Hlavní obsah

Jenovéfa Boková: Na rozsvícenou televizní obrazovku u Boků nenatrefíte

Právo, Dana Braunová

Herectví nikdy nestudovala, trpí nedomykavostí hlasivek, a přesto jde z jedné filmové role do druhé. Režiséry zaujala nejen přirozeným dívčím půvabem kombinovaným se sexy chraplavým hlasem, ale i rebelským nadhledem nad společenskými klišé.

Foto: Nikolas Tušl

Své nekonvenční rodiče, aktivistu Johna a malířku Jitku, má za vzor: „Jsou spolu víc než třicet let a pořád se milují.“

Článek

Umělecké i rebelské geny má ostatně v krvi, maminka Jitka je výtvarnicí, otec John Bok na sebe nejednou strhl pozornost jako disident a temperamentní občanský aktivista.

Neobyčejná rodina

„Odmalička mi bylo jasné, že jsme jiní než rodiny mých spolužáků. Byli jsme hodně alternativní rodina,“ usmívá se dvaadvacetiletá herečka a hudebnice a připouští, že ne vždy z toho měla radost: „Když jsem byla malá, styděla jsem se vodit kamarády domů, protože jsme třeba neměli sedací soupravu, jako měli doma oni. Všude byly máminy obrazy, všelijak poskládané věci, takový hodně atypický byt. Jako malá jsem se neuměla s naší jinakostí vyrovnat. Teď jsem za to vděčná. Po pubertě jsem si uvědomila, jak je cenné mít svůj styl a mít benevolentní rodiče. Nikdy jsem před nimi nemusela nic skrývat nebo něco dělat za jejich zády.“

Nekonvenční životní styl byl umocněn přáteli, s nimiž se Bokovi stýkali. „Domů k nám chodili hlavně bývalí undergrounďáci. Jako malá si pamatuju, jak mě fascinovali. Hlavně Magor (Ivan Martin Jirous, básník, vůdčí postava českého undergroundu - pozn. aut.), ten mě jako malinkou svými vylomeninami hrozně rozesmával.“

K rodinným přátelům patřili i manželé Havlovi. „Táta měl Vaška moc rád, i když třeba udělal některá rozhodnutí, s nimiž on nesouhlasil. Dokonce mu jeden čas organizoval ochranku.“

S velkým respektem vzpomíná na Olgu Havlovou: „Musela toho s manželem hodně vydržet a vždycky při něm stála. Když se stala první dámou, vůbec se nezměnila. Byla to skvělá ženská. Moc si taky vážím Marty Kubišové. Neohnula se, i když věděla, že ji to bude stát kariéru.“

Divoké Vánoce

„Táta Vánoce nemá rád, hlavně nesnáší tu komerci kolem nich. On ale neuznává žádné svátky ani oslavy narozenin. Maminka se zase vždycky snažila, abychom si my děti Vánoce užily, takže chystala stromeček, kapra, dárky. Táta se vzpěčoval, nakonec se sice podvolil, ale občas to u nás bylo divoké,“ směje se Jenovéfa.

Sama má Vánoce ráda: „Ne kvůli klidu jako většina lidí -ten my doma nikdy nemáme, ale že jsme celá rodina spolu a máme na sebe čas. Každopádně mě štve to honění po supermarketech za drahými dárky, na které si ještě lidé půjčí.“

I když si na vánoční tradice u Boků moc nepotrpí, jednu pravidelně dodržují: „Na Štědrý den v poledne chodíme na šneky k Dáše a Ivanovi Havlovým do Lucerny. Pak vyrazím s kamarády na svařák a večer se sejdeme celá rodina.“

Večeře sice bývá tradiční, kapr s bramborovým salátem, ale na rozsvícenou televizní obrazovku u Boků nenatrefíte: „To by Bok nedopustil. Smířil se se stromečkem a dárky, hlavně kvůli malému Šimonovi (devítiletý syn starší dcery Kristýny a herce Pavla Lišky), ale puštěnou televizi neskousne.“

Možná však letos udělá výjimku, protože v jedné televizní pohádce hraje o letošních Vánocích jeho mladší dcera princeznu. „Šimon se bude chtít určitě dívat, možná dědu přemluví,“ doufá Jenovéfa a upřesňuje, že otec zatím díval na všechny filmy, ve kterých hrála. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu hrát princeznu, a ještě ve vánoční pohádce. I když to vůbec není klasická princezna,“ připouští.

Foto: Bontofilm

Ve filmu Alice Nellis Revival si jako energická produkční získala srdce Vojtěcha Dyka.

Nejít s davem

„Rebelka pohrdající Vánocemi rozhodně nejsem. Naopak rituály, které se každý rok opakují, mám ráda,“ upozorňuje. „Možná byla rebelie naopak v tom, že rodiče pro nějaké vánoční tradice moc nebyli, a my se sestrou jsme si je proti nim vydobyly.“ Na tolerantní maminku a nekonvenčního tatínka však nedá dopustit.

„Stejně jako táta si myslím, že se nemusí jít s davem, a někdy je dobré jít proti němu. Když jsem o něčem přesvědčená, že to je správné, nedělá mi to potíže,“ tvrdí Jenovéfa a dodává, že po otci, zakladateli spolku Šalamoun, jenž se angažuje v případech podezření na chybné rozhodování soudní moci, zdědila vyhraněný smysl pro spravedlnost.

„Táta je jeden z mála lidí, který dělá něco, aby pomohl ostatním, a ne sobě. Lidi ho spíš mají za blázna. Když povídá o tom, co dělá, jen koukám, čeho je naše justice schopná,“ říká rozhořčeně a dává příklad dvacetileté mladé ženy, která se bránila proti znásilnění a skončila sama ve vězení pro ublížení na zdraví. „Takových případů znám od táty víc. Justici nevěřím. Když vidím tátu, jak pořád marně bojuje, divím se, že s tím nepraští.“

Jenovéfa, která své neobvyklé jméno zdědila po prababičce z maminčiny strany, bydlí stále u rodičů. „Už jsem několikrát uvažovala, že bych měla vylétnout z hnízda, ale zůstala jsem tam z dětí jediná a mám pocit, že bych tam rodiče nechala opuštěné. Nijak mě neomezují, to se nedá srovnat s tím, co slyším od svých vrstevníků, ale osamostatnit bych se už pomalu měla.“

Foto: Nicolas Tušl

Letos pro samé natáčení housle zanedbávala, příští rok to chce napravit.

Houslistka, nebo herečka?

Původně měla nakročeno k dráze houslistky - ostatně vůbec nevylučuje, že by tomuto nástroji zůstala věrná. V současnosti dokončuje poslední ročník oboru housle na pražské konzervatoři. Do hudební školy ji maminka zapsala už ve čtyřech letech, na housle hraje od šesti.

„Nemám úplně jasno, čemu se chci v životě věnovat. Vedle herectví a houslí zvažuju i něco neuměleckého, praktického,“ naznačuje. „Herectví mě baví, ale celý život bych se mu věnovat nechtěla. Při natáčení mi přijde trochu legrační, jak to tam všichni rozebírají, jako by to bylo to nejdůležitější na světě. Já myslím, že je dobré mít nad tím nadhled.“

K herectví přišla, jak říká, jako slepý k houslím, když dcera rodinné kamarádky Lenky Procházkové Maria potřebovala do hlavní role svého absolventského filmu s názvem Příušnice šikovnou holčičku.  Po pár letech následovaly teenagerské role. „Hraju pořád dceru někoho,“ směje se své filmové kariéře. Výjimkou v tom není ani film Ireny Pavláskové Fotograf, kde ztělesňuje dceru Jana Saudka.

„Poslední dva roky se toho sešlo opravdu hodně, kvůli natáčení jsem zanedbávala hudbu, po Novém roce se k ní chystám vrátit,“ plánuje. „Už se mi po houslích stýská.“

Po sólové kariéře však netouží: „Jednak nemám tu píli ani ctižádost, jednak mě baví hrát v orchestru. Nejvíc teď hraju s dirigentem Markem Ivanovičem v jeho projektu koncertů pro středoškoláky Čtyři kroky do nového světa.“

K jejím oblíbeným skladatelům patří Nor Edvard Grieg a Francouz César Franck: „Hlavně jejich sonáty. Je to s klavírem a můžu tam mít noty, jsem totiž trémistka a zpaměti hrát se bojím.“ Obavy v ní naopak budí Brahmsova díla.

Příznivci alternativní scény ji mohli slyšet ve formaci Wunder Bar Band, kde je jediná houslistka mezi sedmi kluky. „Potkali jsme se před třemi lety na jedné farmě. Oni tam hráli a přizvali mě. Teď jsme měli pauzu, doufám, že zase začneme jezdit po Česku,“ těší se. Obnovit se chystá i spolupráci s rockovou kapelou Václava Havelky Please the Trees.

Foto: ČT - Rostislav Šimek

O tom, že ve vánoční pohádce Kdyby byly ryby hraje hodně netypickou princeznu, která ráda posiluje, se mohl přesvědčit mladý rybář Lukáš Príkazký.

Hledat u sebe

Rodiče jí do volby životní dráhy nemluví, nicméně maminka by byla radši, kdyby se dcera věnovala houslím: „Moc nechtěla, abych se ponořila do filmového světa. Tatínek se k tomu tolik nevyjadřuje, ale dá najevo, že je na mě pyšný. Nejvíc se mu asi líbilo, když jsem hrála v Hořícím keři.“

Ve svých dvaadvaceti se na založení rodiny nechystá, ale život bez ní si nedovede představit. „Děti si jednou přeju a moc se na ně těším. Musím ale ještě něco prožít a dokázat, aby se mnou byly spokojené,“ plánuje a dodává, že soužití s ní nebude úplně snadné: „Jsem po tatínkovi výbušná, málokdo to se mnou vydrží.“

Přítel Nikolas, profesí fotograf, kameraman a také výborný skateboardista, to už ale vydržel dva roky, takže tak zlé to zase nebude.  „Vidím kolem sebe, jak se lidi stále s někým seznamují, rozcházejí a pořád jen dál hledají. Někdy pro věčné hledání nevidíme, co máme vedle sebe,“ uvažuje.

„Mám před očima svoje rodiče, kteří jsou spolu víc než třicet let a pořád se milují. Člověk by si měl cenit toho, co už má.“ Pro seznamování na sociálních sítích moc pochopení nemá: „Facebook používám jen jako jednoduchou komunikaci s kamarády, které už mám. Hlavně se ale s nimi setkávám doopravdy. Jenže znám hodně lidí, kteří žijí na internetu. Dávají tam fotky, jak jsou šťastní, ale když se s nimi setkáte, vůbec to tak není. Daleko lepší je mít lidi, se kterými je mi dobře, kolem sebe.“

Tatínek John Bok, rebel s příčinou

  • Narodil se v manželství československého válečného pilota ve Velké Británii Bedřicha Boka a Angličanky Florence Mary Spenceové, jež za války působila u britského letectva. Podepsal Chartu 77, v 70. a 80. letech jej perzekvovala Státní bezpečnost a musel pracovat v dělnických profesích. V listopadu a prosinci 1989 vedl ochranku Václava Havla.
  •  Je předsedou a zakladatelem Spolku Šalamoun, který založil roku 1994 se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, a angažuje se v případech podezření na chybné vyšetřování nebo rozhodování soudní moci. Prezidentem Václavem Klausem byl opakovaně navržen na úřad ombudsmana.
  • S manželkou Jitkou, malířkou a sochařkou, vychovali tři děti: herce Kryštofa Rímského (39), syna z jejího prvního manželství, herečku a tanečnici Kristýnu (33) a nejmladší Jenovéfu (22). Z předchozích vztahů má další tři syny.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám