Hendikepované děti z celé republiky a nově také několik účastníků z Rakouska tam tráví dva týdny v duchu fantasy příběhu Hobit od J. R. R. Tolkiena.

Provazy na táboře plní navigační funkci - jejich sledováním se děti dostanou tam, kam potřebují. Mnozí účastníci se ale po táboře i jeho okolí pohybují suverénně i bez provazů - stačí jim zapamatovat si sklon půdy, zda jdou po trávě nebo po jehličí, někteří si dokonce pomáhají i akusticky - zatleskají či lusknou prsty a podle zvuku ví, zda jsou blízko chatky nebo zda je cesta volná.

„Tábor není jen pro nevidomé. Máme zde děti, které kromě toho, že nevidí, mají i mentální retardaci nebo autistické rysy,“ vysvětluje hlavní vedoucí Anna Horká ze společnosti TyfloCentrum, která má na starosti chod tábora o necelých třech desítkách dětí a další desítky vedoucích a instruktorů. Přestože tábor je především zábava, děti jsou zde vedené i k samostatnosti.

„Snažíme se, aby všechny činnosti, které jsou schopny zvládnout samy, také samy dělaly. Máme čas čekat klidně deset minut, než si dítě namaže chleba nebo zaváže tkaničky. Snažíme se využít jejich potenciál a naučit je věci, které jsou v jejich silách. Děti nám sem jezdí pravidelně, takže za ten rok často ledasco zapomenou, udělají krok vzad, ale tady si to zas připomenou,“ komentuje poslání tábora Horká.

Obyčejný tábor s průpravou do života

Tábor nenabízí žádný přehnaný komfort, ubytování je v obyčejných chatkách, suché latríny, všude kolem les. A v lese tráví nevidomé děti hodně času při nejrůznějších hrách. Provazy natažené mezi stromy je skutečně nešetří, vedou vysokým mlázím i přes nečekaný vývrat. A některé děti zde poprvé šly lesem. K průpravě do života už několik let nezbytně patří i velká hra zvaná ptačka.

„Jedeme s dětmi do Brna, kde mají za úkol zjistit nějakou informaci. Ptačka je tedy od slova ptát se. Poté jdeme na jídlo do restaurace, kde si každý účastník sám objedná, sní i zaplatí jídlo. Této hře předchází trénink situace nanečisto v táboře, kdy se děti třeba snažíme při placení „ošidit“, aby byly připravené na to, co se jim může stát,“ popisuje Horká.

Už počtvrté dorazil na tábor čtrnáctiletý nevidomý František Jurek z Měřína. „Naučil jsem se sám postavit stan nebo zapalovat plynový vařič,“ pochvaluje si chlapec a dodává, že zvládne uvařit i kuře na paprice - sice z pytlíku, ale každý úspěch se počítá, jak s úsměvem podotýká.

Pochod podél lana nataženého mezi stromy - některé děti se zde vůbec poprvé podívají do opravdového lesa.

Pochod podél lana nataženého mezi stromy - některé děti se zde vůbec poprvé podívají do opravdového lesa.

FOTO: Adéla Šulíková, Právo

Čtveřici nevidomých hochů z Rakouska má na starosti sedmadvacetiletý Zdeněk Rybák, který ve Vídni studuje překladatelství. Sám je nevidomý. A v tom je další specifikum tábora, skupiny dětí mají své „koukací“ vedoucí, ale také nevidomé instruktory. Právě instruktoři mohou dětem předat zkušenosti, které jim vidoucí člověk dát nemůže.

Instruktorkou by se chtěla stát i sedmnáctiletá Klára z Brna, která kromě zrakového postižení je i na vozíku. Letos je zde posledním rokem jako účastník, věková hranice je totiž osmnáct let. „Jsem tu poněkolikáté a vždy to bylo zajímavé. Líbí se mi etapové hry a také ptačka, kdy dostaneme třeba pět úkolů, jako dojít na poštu a koupit známky. Kolemjdoucích se můžeme zeptat na cestu, ale nesmí nás tam dovézt. Našla jsem si tu i kamarády, jsem tu mezi svými. Ráda bych sem jela i další rok, jako instruktor,“ svěřila se Klára.

Příprava tábora začíná každý rok už v lednu. Vedoucí musí zajistit granty, vždyť jen pronájem tábořiště vyjde na několik desítek tisíc korun. „Rok od roku je shánění peněz těžší, člověk toho má kolikrát dost, ale naší odměnou jsou šťastné děti,“ zakončila Horká.