Hlavní obsah
Na konkurzu k pořadu Tvoje tvář má známý hlas byl se sestrou Adélou již do první řady. Vyšlo to až letos. „Vůbec jsem to nečekal. A když se začalo v srpnu natáčet, večer jsem padal do postele vyčerpáním. Práce bylo opravdu hodně,“ říká oblíbený moderátor. Foto: Foto archív TV Nova

Dalibor Gondík: Texty se drtím při běhu

Tvář teď propůjčil hlavně populárnímu televiznímu pořadu. Sobotní diváky v něm přesvědčoval, že umí zpívat. Na jiné stanici Dalibor Gondík (47) vybízí Čechy, aby se líp starali o zdraví. On na něj myslí. Třeba tím, že měsíčně uběhne přes čtyři sta kilometrů.

Na konkurzu k pořadu Tvoje tvář má známý hlas byl se sestrou Adélou již do první řady. Vyšlo to až letos. „Vůbec jsem to nečekal. A když se začalo v srpnu natáčet, večer jsem padal do postele vyčerpáním. Práce bylo opravdu hodně,“ říká oblíbený moderátor. Foto: Foto archív TV Nova
Dalibor Gondík: Texty se drtím při běhu

Sešli jsme se v přestávce natáčení jednoho z dílů Tvoje tvář má známý hlas. Domluveni jsme byli na desátou ráno. Oblíbený herec a moderátor měl přesto již odběháno. „Třináct až patnáct kilometrů, což je moje norma,“ směje se otázce, kolik pohybu si denně předepisuje.

Měsíčně tak dáte, jak počítám, zhruba čtyři sta kilometrů. To je opravdu výkon.

Myslíte? Mně to již ani nepřijde. K vám jsem teď také doběhl.

Ty zdolané úseky si přesně měříte?

Snažím se. Mám většinou na ruce kapsičku s mobilním telefonem, kde běží aplikace, která můj pohyb sleduje. Ale znáte spolehlivost podobných věcí… Důležitější jsou tak pro mě spíš sluchátka. Při běhu si často vyřizuji telefonáty. Hodně volávám třeba sestře…

Moment. Vy jste schopný ještě při tom mluvit?

To je přece nutné, když chcete běh dělat dobře! Nesmíte funět tak, že nevydáte ani slova. Samozřejmě, když běhám schody a kopce – které mám velmi rád – zrovna nikoho nevytáčím nebo nechám mluvit druhé, například sestru Adélku. Za ty roky jsem techniku souběžného pohybu a komunikace značně zdokonalil. (smích)

Mluvíte o technice. Dá se připravit i teoreticky?

Jistě že ano. Když jsem začal před lety, načetl jsem v tomhle směru, co se dalo. Hodně mě oslovil japonský spisovatel Haruki Murakami, konkrétně O čem mluvím, když mluvím o běhání. Právě on mě nejvíc vyhecoval. Popisoval, jak začal po čtyřicítce běhat deset kilometrů denně. Shrnul, že ho tohle rozhodnutí mentálně posunulo úplně někam jinam. Řekl jsem si, dobrý nápad, zkusím to taky.

A to jste tehdy neběhal vůbec?

Běhal, jenže tak sedm osm kilometrů. Navíc nepravidelně. Po dočtení Murakamiho jsem se pochlapil a dal tu desítku. To je takové staré heslo: když uběhnete deset, uběhnete i dvacet.

Foto: Foto archív Dalibora Gondíka

Jak kdo…

Jen si musíte věřit! Já jsem třeba zjistil, že těch deset kilometrů není u mě ani celá hodina. Běžně za ni dám dvanáct. Takže se má motivace posunula ještě dál. Shrnul jsem si: dvanáct, přidám ještě něco. No a skončilo to, že jsem jednou – náhodně, díky delším závodům – uběhl i přes pět set kilometrů za měsíc. Z čehož jsem vypočítal, že třináct až patnáct je pro mě denní ideál. Zkouším, zda to jde. Jen tak ze srandy. A ono to jde! Je to fascinující pocit. Být přes hodinu sám se sebou.

Jste nervózní, když nezapnete počítadlo?

Ne, to ne. Jsem neklidný, když nevyběhnu. A ta aplikace? Často se ani nechytne. GPS signál zlobívá. Já si pak svou trasu najdu dodatečně na webu Mapy.cz a celou si ji v počítači napíšu, překreslím. I kdybych to ovšem neudělal, za ty roky přesně v hlavě vím, kdy jsem těch třináct patnáct kiláků dal. Ani se nemusím dívat na hodinky.

Vypnete při pohybu vůbec někdy takzvaně zcela?

Naopak. Já při běhu vymýšlím ptákoviny, srovnávám si myšlenky. Dokonce s sebou nosívám tužku a papír a klidně si je zapisuju. Teď momentálně běhám s papírem, z nějž se učím texty do pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Každý týden jiný. S tím se mění to, co vykřikuju.

Vykřikujete?

Já se učím texty nahlas. Jistě, poslouchám i hudbu, ale neznám lepší příležitost k nadrcení čehokoliv než při běhu. Poslouchám píseň stále dokola a učím se tyhle bláboly (ukazuje text anglické skladby – pozn. red.) Tuhle se na mě jedna paní tak zvláštně dívala, skoro mě zastavila. Tak jsem řekl: „Pardon,“ a pokračoval v trase.

Co to bylo?

Ozzy Osborne. Vyřvával jsem ho v pražském Prokopském údolí jako blázen.

Já vás zas občas vídám běhat po pražských Vinohradech, kde pracujete v rozhlase. To máte do redakce těch třináct patnáct kilometrů?

Záleží na tom, zda jsem doma za Prahou, nebo doma v centru. Je to ovšem asi lhostejno. Jsem zvyklý si úseky natahovat. Běžně proběhnu půlku města, abych si limit splnil. Zpravidla směřuju z domova do práce a zpět, z divadla do divadla… Parky jsou teď na podzim krásné.

Věřím. A co vás z toho běhu bolí, pane Gondíku?

Vůbec nic, dobré je to! Dokonce i nachlazení se mi v posledních letech vyhýbají. O velkých nemocích typu chřipka ani nemluvě. Dokonce mi dobře funguje peristaltika. Vše jde prostě tak nějak hladce. Je to sladěné… (smích) Má to navíc výhodu, že vylezu v pohodě schody, doběhnu vlak, aniž bych se příliš zpotil.

Dobře. Ale bolívá aspoň něco, ne?

Snažím se pohybovat tak, aby to nenastalo. Kupuju si proto dobré vybavení. Na běh toho zas tolik nepotřebujete. Jistě, dobré boty. Mám jich plnou kůlnu. Spotřebuji jeden pár měsíčně.

Měsíčně?

V průměru ano, pak je s nimi amen. To už, pravda, do peněz krapet leze. Pár stojí kolem čtyř tisíc. Samozřejmě že mám do zimy i chytré oblečení. Třeba dneska ráno byla slota, pršelo, v dešti musím mít nějakou ochranu, například bundu.

Když někam takhle dofuníte, jdete se rovnou převléct?

Náhradní věci si nosívám na zádech v batůžku. Jsou v igelitovém pytlíčku, aby mi nezmokly či se nepropotily. Tyhle věci jsem si dávno vyladil. V dabingových studiích, kde mě znají, mám navíc ručníky, náhradní tričko a tak.

Ke změně životního stylu jste přidal i stravování, že?

To řeším déle než běh. Množství cukru a soli si kontroluju dávno. Začal jsem si obecně všímat toho, co jím, a pak přišel můj milovaný běh. Ne že bych se před tím nehýbal. Jak by vám řekli i další kolegové herci, s naší prací lze jen těžko dělat něco pravidelně. Já jsem si sám pro sebe dokázal, že to přece jen jde.

I dneska, při natáčení Tváře, jsem si našel tu svou hodinu v přestávce, než přijdu na řadu. Aspoň jsem ji využil nějak kloudně.

A když musíte být na place celou dobu, běháte v noci?

Ne, spíš vyrážím všude o hodinu dřív. Nedávno jsem zkoušel v Plzni. Vstával jsem tak v pět třicet. Jel jsem vlakem do Plzně, kde jsem před zkouškou běhal. Následně jsem se osprchoval, převlékl a mohl začít pracovat. Mě tohle právě na běhu baví, že to jde, tedy, když se chce…

Doma nicméně asi říkávají: „Táta zase běží.“

Ta věta je úplně přesná. Na začátku to bylo docela drama. Když jsem běhával třikrát v týdnu, zaznívalo: „To jdeš ZASE BĚHAT?“ Při změně na každý den přišel dotaz: „To chceš jako běhat KAŽDÝ den?“ A teď naopak ve vzduchu visí otázka: „Tys JEŠTĚ dneska nebyl běhat?“

Přidává se někdo z rodiny k vám?

Nikoli. Temporytmus mojí ženy je úplně jiný než můj, syn chodí do školy. Někdy se přidá Aduš. Občas ji hecnu do nějaké charitativní štafety.

S manželkou Markétou.

Foto: Profimedia

Zpět k pořadu Tvář. Co bylo pro vás nejtěžší se naučit?

Přesto, že na jevišti miluju převleky do ženských postav, obě dámy, co jsem nacvičoval, byly tvrdé. Jedna z nich byla Helena Vondráčková a píseň Pátá, druhá Dolly Parton a skladba Jolene, což na první pohled vypadalo jako country odrhovačka, ale to bolelo!

Jak se chlapovi hraje ženská?

Skvěle! Každý herec vám potvrdí, že nejlepší postavy jsou ty, v nichž je takzvaně co hrát. Gauneři, padouši, osoby jiného pohlaví… Musíte se snažit, aby nešlo o parodii, k čemuž to sklouzává. Nevypadalo to vše jako travesti show. Snad se mi to daří. Když jsem poslal manželce domů fotku v těle Dolly, odepsala mi, že musím v sobě něco ze ženy přece jen mít.

Ještě to neodhalila?

Asi ne, nebo mi to možná neřekla. (smích)

Pořad vysílá TV Nova. Ale vy jste nedávno spojil tvář i s Českou televizí. Konkrétně s dvoudílným Zdravotním testem národa. Je těžší moderovat, nebo v ní vystupovat?

Jednoznačně vystupovat. Moderuji půl života, prakticky stejně dlouho jako hraju divadlo. Těším se na to! Důležité je hlavně se na věc soustředit, vyladit detaily. Zdravotní test národa (2. díl půjde začátkem prosince – pozn. red.) byl proto pro mě radostí. A Tvář? Nikdy jsem nic podobného nedělal. Navíc jsem zkoušecí typ. Musím mít vše připravené, osahané. Tady mám na díl týden. Vedle písničky se musím ještě naučit výraz postavy, osvojit si její pohyb… Skoro teď nedělám nic jiného, než jsem v kůži jiných.

Čím tedy po vylosování dané postavy a písně začínáte?

Podívám se nejdřív na video, poslechnu si skladbu, poté se zaměřím na tón hlasu, výraz dotyčné či dotyčného, následně od rána do večera šprtám přidělený text. Do toho se míchají další povinné věci. Kamera mě snímá na korepeticích, trénincích, při hereckých radách Martina Dejdara. Moderně se říkává: „Tohle je opravdu challange (výzva – pozn. red.).“

Takže nyní patří vaše tvář opravdu jen Tváři?

Ne, mám i další závazky, které nemohu vynechat. Po večerech hraju v divadlech, včera to byl Činoherní klub v Praze. Pravidelně se přesouvám i do té Plzně, koncertuju s kapelou… Sem tam moderuju nějaké své tradiční akce, typu jarmark v Trutnově.

Laická otázka. Není pro vás problém, že jste současně výrazný jak v ČT, tak na Nově?

Českou beru jako domovskou základní stanici. Vždyť jsem tam v roce 1988 začínal… A natočil tam několik, už dávno zapomenutých věcí. (smích) Na Nově jsem najatý umělec. Moje spojení s ní skončilo Radami ptáka Loskutáka. To už je minulost.

Když se vrátím na ČT, jak jste na tom vy s preventivními zdravotními prohlídkami?

Chodím pravidelně jednou za rok na krev, včetně kontroly štítné žlázy. Denně si měřím a zapisuji krevní tlak a chystám se na kolonoskopii.

Foto: Foto archív České televize

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků