Text na letáku je ještě o něco delší a osmatřicetiletý Otakar, který se živí jako provozovatel e-shopu s deskovými hrami a hlavolamy, ho vozí nalepený i na zadní části svého auta.

Často se stává, že za ním jedoucí řidiči přibrzdí na křižovatce jen těsně za jeho nárazníkem, aby si jej mohli přečíst. Je na něm uveden i odkaz na webové stránky, kde celou historii svého zatím marného snažení o navrácení syna popisuje. Den za dnem, krok za krokem.

Ještě dva dny před únosem jsem byl se synem na výletě v Praze, a jak jsem se později dozvěděl, partnerka ho mezitím odhlásila z trvalého bydliště.Otakar, otec

„Všechno si nahrávám, všechno zveřejňuju. Chci to dělat transparentně, aby si nikdo nemyslel, že si vymýšlím,“ vysvětluje a doufá, že i díky tomu se jeho syn jednou dozví, jak to celé bylo.

„Ještě dva dny před únosem jsem byl se synem na výletě v Praze, a jak jsem se později dozvěděl, partnerka ho mezitím odhlásila z trvalého bydliště. Když jsem se patnáctého vrátil z práce, byt byl vybílený, synovy hračky zmizely, klíče ve schránce,“ popisuje.

Jeho bývalá partnerka, s níž žil skoro deset let, unesla tehdy tříapůlletého chlapce na Slovensko, odkud sama pochází. Přestože Otakar ví, kde se nacházejí, a podle původního rozhodnutí soudu už měl být syn dávno zpátky, viděl ho za posledního dva a půl roku dohromady tři a půl hodiny.

Častěji unášejí ženy

Únosy dítěte jedním z rodičů do ciziny, což u nás není klasifikováno jako trestný čin, se zabývá Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně. Podle jeho ředitele Zdeňka Kapitána jen za loňský rok řešili sedm desítek těchto případů.

Uneseného syna připomínají Otakarovi jen fotografie. Z důvodu utajení identity dětí jsme jejich obličeje na všech fotografiích rozostřili.

Uneseného syna připomínají Otakarovi jen fotografie. Z důvodu utajení identity dětí jsme jejich obličeje na všech fotografiích rozostřili.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Častější jsou únosy do ciziny, méně z ciziny k nám. Převažují také případy, kdy je únoscem žena – matka dítěte,“ uvádí ředitel. Zhruba šedesát procent případů se podle jeho slov podaří vyřešit už díky tomu, že do konfliktu mezi partnery vstoupí úřad. Ten brněnský často supluje i jakousi manželskou poradnu.

Kompetence úřadu vycházejí z haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, kterou se Česko zavázalo dodržovat. Základním principem je, že pokud bylo dítě protiprávně přemístěno z místa svého obvyklého bydliště, má tam být urychleně navráceno.

Nejčastějším důvodem únosu jsou kulturní rozdíly – jeden z partnerů, obvykle žena, zjistí, že v zemi svého partnera nedokáže žít, a touží se i s dítětem vrátit domů. Někdy je ale dítě jen obětí osobního konfliktu mezi rodiči.

V Otakarův prospěch rozhodl slovenský soud už v květnu 2011, ale kvůli různým obstrukcím a zastání, které matka našla u některých slovenských úředníků, se případ vleče dál. Čas od času Otakar slyší syna po telefonu, třikrát mu bývalá partnerka na nátlak úřadů umožnila se s ním vidět na Slovensku. Nic víc.

Otakar se synem při jednom z výletů. Fotka je ještě z doby, kdy se synem a jeho matkou – únoskyní tvořili rodinu.

Otakar se synem při jednom z výletů. Fotka je ještě z doby, kdy se synem a jeho matkou – únoskyní tvořili rodinu.

FOTO: rodinný archív pana Otakara

Otakar boji o syna podřídil celý život, zadlužil se, každý den začíná tím, že kontroluje e-maily, zda se něco nepohnulo. Přesto se podle něj rodina jeho bývalé partnerky snaží u syna vzbudit pocit, že už o něj nestojí. Například loni o Vánocích mu otčím jeho bývalé partnerky poslal esemesku, v níž píše, že chlapci museli s lítostí oznámit, že od něj pod stromečkem jako vždy žádné dárky mít nebude. „Co by taky mohl očekávat od žebroty!“ napsal otčím.

Hovor na Štědrý den popisuje Otakar na svých stránkách takto: „Konečně jsem se ti dovolal a mohl ti popřát alespoň na Štědrý den. Věřím, že slova, která jsi řekl na závěr našeho 2,5minutového hovoru (více tvá máma nedovolila) po delší odmlce, kdy bylo slyšet, jak ti někdo napovídá, nebyla od tebe. Těžko mohu věřit, že jako pětiletý prcek řekneš: Mám tě už dost a Nevolej tak často.“

Do toho ještě bývalá partnerka Otakara obvinila z alkoholismu a z toho, že ji fyzicky a psychicky týral. Jak přitom zjistil, podobnou taktiku si matky únoskyně radí i na některých internetových fórech. Poznal se i s otcem, jemuž partnerka unesla dítě do Španělska, a její výpověď se téměř shodovala s tím, co u soudu tvrdila Otakarova bývalá partnerka, včetně popisu způsobu, jakým ji údajně bil.

Podruhé to synovi neudělám

Co tak hrozného si v minulosti udělali, že už Otakara jeho bývalá partnerka nedokáže vystát? Žili spolu deset let, syna vychovávali tři roky, ale za šťastný pár se podle Otakara nemohli považovat nikdy.

„Oba jsme byli dlouho sami a nemohli jsme nikoho najít. Když jsme se našli, tak jsme si vlastně navzájem pomohli. Od začátku to byla taková malá Itálie, chvíli jsme se hádali, chvíli měli pohodu. Asi jsme byli oba líní si hledat někoho jiného,“ zamýšlí se. Oba měli problémové dětství a snad i proto se Otakar upnul na vlastní dítě a pořídil si ho navzdory tomu, že vztah s partnerkou nefungoval.

Při péči o potomka problémy na čas odložili, ale na začátku roku 2010 uznali, že už to dál nejde. Rozešli se, i když spolu dál žili v jednom bytě, a Otakar si brzy našel novou přítelkyni – kolegyni z práce. Tehdy prý začal ze strany jeho bývalé partnerky psychický teror. Vadilo jí, že si tak rychle někoho našel, sehnala si na ni číslo, začala jí volat a psát, někdy i vulgárně. Otakar se na její nátlak s novou přítelkyní skutečně rozešel, snad aby zachránil rodinu, ale to už nikam nevedlo.

Nemůžu tam přijet a násilím ho vytrhnout, zvláště když tvrdí, že jsem agresor a mlátil jsem je. Přijeli bychom domů, a co dál? Otakar, otec

„Musel jsem jí po příchodu odevzdávat telefon, mít otevřený počítač, za pětačtyřicet minut, než jsem ráno dojel do Prahy, mi od ní přišlo šedesát esemesek – důkaz je na výpisu od operátora,“ tvrdí. „Klidně bych šel na policii kvůli psychickému týrání, ale kdo by mi jako chlapovi věřil?“

A tak to nakonec dnes už bývalá partnerka vyřešila po svém a zmizela na Slovensko. Od té doby utekly více než dva roky, Otakar se vrátil k nové partnerce, loni se vzali a v prosinci se jim narodil syn. Pro Otakara je to velké životní naplnění. „Vždycky jsem chtěl mít normální rodinu. Kdybych neměl manželku a syna, tak bych asi skončil,“ říká se slzami v očích.

O úplné rodině však mluvit nemůže, protože jeho boj o prvního syna je zatím marný. Někteří lidé mu radili, ať ho „unese“ nazpátek, ale takové řešení odmítá. „Nemůžu tam přijet a násilím ho vytrhnout, zvláště když tvrdí, že jsem agresor a mlátil jsem je. Přijeli bychom domů, a co dál? Zatemníme okna? Někdo ho pořád bude hlídat? Pro dítě je to hrozný zážitek a já nechci, aby to zažil podruhé.“

„Oba rodiče mají rodičovskou odpovědnost a právo podílet se na výchově dítěte,“ říká Zdeněk Kapitán, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

„Oba rodiče mají rodičovskou odpovědnost a právo podílet se na výchově dítěte,“ říká Zdeněk Kapitán, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Takových zaseklých případů není podle ředitele Zdeňka Kapitána mnoho. „Otec je v tomto případě vstřícný, připravený k ústupkům, ale my nejsme schopni dostat přes dva roky ze slovenské strany odezvu. Mám pocit, že jde o neochotu systémovou, v duchu hesla ‚nebudeme odebírat slovenské děti od ňader slovenských žen‘.“

Do jisté míry je tento případ ukázkový, jak dokládají i slova psycholožky Evy Pávkové, která má na brněnském úřadě na starost oddělení psychologů. Pokud není na jedné ze stran vůle se dohodnout, je podle ní soudní řešení na místě. I to ale může zkomplikovat řada faktorů, zvlášť když do konfliktu vstoupí příbuzní únosce.

„Bojkotují pokusy o dohodu nebo dokonce ovlivňují dítě proti opuštěnému rodiči. Dosavadní třeba omezená domluva se tak rychle může změnit na invektivy, smyšlená obvinění nebo v úplné odstavení dítěte od komunikace s opuštěným rodičem. V nejhorších případech ani neví, kde a v jakých podmínkách dítě žije a zda se ještě někdy setkají,“ říká psycholožka.

Návratem to nekončí

Podle zkušeností úřadu závisí spolupráce s jinými státy na tom, jaká je v dané zemi právní kultura, jestli pro ně únosové právo není jen okrajovou agendou a zda země podepsala mezinárodní úmluvy. Těžko se podle Zdeňka Kapitána spolupracuje s jihoevropskými státy, naopak vynikající je domluva s Německem či s Velkou Británií. Právě díky rychlému jednání britských úředníků se znovu shledal se svým synem i čtyřicetiletý Milan bydlící v jedné malé středočeské obci.

S matkou dítěte, která je romského původu, se rozvedl před třemi lety, to bylo jeho synovi pět let. Ona se odstěhovala, on si našel novou přítelkyni, která má vlastní děti, a souhlasil, že syn zůstane v péči matky a bude ho vídat jednou za čtrnáct dní.

„Asi rok to takhle fungovalo, ale postupem času už to neklapalo tak, jak by mělo,“ vzpomíná Milan, který se živí jako elektrikář. Důležitou postavou příběhu je jeho současná partnerka Evženie. Milana poznala, když chtěla koupit jeho dům. Místo toho se však stali partnery, nastěhovala se k němu a přirozeně se při návštěvách Milanova syna věnovala i jemu.

„Jsme tady oba pro něj a vždycky budeme dělat maximum, aby byl s námi šťastný,“ říká paní Evženie o synovi svého partnera Milana.

„Jsme tady oba pro něj a vždycky budeme dělat maximum, aby byl s námi šťastný,“ říká paní Evženie o synovi svého partnera Milana.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jakožto výřečnější a průbojnější z obou partnerů to byla ona, kdo na sebe vzal větší díl odpovědnosti ve chvíli, kdy bývalá manželka unesla Milanova syna do Anglie. Podle Evženie ji k tomuhle kroku mimo jiné vyprovokovala jejich žádost o střídavou péči. Synovi se totiž při návštěvách u Milana a Evženie líbilo čím dál víc.

„Miluje oba rodiče, ale v tomhle domě se narodil, byl tu spokojený a vždycky říkal, že by chtěl zůstat s tatínkem,“ tvrdí Evženie. Bývalá manželka však střídavou péči razantně odmítla, dokonce podle Evženie vyhrožovala, že na partnery podá trestní oznámení pro pohlavní zneužívání dítěte.

Přesto o střídavou péči na jaře 2011 zažádali. Syn sice před sociální pracovnicí tvrdil, že chce žít s matkou, ale podle Milana to bylo pod nátlakem. „Když byl se mnou, řekl mi, že mu to matka nařídila a vyhrožovala mu, že pokud to neudělá, tělesně ho potrestá,“ vypověděl u soudu. Do léta nicméně vztahy jakž takž fungovaly.

„V srpnu nám tu syna nechala na měsíc a řekla, že jede s přítelem za jeho příbuznými na dovolenou do Anglie. Přiznám se, možná je to profesní deformace, ale když jsem se to dozvěděla, hned jsem tušila, že tam plánuje utéci,“ vypráví Evženie, povoláním policistka. Milan tomu sice zpočátku nevěřil, ale jakmile se jeho bývalá manželka za měsíc vrátila a syna si vyzvedla, už o nich neslyšeli. Podle partnerů si tedy v Anglii jen chystala půdu pro odstěhování i se synem. Do toho zapadá i skutečnost, že ještě předtím synovi zrušila nástup do první třídy.

O tom, že jsou v Anglii, se Milan a Evženie dozvěděli víceméně náhodou. „Mám kliku, že mám alespoň základní právní vzdělání, takže jsem věděla, kam se obrátit o pomoc,“ říká Evženie.

Svou matku – únoskyni má syn také rád, ale v domě svého otce se narodil a cítí se tu doma.

Svou matku – únoskyni má syn také rád, ale v domě svého otce se narodil a cítí se tu doma.

FOTO: rodinný archív pana Milana

Spolupráci s úřady – tím brněnským, ale i s orgánem sociálněprávní ochrany dětí v Kolíně, stejně jako s právničkou, která jim byla v Anglii přidělena, si nemůže vynachválit. Syn zůstal v cizině deset měsíců, ale podle Evženie to mohla být i kratší doba. Roční lhůtu pro podání žaloby o navrácení dítěte ale naštěstí stihli.

„Papíry jsme do Anglie posílali v dubnu loňského roku, a to jen proto, že jsme tu několik měsíců čekali na úřední překlad dokumentů.“ Anglické soudy jsou podle ní naštěstí rychlejší. „Jednání nařídili okamžitě, soud nám dal za pravdu a poslal je zpátky.“

Už po příletu ale bývalá manželka Milanovi oznámila, že mu kontakt se synem neumožní. Navíc na něj podala trestní oznámení pro neplacení výživného, přestože podle partnerů tajila adresu, kde se v Anglii zdržuje. Zlom však nastal, když se Milan a jeho partnerka znovu obrátili na soud a vymohli si předběžné svěření syna do péče otce. Tam také syn v současnosti pobývá. Rodinnou idylkou však tenhle případ zatím neskončil.

Právo na štěstí

Otázkami, co vlastně v Anglii dělal, partneři chlapce netrápí, na to je podle nich v necelých osmi letech ještě moc malý. Svěřil se jim však, že bydlel se spoustou dalších lidí, podle zjištění anglické právničky to konkrétně bylo „v domě s více dospělými osobami různých národností a s více dětmi“.

Při naší návštěvě si Milanův syn hrál v obýváku spolu se synem Evženie, oba jsou skoro stejně staří, a nevypadal, že by mu něco scházelo.

„Ještě není tak docela náš,“ říká pohnutým hlasem Evženie. „Matka bojuje o to, aby ho dostala do trvalé péče, a bohužel jsme kápli na soudkyni, která je zaujatá a dítě podle ní patří matce. Bez ohledu na to, co se stalo, vynesla rozsudek, že matka v podstatě nikdy nebránila otci v kontaktu, takže jsme podali odvolání a uvidíme, jak to dopadne.“ Milanova syna už bere jako vlastního.

„Já s ním chodím k doktorovi, s Milanem s ním oba děláme úkoly, jezdíme na výlety, ale pro soudkyni je to minus. O dítě se má podle ní starat matka, a ne cizí ženská,“ konstatuje Evženie.

Díky tomu, že má Milanova partnerka vlastní děti, získal jeho syn nové kamarády a nevlastní sourozence. Na snímku s tátou a synem Evženie.

Díky tomu, že má Milanova partnerka vlastní děti, získal jeho syn nové kamarády a nevlastní sourozence. Na snímku s tátou a synem Evženie.

FOTO: rodinný archív pana Milana

Tenhle případ má zdánlivě šťastný konec – tedy v tom smyslu, že se dítě podařilo vrátit domů a dát mu šanci vyrůstat s oběma rodiči. Rozvrácené partnerské vztahy to ale málokdy napraví. Řešením totiž nutně nemusí být návrat dítěte jako spíš domluva rodičů, jak a kdo jej bude vychovávat.

„Oddělit partnerský konflikt od rodičovství vyžaduje velkou disciplínu a zralost obou rodičů, ty nejsou samozřejmostí a největší následky pak vždy nesou děti,“ upozorňuje psycholožka Eva Pávková.

„Vážím si rodičů, kteří jsou schopni pokorně říci: ,Víme, že jsme udělali ve vztahu chybu, už ji asi nenapravíme, ale ustoupíme, protože když se budeme handrkovat, bude to pro dítě ještě horší.‘ Tím pro ně udělají nejvíc, co můžou,“ dodává k tomu Zdeněk Kapitán. „Dítě má totiž především právo být šťastné.“