Ilona Svobodová: Chybí nám nadhled a radost ze života

Teprve při studiu této hry jsem zjistila, že Vrchlický měl celý život tuhle lásku. Do té doby jsem netušila, komu psal tu školní básničku: Za trochu lásky šel bych světa kraj. Patřila téhle paní. Sofie Podlipská ale byla vdaná, a tak básníka přenechala své dceři.

Ta porodila tři děti, ale jen jedno bylo s Vrchlickým. Matka jí schvalovala milence, tak měla další dvě děti s Jakubem Seifertem, což byl přední herec Národního divadla a já jsem z něho maturovala. Tuhle informaci mně ovšem na škole zapřeli. Kdyby se učily i tyhle pikantnosti, možná by poezie získala větší oblibu.

Úplně trému ne, ale chvění a napětí určitě. Text je tak strašně těžký, psaný starou češtinou, kterou nemůžete ničím nahradit. Je to moje nejnovější představení, tak si přeju, aby vše dobře dopadlo. S kolegou Alešem Petrášem, který představuje Jaroslava Vrchlického, jsme zcela zabraní do textu.

Před námi začíná těžký monolog Boženy Němcové v podání Evy Elsnerové. Je to dopis manželovi Josefu Němcovi, náročný na psaní, čtení, natož na přednes.

Začínala jsem v roce 1982 v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Přišla jsem mezi herce starší generace, pro ně bylo normální chodit do rozhlasu a recitovat básně. Mě přijali jako dívenku, kterou to také naučí, takže mě brali do rádia na nahrávání poezie.

S režisérkou Hankou Kofránkovou jsem toho natočila spoustu. Mám poezii ráda, zvláště Halase, Holana, ale s odstupem věku také sentimentálního Seiferta. Škoda, že se poezie na škole vyučuje jen formálně, pokud to tedy nejsou zapálené učitelky. Vím to i od svých dětí, báseň se jednoduše nadrtily a odříkaly.

Teď asi překvapím, ale mám tam knihu básní, které napsal můj syn Filip. Sbírka se jmenuje Zlost na pobřeží života a dcera Adéla mu k tomu dělala grafiku. Vyšla loni.

Ne, opravdu si v ní čtu, některá jeho čtyřverší jsou překrásná. Ale mám tam i jiné knihy a nějaké hry.

Znám velké scény a zvykla jsem si i na malá divadla. Jen mě rozčiluje, když si někdo nahlas povídá nebo komentuje dění. Zrovna nedávno se dvě paní v první řadě chovaly velice neomaleně, hlasitě kritizovaly výstupy kluků na scéně. Vůbec si neuvědomují, že když ony slyší nás, tak my slyšíme je. Bylo to tak sprosté chování jak vůči ostatním divákům, tak vůči nám, že jsem je musela umravnit. Kluci už byli na pokraji toho, že představení zastaví. To se prostě nedělá.

František Halas a jeho opěvování ženských očí, rtů, paží, klínů a zadniček. Zasekly se u klínů a zadničky už nevydýchaly. Říkaly nahlas, že to jsou takové sprosťárny, že radši odejdou. Přitom je to klasika. Asi mají problém z mládí a Halas se obrací v hrobě.

V šesti divadlech – V Dlouhé představení Oněgin byl Rusák, s Divadlem Palace P. R. S. A., v Karlíně v muzikálu Bonnie & Clyde. U Valšů s Danielou Kolářovou komedii Drahá Mathilda a U Hasičů s Nelou Boudovou bláznivou komedii Žena, která uvařila svého manžela. Nejnověji právě Dopisy v Celetné.

Ne, ta role mě minula. My to hrajeme v překladu Josefa Topola a Jakub Špalek hru seškrtal jen na hlavní lidi. Ubylo knížat a pážat a chůva převzala některé texty Kapuletky. Není to tak dlouhé, takže se vydrží dívat i mladí.

No, občas se stane, když U Valšů s Danou Kolářovou hrajeme odpolední představení Drahá Mathilda, že se seniorky chovají neomaleně. Ale asi za to už nemůžou.

Nejhorší jsou komentáře. Slyšíme je a hrozí, že vypadneme z textu. Stačí nevypnutý mobil nebo nějaká hlasitá poznámka a vyruší vás to ze soustředění. Zatím jsme ale vždycky dohrály.

Před pěti lety jsem tam hrála s Nelou Boudovou v komedii Včera tě zabiju a neměly jsme porty. Mně ty velké prostory nevadí, spíš si musím zvykat na to, co se děje při muzikálu v zákulisí. Je tam hluk, technici, ale ani baletky nemají úctu k tomu, co právě probíhá na jevišti.

V Bonnie & Clyde je nás spousta činoherců, nejsme na to zvyklí, a tak tam chodíme a napomínáme je, aby byli zticha. Určitě nás mají za staré protivné lidi. Tohle se při činohrách nestane. Takže ta nedisciplinovanost mi vadí.

Obávám se, že příběh rodiny Farských už nenastartuje. Nakonec nemusíme tam být pořád. Jen je mi líto, že jsou pryč moje seriálové dcery – Anna Fixová a Jana Birgusová, ale ta má teď miminko. Naše rodina totiž docela fungovala. Ale chápu to – co mají pořád vymýšlet?

O to jde prosím už deset let. Já jsem ta hodná, kladná postava. Co s ní? Nicméně občas tam ještě projdu. Ulici točím od začátku a je to kus života. Už se nederu o hlavní linku, protože teď mám hodně divadel.

Ano, život si řídím podle svého, můžu si udělat volno, jak potřebuji. Odjet na hory nebo být častěji s dětmi. Představení si skládám sama, ale někdy přislíbím něco na půl roku nebo rok dopředu a neodhadnu, jestli je to dobře, nebo jestli si tím zkomplikuji život. Ale od té doby, co jsem spadla v metru, si dávám pozor, abych se svými aktivitami nepřetěžovala.

Loni na Míráku a naštěstí to neprošlo bulvárem.

Byla jsem přepracovaná, vyčerpaná. Dělalo se mi špatně, tak jsem raději vystoupila dřív a najednou jsem na nástupišti spadla. Stalo se to až vzadu, takže mě nikdo neviděl. Sesunula jsem se na zem. Držela jsem v ruce mobil, stiskla jsem první číslo. Byl to kamarád, který mě odvezl do nemocnice dřív, než by přijela sanitka.

Po smrti manžela mi bulvár rok nedal pokoj, také dědické řízení stále není úplně vyřešené, do toho hodně práce. Ležela jsem dvanáct hodin napojená na přístroje, udělali mi komplet vyšetření, na nic nepřišli a sdělili mi, že mám míň pracovat.

První dva roky byly strašné, zahrnula jsem se prací. Potřebovala jsem na nic nemyslet, nic neřešit. Teď už se mírním.

Zatím se to nestalo, ale teď to plánuju. Nicméně pořád chodím na pilates, v zimě lyžuji, v létě jezdím na kole a chodím na túry, dál se učím francouzštinu, chystám se do Paříže.

Starám se o maminku, která bydlí kousek ode mě. Jsem takový catering, připravuji pro ni kastrůlky. Vždycky mi řekne – To bylo výborné! – a chce recept. Dám jí ho a ona se zděsí, jak je to pracné, většinou jde o francouzské jídlo, a tak zase vařím dál. Mamince je 84 let a ještě do předloňska pracovala. Je zubařka, pomáhala dva dny v týdnu.

Už moc ne, ale vždycky si přála – vím, že to zní divně – navštívit Kostnici. Tak letos tam ještě s dcerou pojedeme.

Nikoho z příbuzných tam už nemám, ale občas na Kladně pracuju. Podporuji totiž Sdružení ROSA, které se v denním stacionáři věnuje postiženým dětem. Jezdí na výlety a na pobyty do hor. Ve sdružení pracuje můj syn.

Adéle je jednatřicet, vystudovala grafiku a na UMPRUM textil, pak dramaturgii na DAMU, ale z toho odešla. Krásně maluje, jenže se tím neuživí, takže občas dělá grafické věci, a protože má i zkoušku z angličtiny v Londýně, tak ji vyučuje dokonce v anglické škole. Mluví jako rodilý mluvčí.

Filipovi je pětadvacet, pracuje v sociální oblasti, stará se o seniory a o postižené děti. Je to těžká a nedoceněná profese. Je placený hůř než uklízečka. Trápí to jeho i mě.

Docela ano, měli jsme se všichni rádi. Na pohřbu jsme si říkali, jaký to byl skvělý člověk. I když jsem se rozvedla s jeho synem, chodil za mnou do divadla a bylo to vždycky milé setkání. Poseděli jsme u vínečka, Adélka za ním jezdila, s Filipem hrál hokej, ukazoval mu všechny trofeje. Hodně jsem ocenila, že přijal i moje další dítě.

Vídali jsme se až do smrti. Na pohřbu byly největší věnce z Finska, kde trénoval národní družstvo. To mě dojalo. A krásně tam mluvil zástupce Svazu bojovníků proti komunismu. Gustav, jak mohl, jezdil na besedy a vyprávěl svůj příběh, o tom, co ho potkalo za dob komunistů. On dostal v devatenácti letech medaili z mistrovství světa a hned šel do lágru.

Manžel Petr (hudební skladatel Petr Skoumal – pozn. red.). Prožila jsem s ním krásných šestadvacet let. Brali jsme se už ve starším věku, každý z nás jsme měli pár vztahů za sebou, nic jsme si už nemuseli vysvětlovat, byli jsme navzájem tolerantní. Za to jsem mu vděčná.

Žiju dál, ale pořád mi hodně chybí. Vzpomínám na naše nekonečné debaty o knížkách, divadle, hudbě. Petr byl hodně vzdělaný, což mi imponovalo. Mnoha mužům, které teď potkávám, chybí intelekt, tolerance a empatie. Já potřebuji k partnerovi vzhlížet.

No, v létě tam budu (rozhovor vznikl počátkem prázdnin) … Mám po mnoha letech o prázdninách volno. Dokonce v srpnu netočím ani Ulici a nehraju ani na hradech a zámcích. Do nové sezóny jsem pak vždycky nastoupila zdevastovaná, až jsem na to vloni doplatila kolapsem. Teď jsem si řekla stop a budu cestovat. Dám si hory v Itálii, pak řecký ostrůvek, Paříž a nakonec dvě česká města.

Ne.

Přijde mi legrační, jak to všichni řeší, jen Francouzi ne. Většina francouzských králů a prezidentů, a asi nejen francouzských, měla milenky a levobočky. K potomkům se všichni hlásili a také na pohřbech se sešly manželky, milenky i děti.

Francouzi tohle vůbec neřeší, nedělají z toho problém. Vyznávají heslo: Radost ze života (Joie de vivre). U nás každý každému něco závidí, vedou se žabomyší války, je to tady jak v Kocourkově. Radost ze života se vytrácí, chybí nadhled.

Na konzervatoři jsem po devíti letech skončila, ale jeden student se do mě opravdu zamiloval. Vypořádala jsem se s tím. Spíš mě bolí, že moje milovaná škola s výjimečnými profesory se změnila.

Je špatné, když na škole vítězí závist, což se ale děje v celé republice, jenže já tam pak nemůžu setrvávat. Studenti by si měli svých učitelů vážit, a to teď v mnoha případech neplatí.

Až se toho bojím, protože se všechno splnilo. Pak jsem ještě byla u paní, která pracuje s energiemi, hodně mi pomohla, ulevilo se mi. V té době jsem neměla chuť odpovídat na otázky, proto jsem nešla k psychoterapeutovi. Ale myslím si, že by člověk měl někoho vyhledat a říct si o pomoc, když je na dně. Mně už je zase dobře. Krásně dobře.