„Tenhle rok je úplně super, kamarádi mě dostrkali k tomu, abych si zkusila vlastní recitál, večer šansonů. Povedl se a stal se součástí repertoáru Divadla ABC,“ vysvětluje na úvod. Svému mateřskému jevišti zůstává věrná, přestože dostává řadu nabídek odjinud. Přidáme-li natáčení seriálu, dabing, dvě děti v pubertě, spoustu koníčků a nápadů, poskládáme vnější tvář populární herečky. Hodně se toho ale děje pod povrchem.

Zpěv jste chtěla dělat kdysi naplno, marně však hledám vaše jméno v muzikálech…

Přesně tak, chtěla jsem zpívat a tančit, jenže tehdy se tu muzikál ještě neučil, takže jsem zvolila hudebně - dramatické oddělení konzervatoře a věnovala se hlavně herectví a pohybu. Ale od chvíle, kdy jsem skončila školu, vlastně pořád zpívám - hodně s C&K Vocalem a příležitostně na všech scénách, kde hraju. Do klasického muzikálu jsem zabrousila jen jednou - do Fahrenheita, jenže celý projekt zkrachoval. Taky jsem měla swingovat Lucku Bílou v Draculovi, ale dala jsem přednost velké roli v divadle. Svůj současný recitál si proto opravdu užívám.

Samostatný večer šansonů v Divadle ABC ukazuje Veroniku v nové poloze zajímavé zpěvačky.

Samostatný večer šansonů v Divadle ABC ukazuje Veroniku v nové poloze zajímavé zpěvačky.

FOTO: archív Divadla ABC

Jaký styl je vám nejbližší?

Zpívám ráda všechno: swing, šansony, folk, lidovky i vlastní písničky. Motor celého projektu Jirka Janouch navíc přizval výborné jazzmany Jardu Helešice a Frantu Uhlíře. Ten, když jsme zkoušeli slavnou písničku Lover Man, přiznal, že ji naposled hrál před třiceti lety s Ellou Fitzgeraldovou. Tak jsem řekla, že jdu domů. Ale moc mě povzbuzovali a nalévali mi sebevědomí.

Zpíváte si i mimo jeviště?

Doma na to nemám prostor, protože děti už samy muzicírují. Sedmnáctiletý Kryštof od čtyř let hraje na piano a dnes studuje skladbu a dirigování. Dvanáctiletá Eliška dělá moderní tanec ve studiu Emotion, s nímž jezdí po celé Evropě. Ale když byli malí, zpívali jsme hodně. Naše rodina vždycky zpívala, tancovala a malovala. Což mi zůstalo. Já maluju skoro pořád, především na hedvábí. Ovšem pomalovávám všechno, co mi přijde pod ruku, kameny, staré desky od popelnic, šmejdím kolem bazarů a lovím…

Pubertu dětí zvládáte bez problémů?

Celkem ano, hlavně s humorem. Někdy sice dochází… Beru děti jako parťáky a líbí se mi, že se u nás srocuje spousta mladých lidí, povídat si s nimi je velmi občerstvující. Moje děti jsou určitě lepší, než jsem byla v jejich věku já. Občas jim na sebe prásknu nějakou historku…

Vaše dospívání probíhalo hodně bouřlivě?

No, byla jsem hrozná! Mezi šestnácti a devatenácti lety docela masakr. Maminka mě vedla dost přísně, ale já měla pocit, že musím všechno zažít hned. Hodně jsem si prosazovala názory, zamilovávala jsem se, utekla jsem z domova kvůli klukovi… Vydrželo mi to asi týden. Naštěstí maminka byla moudrá, přišla za námi a řekla: Děti, takhle to nejde, musíme to vyřešit v rámci jistých pravidel, zkuste třeba bydlet u mě v podnájmu. Stalo se a v budoucnu jsem jí poděkovala.

Od té doby uplynulo hodně vody. Berete čerstvou padesátku jako zlom?

Vnímám ji tak, že jsem se vrátila do okamžiku, než jsem zažila veliký karambol a ustrnula - takže zhruba o deset let zpět. Tehdy jsem dostala od osudu pecku a cítila se na devadesát. Jinak věk neřeším. Největší nebezpečí je, když se člověk začne chovat podle toho, kolik mu takzvaně je. Přibývající roky jsou důležité pouze z hlediska zkušeností a nadhledu, které přinášejí. Dnes už všechno šmahem neodsuzuji, nesoudím druhé. Minulost jsem v sobě uzavřela, odpustila a vypustila. A nechci se k ní vracet, protože současného života se netýká.

Litujete něčeho? Udělala byste něco jinak?

Nelituju. Ale určitě bych se v mnoha konkrétních situacích chovala jinak. Byla bych ráznější a zároveň klidnější, řešila bych věci hned, nenechala bych je dojít tam, kam došly. A v klidu bych je opustila, prostě bych se vzdálila. Tolik bych nebojovala, aby bylo po mém, ale nechala bych vše plynout. Jak říká Kim Catrallová: Být starší je lepší…

Jako Zuzana Pantoflíčková v Ordinaci v růžové zahradě s doktorem Jáchymem Kalinou v podání Lukáše Hejlíka.

Jako Zuzana Pantoflíčková v Ordinaci v růžové zahradě s doktorem Jáchymem Kalinou v podání Lukáše Hejlíka.

FOTO: TV Nova

Lidi vás spojují s její Samanthou ze Sexu ve městě, kterou dabujete, a se Zuzanou Pantoflíčkovou z Ordinace. Kterou byste raději potkala?

Asi ani jednu, neměla bych si s nimi co říct. Druhá je nešťastná, zakyslá pletichářka, která na sobě bude muset ještě hodně pracovat. A první vyznává sexuální volnost a názory, které jsou mi zcela cizí. Honí jen módu a chlapy, čímž si vyplňuje samotu… Ale s její představitelkou Kim Catrallovou bych se potkala ráda, hraje skvěle. Snažím se jí to při dabingu nekazit, i když někdy mi její velmi uvolněné výroky nejdou z pusy. V počátcích jsem se dost styděla, dnes se ve studiu často tak odbouráme smíchy, že musíme dát pauzu.

Mohla byste pracovat ve zdravotnictví jako Zuzana?

To nevím, ale určitě bych mohla dělat pečovatelku nebo bylinkářku, to by mě bavilo. Zajímám se o alternativní medicínu, pěstuju a suším bylinky, některé trhám i za úplňku. Jsem takový domácí lékař, a když mám čas, ráda pomáhám lidem. Poradím, vyléčím, eventuálně namíchám mastičky, sirupy. Pravidelně vyrábím třeba bezový…

Co byste doporučila v předvánočním chaosu?

V první řadě nekoukat na zprávy, ale udělat si hezký večer s dobrou knížkou, meditační hudbou, masáží nebo koupelí při svíčkách. Báječné je třeba taky vyrábět s dětmi výzdobu do bytu… A k tomu dobrý čaj. Já dávám přednost zázvoru s medem a citrónem, rakytníku nebo černému bezu s lípou. Na uklidnění je skvělá i meduňka, kozlík…

Do kafe sypete dva pytlíky cukru a přitom jste výrazně zhubla. Jak to?

Zatím mám dole čtrnáct kilo a dopřeju si i čokoládu. Ale v tom to není, všechno je o stavu mysli. Začínala jsem nejrůznějšími dietami, jedna fungovala líp, druhá hůř. A tak jsem se vydala na velmi individuální cestu. Každý máme jinou potřebu jídla, kamarádce se bez masa rozhodil imunitní systém, já jsem pravý opak - naučila jsem se jíst maso minimálně. Jinak tloustnu a jsem unavená, nevýkonná. Dalším příkladem je česnek: já ho miluju a dělá mi dobře, zatímco kamarádce dráždí žaludek. Prostě jsme každý jiný.

Takže metoda pokusů a omylů? Čím začít?

Zásadní je mít se ráda. Vím, že se to všude propaguje, ale je to opravdu tak. Pokud se nemáte ráda, začnete se obalovat ochrannými vrstvami, ať jíte v podstatě cokoliv. Při dietě sice něco shodíte, ale z nervozity pak zbaštíte třeba krabici pralinek… Když se začnete mít opravdu ráda, začnete se čistit od různých nánosů a přemýšlet, čím sytíte své tělo i duši. Je to propojené. Po půl roce přísného hlídání si pak můžete občas dovolit i nějaký hnus jako cukr. Mně už nevadí. Podobně jako když zasadíte semínko - nejdřív ho musíte opatrně opečovávat, ale když se z něj stane silná rostlina, vydrží i zálivku z coca-coly.

Zní to hezky. Vy jste si zkrátka jednoho dne řekla: budu se mít ráda?

Prošla jsem spoustou věcí, chodila jsem k psychoterapeutce, studovala různá náboženství a filozofie, pozorovala jsem přírodu. Velkým učitelem jsou moje děti, hlavně Eliška. I když se cpe skoro pořád, je krásně štíhlounká, protože se má ráda a je veselá.

Zatímco já měla v sobě zapíchané střípky ublíženosti. Když jsem se jich zbavila, pocítila jsem lásku nejen k sobě, ale ke všemu, k životu. Najednou jsem přišla na jeviště a byla jsem šťastná, že můžu rozdávat energii. Nevím, co bude zítra, ale chci si každý okamžik setsakramentsky užít.

Rodina. S dcerou Eliškou, synem Kryštofem a labradorkou Vanilkou.

Rodina. S dcerou Eliškou, synem Kryštofem a labradorkou Vanilkou.

FOTO: archív Veroniky Gajerové

Odpustila jste i otci svých dětí Petru Kracikovi?

Naprosto. Nemám v sobě žádnou zášť. Když bude potřebovat, ráda mu pomůžu, nikdy bych před ním ani před jeho partnerkou Terezkou Kostkovou nezavřela dveře. Pro mě bylo úplně nejtěžší odpustit mu kvůli dětem. Protože on se o ně nezajímal, nechal vše na mně. Přišel tak o nejkrásnější léta, kdy byly úžasné a moc chtěly tátu. Prosila jsem ho: věnuj se jim, vem je někam. Nechal to dojít tak daleko, že když bylo Kubovi patnáct a já řekla, ať zavolá tátovi, odpověděl: Ale mami, proč? Tohle jsem Petrovi odpustila až nedávno. Věřím, že jeho duše udělala službu dušičkám dětí, které to potřebovaly pro svůj další život, pro své dobro.

Tím skoro říkáte, že jste expartnerovi vděčná za nevěru!?

Jsem hrozně vděčná, že se to stalo, a vážně to není fráze. Protože náš vztah byl vlastně celý špatně: já si žila svůj velký sen o rodině a on svůj svobodný život úplně mimo. Tím, že se to rozseklo, otevřelo a vyčistilo, stalo se vlastně to nejlepší, co se mohlo stát. Jako když vybuchne sopka, ale pak je klid. Přestalo mnohaleté období stresů, kdy šlo ještě o další ženy. Petr neustále odcházel a vracel se a stále tvrdil, jak nás strašně miluje. Věřila jsem mu a vůbec netušila, co se děje, jen jsem cítila napětí a to se přenášelo na děti.

Takže konec znamenal vysvobození?

Díky tomu jsem přestala žít spotřební dny maminek, které se zajímají jen o školku a vaření. Postupně jsem prokoukla a postavila se na vlastní nohy. Nebylo to vždycky snadné, zažila jsem ještě celou sérii problémů, neminul den, aby se něco nesesypalo. Do toho jsem šla z role do role. Ale dokázala jsem si, že všechno zvládnu. A hlavně jsem se naučila být sama se sebou a cítit se tak šťastná i bez partnera. To jsem dřív neuměla. Teprve pak máte šanci potkat někoho, kdo s vámi souzní. Ne čekat na zachránce. Žádný nepřijde, nejdřív si musíte pomoct vy.

Je vám tedy nejlíp samotné?

Ať jsem sama, nebo mám parťáka, obojí je fajn. Chlap může odejít, nevadí, nehroutím se. Když mi tohle říkala před deseti lety moje terapeutka, myslela jsem, že se zbláznila. Časem mě ale naučila přijímat věci tak, jak jsou. Jako přijímáme jaro, léto, podzim a zimu, že roste tráva, i kdybyste nechtěla, musíte přijímat i věci vám nemilé. A být přesto šťastná. Ne vyčítat, obviňovat, kopat do druhých.

Jaké místo ve vašem životě dnes zaujímají muži?

Nezastupitelné, krásné… Někoho kolem sebe na sdílení společné radosti mám. Ale neptejte se, jestli jsem zamilovaná, to vám stejně neřeknu. (směje se)

V seriálu Gympl v roli servírky Věry podstrojuje Vašíkovi, kterého hraje Jiří Kalužný.

V seriálu Gympl v roli servírky Věry podstrojuje Vašíkovi, kterého hraje Jiří Kalužný.

FOTO: TV Nova

Tak obecně: Jaký by měl být váš partner?

Měl by být chlap, obyčejný, který na sebe neupozorňuje, nechvástá se, nedělá z komára velblouda, který je osobnost tím, co dělá, jak se chová. Určitě spolehlivý, dobrý a milující táta.

Taky bych si všimla, jak se chová ke své mamince, protože tak se bude chovat k partnerce. Měla by s ním být sranda a pohoda čili žádný žárlivý cholerik.
Naopak by mi nevadilo, kdyby šel občas s kamarády na pivo nebo sportovat. A líbilo by se mi, kdyby měl svoji dílničku, kde by dělal něco rukama. Bohémy a umělce už nemusím.

Jdete už do vztahu opatrněji?

Já jdu vždycky do všeho naplno, jinak to neumím. Buď miluju, nebo nemiluju, nic mezi tím. Ale je pravda, že jsem už opatrnější, vím, že může být i jiný model než spolu bydlet. V každodenní próze se partneři pod tlakem složenek a špinavých ponožek časem přestávají vnímat. To už řešit nemusím. Úplně stačí, když se na sebe ti dva těší, mají radost, že se vidí, jen tak souzní v přítomném okamžiku a jdou třeba do kina.

Naskočila jste do seriálu Gympl, jaká je vaše postava?

Tam jsem pro změnu děsně hodná. Moje servírka Věrka je rozkošně napsaná, ujala se Vašíka od Zuzany Bydžovské a podstrojuje mu gulášky a svíčkové. Začali spolu žít, koupili na hypotéku baráček, který vyplavila povodeň, a ocitli se zase u Zuzany, což skýtá řadu komických situací…

Další seriál Špačkovi v síti času jste točila s Karlem Smyczkem, který vás kdysi objevil.

Špačkovi byli poznamenaní Karlovou nemocí, navíc jsem měla jen menší roli čarodějnice. Ale já s ním točím moc ráda, je citlivý, přesný, dává prostor hercům. Vrcholem naší spolupráce byl seriál Dobrá čtvrť, dva bezvadné roky! Objevil mě ve čtrnácti. Obsadil mě do filmu Housata, který vyhrál na festivalu v Trutnově. Původně jsem toužila po roli hodné Marie, ale dostala jsem mrchu Moniku. Lidi mě pak na ulici brali jako potvoru, což mě mrzelo. Dnes hraju mrchy ráda. Při natáčení jsem zažila taky řadu pikantérií, třeba Monika kouřila, ovšem já to neuměla a mé pokusy vyzněly legračně.

Ale dnes kouříte…

Začala jsem na škole, pak jsem od těhotenství nekouřila - až do loňska jsem si nezapálila! Jenže kolem přípravy mého koncertu jsem si občas bafla a cítila jsem, že mi to dělá dobře na hloubku hlasu, takový témbr. Ovšem nepřeháním to.

Představení Bedřich Smetana: The Greatest Hits patří v Divadle ABC k nejoblíbenějším. Na snímku se Zbigniewem Kalinou.

Představení Bedřich Smetana: The Greatest Hits patří v Divadle ABC k nejoblíbenějším. Na snímku se Zbigniewem Kalinou.

FOTO: archív Divadla ABC

Cigareta prý zklidňuje. Co vás nejvíc vytáčí?

Politika a věci, které s ní souvisejí. Vrcholem všeho byly události kolem voleb, myslím, že Křemílek a Vochomůrka by to vyřešili líp. Tam vážně není nikdo, koho bych si mohla vážit, naprostá fraška. Hazarduje se s mladými rodinami i se starými lidmi, se všemi. Což je pro mě pár let po revoluci nepochopitelné. Vím, že ideál nenajdu nikde, ale my jsme naprostý extrém. Vkládám obrovskou naději do mladé generace a překvapuje mě, jak se naše společnost chová k dětem. Vždyť co do nich dnes vložíme, to z nich vyroste, oni budou rozhodovat a dělat programy - špatné nebo dobré. Nechápu to.

A co vás vrátí do rovnováhy?

Ticho, příroda, procházka. Naučila jsem se jedno báječné cvičení, které fakt funguje. Jde o pár minut. Lehnete si, spojíte ruce a zhluboka dýcháte do břicha. Přitom si představujete, že každou buňku vašeho těla naplňuje úžasně čistý vzduch. S výdechem vyplavujete škodliviny a přitom opakujete mantru: Jsem v bezpečí, všechno je v pořádku, miluju a přijímám sama sebe.

Slyšela jsem také, že léčíte kytky?

Samozřejmě. Když najdu u popelnice nějakou chudinku odhozenou, vezmu si ji do parády - povídám si s ní, pohladím ji. To potěší každou bytost. Kytkám se u mě daří, hodně jich mám v Praze na terase i na chalupě v Havlovicích…

To je dům, který jste postavili s Petrem?

Ano, máme ho dnes napůl. Žije tam naše drahá babička Kraciková a milují ho děti i naše labradorka Vanilka. Nadělil nám ji Ježíšek v roce, kdy jsem neměla vůbec peníze na dárky. Napadl mě pejsek, tak jsem brousila na internetu a našla jsem rodinu nabízející štěňata s poznámkou: „Na Štědrý den odběr možný.“ Paní ji měla krásně zabalenou s mašlí a děti se mohly zbláznit štěstím. Od té doby nosí Ježíšek dárky i pro ni.