Děti nerostou jako přes kopírák. Existují takové, jež využijí každou příležitost k tomu, aby si mohly kopnout do míče, lézt do neznáma a neustále poskakovat z místa na místo. Jiné děti neustále soutěží, rády překonávají samy sebe. A pak jsou takové, jež potřebují do všeho popostrčit, jelikož nejsou samy od sebe ani aktivní, ani soutěživé.

„Nic z toho není správné ani špatné. Každé dítě je jiné, což ale neznamená, že méně aktivní nebo nesoutěživé děti jsou zároveň nesportovní,“ upozorňuje Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík.

Jde o to, že každé dítě vyžaduje ke sportu jinou motivaci. Nejnáročnější je namotivovat ke sportu méně aktivní a méně soutěživé děti, kde bude nutné zapojit mnohem víc fantazii.

„Pokud cítíte, že nejste zrovna typ rodiče, který by takové dítě dokázal nadchnout pokaždé nějakým originálním nápadem, na všechny aktivity se dnes dá domluvit trenér. Pro spoustu dětí je motivující už jenom jeho přítomnost a autorita,” radí Štěpánka Štrougalová.

Nejčastější rodičovské chyby

Neexistuje dítě, které by nechtělo vykonávat žádnou sportovní aktivitu, pokud se mu správně podá. Odmítavý postoj dítěte nejčastěji pramení spíše z chybného přístupu rodiče.

„Často rodiče přihlásí dítě na nějaký sport – třeba fotbal, a když mu nejde nebo ho nebaví, rodiče si to vyhodnotí tak, že jejich dítě prostě není na sport. Realita je přitom jiná. Ne vždy je dítě talentované na sport, který mu rodiče vyberou, nicméně ani to ještě neznamená, že tento sport dítě nemůže dělat,” vysvětluje Jitka Literová, hlavní manažerka celorepublikového projektu Děti na startu.

Nikdy by nemělo jít o výsledky, ale o to naučit dítě se pravidelně hýbat a utvořit si k pohybu pozitivní vztah. „Jakkoli je to v dnešním světě složité, zkuste svoji ratolest nesrovnávat. Žádná měřítka, kdy je dítě sportovní a kdy není, stejně neexistují,“ upozorňuje Štrougalová.

Další věc, kterou by si rodiče měli uvědomit, je fakt, že talent není vše. I když bude dítě na konkrétní sport sebetalentovanější, pokud ho nebude bavit, pak si k němu vztah nikdy neutvoří.

Chybou bývá i to, když rodiče děti tlačí do konkrétních aktivit nebo úzké specializace moc brzo. „Když postavíte dítě na brusle ve třech letech a jemu to příliš nepůjde, vy ale budete trvat na tom, aby bruslilo, může se stát, že mu tenhle konkrétní sport tak znepříjemníte, že brusle neobuje po zbytek života,“ upozorňuje na rodičovské soutěžení, které často končí zklamáním pro obě strany, Kristýna Přibylová ze speciálních dětských tělocvičen Monkey´s Gym.

Dítě je nešťastné a rodič si myslí, že má potomka, kterého sport nebaví. Jenže některé děti potřebují jen na určité aktivity dozrát. Ve třech letech jim možná bruslení nejde, ale v šesti, kdy už je pohybová soustava vyvinutá víc a dítě sport zvládá lépe i rozumově, protože si dokáže srovnat v hlavě jednotlivé pohyby, může být všechno jinak.

Se specializací jenom na jeden druh pohybu od raného věku je to totéž. Dítěti nedovoluje všestranně se rozvíjet a může se stát, že v pubertě pak s aktivitou, kterou dělalo od tří let, úplně skončí kvůli vyhoření.