Rodiče se v první řadě nesmějí nechat vmanipulovat do role soudce či rozhodčího. Zůstat nestranný ale není vůbec nic jednoduchého. V daný okamžik totiž bývá mnohem snazší problém nějak vyřešit, než se snažit o objasnění situace a dát dětem prostor, aby vyslovily svůj pohled tak, aby v budoucnu měly větší šanci si s opakovaným problémem poradit.

Podíváme-li se na sourozenecký spor s odstupem, můžeme jej vnímat jako velmi praktické komunikační cvičení.

„Představme si například obyčejné přetahování o hračku. Mladší dítko po chvilce marného boje se starším začne křičet a plakat. Rodič přichází, aby vše urovnal: ´Tak mu to auto dej, vždyť už jsi na auta velkej…´ Starší dítě autíčko naštvaně odevzdá a mladší mezi řádky přečte informaci: ´Když něco potřebuju, stačí, když začnu brečet.´ Rodič sice v pár minutách zajistil klid, ale zároveň přihodil polínko do plamínku sourozeneckého boje. Tím, že situaci vyřešil za děti, nepodpořil jejich dovednost vyjadřovat své potřeby a hledat řešení," upozorňuje psycholožka Eva Kneblová.

Přitom platí: pokud děti samotné zvládnou pod vedením rodiče vše vyřešit, své chování v budoucnu spíše přehodnotí. Zvlášť, když je za to rodiče ocení a to tak, že dětem nabídnou konkrétní příklady, jak svým chováním nebo sdělením přispěly k vyřešení situace.

Příklady a rady, jak mohou rodiče ke konfliktu přistoupit
Pojmenování a popis toho, co se odehrává, může děti zastavit a nabídnout jim jiný směr: „Koukám, že se nemůžete dohodnout. Oba si chcete hned teď hrát s tímhle autíčkem.“
Vyjádřeme přesvědčení, že se děti dokážou dohodnout. „Však nejste žádní malí špunti, věřím, že určitě něco vymyslíte.“
Vyplatí se pojmenovat svůj úkol v průběhu řešení. „Budu tu s vámi proto, abych vám pomohla diskutovat o této situaci v klidu.“
Věrni svému původnímu předsevzetí, že řešení konfliktu necháme na dětech, můžeme ratolesti povzbudit k vymýšlení návrhů, které povedou k řešení přijatelnému pro všechny zúčastněné. „Pojďme společně vymyslet co nejvíc možností, třeba i bláznivých, jak by se tato situace dala řešit.“ Pokud se tento „brainstorming“ zasekne na mrtvém bodě, můžeme rovněž přispět, formulujme ale svůj nápad jen jako jedno z mnoha řešení.
Není-li atmosféra příliš vypjatá, odlehčíme: „Co kdybychom autíčko rozebrali na součástky, třeba se pak o ně líp podělíte…“.
K podpoření fantazie a uvolnění dusna může pomoci i kouzelná hůlka: „Možná by se vám líbilo, kdybychom byli kouzelníci a mohli si vyčarovat ještě jedno úplně stejné auto.“
Mají-li děti tendence shazovat návrhy toho druhého, přibrzdíme je ve vášni a vysvětlíme, že každý nápad může být užitečný třeba jen v tom, že nám ukáže jiný směr, jak o problému přemýšlet.

Když se problém nepodaří vyřešit

Děti řeší konflikty impulzivně, intuitivně, bojovně. Úkolem rodiče je nabídnout možnosti, jak dosáhnout svého i jinak než bitkou a řevem. Ale ne všechny spory dokážeme vyřešit. V ten okamžik je důležité ke sporu přistoupit jako ke zkušenosti, z níž lze vycházet v budoucnosti.

V rodinách, ve kterých rodiče a děti dokážou společně téma sourozeneckého soupeření zpracovat, vyrůstají děti, které jsou lépe vybaveny pro začlenění do společnosti.

V dospělosti dokážou lépe prezentovat ožehavé obsahy, zvládat konfliktní situace, vyjednávat a řešit problémy. Projevují vyšší ochotu ke kompromisu, dokážou odložit splnění své potřeby, mají vyšší odolnost ke zvládání zátěže či nesouhlasu druhých.

Nedostatek osobního prostoru jako nejčastější důvod sváru

Pokud chtějí rodiče přispět k uchování dobrých vztahů mezi svými dětmi, pak je musejí především naučit respektu k soukromí a osobnímu prostoru druhých. Podle psychologů z Missouri totiž vztahy sourozenců nejvíce ohrožují hádky týkající se narušování osobního prostoru. Naopak třenice a války kvůli nesplnění úkolů či odmítnutí pomoci jsou jen málo významné.

Půjčování si věcí bez dovolení sourozence, nošení jeho oblečení či osobních předmětů, vyrušování sourozence a ztrapňování při návštěvě jeho kamaráda pak děti považují vůbec za to nejhorší provinění. Dochází totiž k hrubému narušování osobního prostoru a soukromí, což způsobuje trvalou újmu na jejich vztahu.

Naopak velmi krátkodobý vliv na jejich vztah mají tzv. morální hádky o tom, kdo má například tentokrát vytřít podlahu či vynést koš.

Když je jablkem sváru společný pokoj

Soužití sourozenců v jednom pokoji nemusí být vůbec jednoduché. Podle průzkumu Českomoravské stavební spořitelny musí sdílet pokoj s dalším sourozencem až čtvrtina dětí.

Někdy jsou sourozenci stejné povahy, a tak pro ně není žádný problém spolu vycházet, rádi si spolu hrají a v noci se jim lépe usíná, protože cítí blízkost toho druhého, což jim navozuje pocit bezpečí. Někdy je však každý z nich úplně jiný, má jiné nároky na uklízení, vstávání i usínání či si rád hraje jinak. Pokud je navíc mezi dětmi větší věkový rozdíl, problémy mohou ještě narůst.

Než se tedy sourozenci začnou dělit o pokoj, musejí rodiče zvážit mnoho faktorů. „Ze všeho nejdůležitější je hledět na věk dětí (cca od 8 let věku již děti začínají toužit po vlastním soukromí, prostoru jen pro ně) a jejich individuální povahové rysy či zvláštnosti. Pokud má rodič na výběr, doporučuji oddělit prostor ve chvíli, kdy je jedno dítě výrazně nepřizpůsobivé, dominantní, s postižením, neklidné nebo se specifickými potřebami. Naopak doporučuji spolužití u dětí úzkostnějších, závislejších a mladších,” radí dětská psycholožka Alena Vávrová.

Vnímavé děti spolubydlení naučí vyjednávání, řešení konfliktů, společné tvořivosti i společnému hraní. Pokud naopak budou děti velmi rozdílných povah, pak mezi nimi mohou vypuknout velké neshody. Neustálé hádky a bitky tak budou jejich každodenním chlebem. Slabší děti pak během případných konfliktů mohou snadno zažívat pocit bezmoci. Tento stav následně velmi ohrožuje jejich vzájemný vztah i zdravý vývoj jednotlivých dětí. Je tedy nutné myslet na to, aby každé dítě mělo svůj vlastní vyhrazený prostor, kam se bude moci v případě sváru stáhnout a zklidnit.

Tento prostor ho nechte zařídit po svém. Bude tak mít větší pocit soukromí a může se sem schovat, když bude potřebovat svůj klid, učit se nebo si číst a odpočívat. Zároveň s dětmi o všem debatujte, naslouchejte nejen tomu, co říkají, ale také tomu, jak to říkají.

Nemusíte plnit, a s největší pravděpodobností ani nevyplníte, jejich přání do posledního puntíku. Důležité je, aby děti měly pocit, že se na utváření svého vlastního prostoru aktivně podílejí. Budou se pak ve svém království cítit mnohem jistěji, uvolněněji a příjemněji, což samo o sobě pomáhá případným konfliktům předcházet.