
3. Táta s dcerou si spolu mohou vytvořit program. Nabídne dceři, že ho může vymyslet sama, nebo spolu. Že jejich společný čas je proto, že už ji bere jako školačku, se kterou se dají dělat jiné věci než s prťaty. Dcera potřebuje v tomto věku i vše, co naplňuje otcovská role (povzbuzovat k odvaze, odloučení od mámy, zažít dobrodružství, být tatínkova holčička, prohrávat i vítězit).
4. Vždy, když začne z vašeho pohledu “zlobit” - žalovat, srovnávat se, hádat - většinou potřebuje pozornost. Ne jenom nejstarší dcera, ale kdokoli z dětí. Děti nás potřebují nejvíce, když nejvíce zlobí.
5. Neházejte všechny děti do jednoho pytle. Oceňujte každé zvlášť, mluvte na každé zvlášť, požadujte po každém zvlášť nějaký úkol. Každé z vašich dětí je individualita a potřebují se tak vnímat.
6. S dětmi se budete mnohem lépe domlouvat, když jim budete otevřeně říkat, co od nich potřebujete. Nastavíte jim mantinely, ve kterých se budou moci pohybovat, a s jejich vývojem je budete neustále měnit. Děti vás povedou.
7. Nebuďte dětem soudcem při jejich konfliktech. Nechejte je, ať se domluví, zda si budou společně hrát, nebo zvlášť. Řekněte jim pouze jednoduchá pravidla, co byste už při jejich hře nezvládla (např. nezvládnu, když poteče krev, jinak vám do vaší hry zasahovat nebudu).
8. Dovolte dětem prožít jakoukoli emoci - smutek, pláč, naštvání, vztek, radost. Nám rodičům se samozřejmě u dětí líbí jenom ty pozitivní, ale všichni ze sebe potřebujeme dostat i ty navenek nepříjemné. Zkuste počítat v takové situaci do pěti a pak se zeptejte: „Můžu ti nějak pomoct? Co teď prožíváš?” Tím budete svým dětem blíž.
9. Najděte si v týdnu jeden den, kdy můžete mít alespoň dvě hodiny pro sebe. Máte za sebou 6 let intenzivní péče o děti a nutně musíte být vyčerpaná. Naberete síly a budete se na děti i těšit. Vytvořte si s manželem čas pro sebe. Využijte babiček, tetiček na hlídání. I váš vztah potřebuje péči, když budete fungovat v partnerském vztahu, jako rodičům vám to půjde mnohem lépe.

Nechtějte být dobrou matkou, dobrou matkou už jste. Zajímáte se, reflektujete, chcete dělat něco jinak. A kdybyste byla z Prahy, můžete přijít na náš kurz Akademie rodičovství. Přeji hodně trpělivosti a síly.