V obecné rovině bychom za závažné faktory osvojování cizích jazyků mohli považovat zejména motivaci (jakožto klíčový, a tudíž nutný prvek pro osvojování jazyka), věk jedince, systémové vlastnosti jazyka mateřského, jakož i cílového.
Děti předškolního věku jsou velice spontánní, svět kolem sebe chtějí zkoumat a objevovat. Této skutečnosti lze velice účinně využít k probuzení zájmu a následnému rozvoji motivace k osvojování „nemateřského“ jazyka.

Ideální je začít od devíti let

Z hlediska věku se však situace při osvojování jazyka jeví poněkud složitější.
Ve třech letech je dítě schopno utvářet jednotlivé úseky vět, od tří do pěti let dokonce umí utvořit jednoduché věty v mateřštině.

Od věku čtyř let lze tudíž teoreticky uvažovat o schopnosti přiřazovat jednotlivá slova v dalším jazyce k obrázkům a objektům, popřípadě se může začít učit písničky či básničky. Ale protože zatím nemá ustálený systém mateřského jazyka, zůstává otázkou, do jaké míry je tato výuka prospěšná pro budoucí osvojování jazyka jak mateřského, tak jazyka cizího.

Osobně se ztotožňuji s názorem, že ideální věk pro osvojování dalšího jazyka je od devíti do třinácti let, a to hned z několika důvodů.

V tomto období, kdy již mají zažitý systém své mateřštiny, můžeme totiž děti stále dostatečně motivovat. Navíc toto věkové rozmezí nabízí optimální předpoklady vývojové, a tudíž i jazykové schopnosti pro efektivní osvojování cizího jazyka.
Nezatracuji ani vyučování formou her u mladších, dokonce ani předškolních dětí, ovšem za jistých předpokladů.

Jak učit malé děti

Vyučující by měl být v jazyce velice zdatným, ideálně rodilým mluvčím a zkušeným pedagogem, protože děti jsou v tomto věku velice vnímavé a schopné dokonale napodobit slova, která slyší.

Pokud se však již v tomto věku naučí chybnou výslovnost a jazykové konstrukce, tak se to hůře odnaučují, než kdyby se učily nové.

V této souvislosti bych rozhodně dítě, které má problémy s produkováním hlásek ve své mateřštině, nezapisovala na kurz cizího jazyka, protože se stejný problém může objevit i u tvoření cizích hlásek.

Na samotný závěr bych ráda vyvrátila domněnku, že pokud se dítě od raného věku učí dalšímu jazyku, lze vybudovat téměř bilingvní znalost.

U dvojjazyčných dětí je totiž situace zcela odlišná, neboť od narození vyrůstají ve dvou odlišných prostředích, v nichž se důsledně komunikuje vždy jiným jazykem.

Běžný jazykový kurz nemá stejné vlastnosti. Děti mohou mezi sebou hovořit česky, navíc i učitel mnohdy použije mateřštinu. Jistou možností, jak vychovat dítě dvojjazyčně, je zapsat ho např. do anglické školky, již navštěvují anglické děti a kde vyučující mluví výhradně anglicky, nicméně i tento postup bych zvažovala jako zcela okrajový jev.

Autorka vystudovala anglistiku a vyučuje na vyšší odborné škole publicistiky.