Nejkrásnější Vánoce? S polární září nad hlavou

Poznali nejen dobrodružství, dechberoucí krajinu a přírodu, pokorné, moudré a laskavé lidi, ale i pozoruhodné propojení s rodnou zemí, jež otisklo své stopy i na oslavách vánočních svátků.

Většinu jich Klempířovi v posledních dvou desetiletích prožívali buď v hlavním městě Nuuku, nebo 560 kilometrů severněji, ve čtyřapůltisícovém Ilulissatu. Dřív se jmenoval Jacobshavn, dánsky Jakubův přístav. Pojmenován byl po svém zakladateli Jakobu Severinovi, zakladateli velké spediční firmy, potomkovi českobratrských exulantů. Když po bitvě na Bílé hoře musely opustit vlast tisíce lidí českobratrského vyznání, poskytl mnohým z nich azyl v saském Herrnhutu hrabě Zinzendorf. Když byl jednou pozván dánským králem do Kodaně (Grónsko je dodnes součástí Dánského království), setkal se tam s Eskymáky. Napadlo ho, že by k nim mohl vyslat jako misionáře Moravské bratry.

„Ti se tam roku 1733 po strastiplné cestě vylodili s pytlem ječmene, aby ho zaseli a s pomocí boží sklidili. Jenže na věčně zmrzlé půdě si z těch zrn mohli upéct akorát placky. Bez pomoci Eskymáků by zahynuli,“ připomíná Alena Klempířová, která ve spolupráci s místními badateli zpracovala historii misií Jednoty bratrské v Grónsku.

„Oni je zase naučili mnoha řemeslným dovednostem, hlavně těm stavařským.“ Hlavní přínos misionářů však byl duchovní a kulturní: položili zde základy křesťanství a písemnosti. V roce 1736 vybudovali přistěhovalci modlitebnu Nová Morava. Po válce v ní byla založena první grónská univerzita, nyní slouží jako sídlo ombudsmana.

Dodnes je uctívanou osobností Samuel Kleinschmidt, misionář Moravských bratří ve druhé generaci, nazývaný grónský Jan Amos Komenský. Sestavil stále platný grónský slovník a gramatiku, do místního jazyka přeložil rovněž Starý i Nový zákon.

„V tamních kostelech znějí chorály Moravských bratří a na Štědrý den se v nich hraje Kleinschmidtův chorál Vánoční hvězda vyšla,“ líčí Jaroslav Klempíř, dříve profesionální flétnista a dirigent. „Kleinschmidt tam přivezl housle, malé varhany, a hlavně žesťové nástroje. Gróňané si je i přes tuhý mráz, kdy přimrzají nátrubky ke rtům, oblíbili. Jsou nesmírně muzikální, v každé osadě s pár desítkami obyvatel mají malý kostelní sbor.“

Česká a moravská stopa je patrná i na vánočních stromcích, které vedle grónských a dánských vlaječek krášlí perličkové ozdoby z Poniklé na Semilsku, jež sem Klempířovi léta vozí jako dárky. „V Grónsku stromy nerostou, dlouho je nahrazovaly umělé, v poslední době se dovážejí z Dánska,“ vysvětlují.

Vánoční idylu za polárním kruhem jim nekazí ani fakt, že teplota nestoupne nad minus 30. „Před devíti lety se v Ilulissatu držel po tři týdny mráz na minus 42,“ vzpomíná Jaroslav Klempíř a dodává, že ani tak nebojují s chladem, ale s tím, co dělá chlad s technikou: „Zamrzají fotoaparát a kamera, takže je musím zahřívat v bundě, aby se nerozhodily čipy. Každá zimní fotka má cenu zlata.“

Přípravy na vánoční svátky neustávají ani v tak krutých mrazech. „Obchody jsou otevřené, peče se chleba, dají se koupit všechny druhy potravin včetně ovoce i zeleniny. Jen se pak doma nedávají do ledničky jako u nás, ale do teplotních boxů, říkáme jim tepličky,“ vysvětluje paní Alena, která se už nemůže dočkat, až se zase setkají s grónskými přáteli, popřejí si Juullimi! (Hezké Vánoce), vymění si drobné dárky, nejčastěji ručně vyrobené, zajdou společně do kostela a pak zasednou k bohatě prostřenému stolu.

Kapra na něm nenajdete, štědrovečerní večeři kralují alky (rackovití mořští ptáci), husy nebo kachny, k nim se podává červenolistá lebeda, která na talíři vypadá jako červené zelí. Sladkou tečkou je dánský rýžový pudink s mandlemi, politý višňovou šťávou s nasekanými mandlemi. „Kdo v něm najde celou mandli, má nárok na dárek - většinou amulet vyřezaný z kostí, protože látky ani papír tam neměli,“ popisují Klempířovi.

Den poté, 25. prosince, dopřejí Gróňané zažívacímu ústrojí do pozdního odpoledne odpočinek, aby se připravili na večerní hostinu. „Nastanou úplné orgie,“ líčí s jiskrou v oku pan Jaroslav. „Servírují se uzené ryby, steaky z pižmoně, což je zvíře z doby ledové připomínající bizona, polévka z ledního medvěda, velrybí maso s omáčkou a nesmí chybět vařený tuleň.“ Paní Alena přiznává, že při jeho přípravě odebírá podkožní vrstvu tuku: „Nesmím to ale říkat, oni si ho hrozně cení.“

Podkožní tuk mořských savců je ostatně důvodem, že Gróňané přes absenci čerstvého ovoce a zeleniny nikdy netrpěli kurdějemi. Na rozdíl od polárních cestovatelů, kteří si pak povšimli, že často cucají podkožní tuk z narvala nebo velryby - má desetkrát víc vitamínu C než citrón.

„Čerstvé ovoce a zelenina se tam také prodávají, ale jsou neskutečně drahé,“ poznamenává Alena Klempířová. „V arktickém klimatu na ně ale nemáte takovou chuť jako tady. Eskymáci jedí čtyři tisíce let samé maso a mají jiný metabolismus. Takže čím víc tam proniká evropská strava, tím víc přibývá civilizačních chorob. Gróňané nikdy nejedli sladké, s příchodem cukru a sladkostí se množí onemocnění cukrovkou. V místní televizi stále běží osvětové pořady varující před sladkým a nabádající, aby se lidé drželi tradiční přírodní stravy.“

Totéž platí pro alkohol, který Gróňané stejně jako indiáni neumějí odbourávat. „Na Vánoce ani na Nový rok se běžně nepodává. Hodně se to hlídá,“ upozorňuje pan Jaroslav. „Od pátku poledne až do konce víkendu se nesmějí alkoholické nápoje vůbec prodávat. A s opilci se nemazlí: odvezou je na záchytku, kterou si zaplatí, a pak musejí v oranžové vestě mést ulice a veřejná prostranství. Znamená to velkou ostudu, protože v těch malých komunitách se všichni znají.“

Nový rok se uprostřed polární noci vítá sice bez alkoholu, ale hned dvakrát: v osm večer dánský, o půlnoci místní. „Oblohu ozáří bezpočet ohňostrojů. Vypadá to, jako by už Gróňané přivolávali světlo,“ míní Klempířovi a hned připomínají pitoreskní Tři krále, kdy ulicemi chodí koledníci ve vlastnoručně vyrobených maskách, které musí vypadat co nejstrašidelněji.

Sami nikdy nezapomenou na novoroční projížďku psím spřežením, kterou od přátel dostali jako vánoční dárek. „Dost nás překvapilo, že se neodehrála na zamrzlé mořské hladině, jak si ji obvykle užívají turisté, ale v horském průsmyku. Eskymácký psovod skočil dozadu, psy přepřáhl na stranu, aby netáhli, ale brzdili. Letěli jsme asi třikrát vzduchem, psi vyli radostí, my v duchu strachem, ale nakonec jsme šťastně přistáli na zamrzlém jezeře. Díkybohu to tím skončilo, protože psovod prohlásil, že mu je zima. Bylo minus 40 a ještě foukalo. Psi se k nám choulili, asi jsme pak moc nevoněli, protože tím, jak žerou ryby, mají hodně výrazný odér. Tak zmrzlí jsme nikdy nebyli.“

Žádnou rýmu tam však dosud nedostali. „Jednak se stravujeme jako Gróňané, takže nám není zima, jednak arktické podnebí působí ozdravně, protože je v ovzduší hodně kyslíku,“ vysvětluje paní Alena. „Grónsko je příznivé i pro psychiku, protože tam ještě nedošlo zběsilé tempo, kterým žijeme v Evropě. I když v Nuuku jsou už chapadla globalizace patrná. Přesto tam nepotkáte lidi se sluchátky v uchu, nepřetržitě hledící do mobilu.“

I v moderní době jsou tak v Grónsku mnohem častěji příčinou úmrtí úrazy než civilizační choroby sužující evropskou populaci. „Chůze po ledovce je opravdu nebezpečná, i když si obuv opatříte tuleními pásy nebo tzv. mačkami. Nejhorší je, když teplota stoupne k nule a začne pršet,“ shrnují své zkušenosti manželé Klempířovi. „Nejsou řídké případy, kdy medvěd roztrhá člověka, hodně lidí zahyne na moři, kde ledové kry ohrožují lodě a rybářské čluny. Gróňané však umějí projevy přírody pokorně přijímat.“

„Na 56tisícovém ostrově známe hodně lidí. S mnohými jsme se sblížili, vyprávěli nám o svých předcích, mýtech a pověstech. Máme nekonečně studijního materiálu,“ pochvalují si Klempířovi. Navázání tak úzkých osobních kontaktů by nebylo možné bez znalosti grónštiny. Jak se ji naučili?

„Když jsme se před 21 lety rozhodli žít v Grónsku, vybrali jsme si jako geograficky a etnograficky ideální místo pro náš výzkum Ilulissat, sousedící s nejproduktivnějším ledovcem na severní polokouli. Jednou jsme šli po hlavní třídě a prozpěvovali jsme si úvodní sbor z Verdiho Traviaty ,Jen výše, jen výše ty číše…‘ Předběhl nás chlapík, na první pohled Evropan, a perfektní italštinou zazpíval druhou sloku. ,Ciao, bambini,‘ pozdravil nás. Hned nás pozval k sobě na sklenku chianti do malé turistické kanceláře,“ vypráví Jaroslav Klempíř.

„Tak jsme se poznali se Silveriem, absolventem milánské konzervatoře původem z Carrary. Nabídli mu angažmá v Nuuku a naprosto si to tam zamiloval. Už tam žije 35 let, oženil se s Eskymačkou Mariou. Ta nás se svou sestrou začala učit grónštinu, nepředstavitelně složitý jazyk, který se nedá k žádnému jinému přirovnat. Těžký je i na výslovnost.“

Arktická země manžele uchvátila hned na první setkání, kdy se nakazili „polárním virem“, který prý zasáhne 99 procent návštěvníků Grónska.

„Laskavostí Gróňanů se vždycky nasytíme a tady z ní pak žijeme. Vždyť grónština až do 20. století neznala slovo válka,“ říká výmluvně paní Alena. „V tamních drsných podmínkách by nepřežili, kdyby se nemohli spolehnout na vzájemnou pomoc a nebyli ohleduplní k sobě i k fascinující přírodě, která je obklopuje a na které jsou zcela závislí. Hluboce to působí i na nás. Pohybujete-li se v té nádherné krajině, nalézáte inspiraci ke krásným věcem, a hlavně si uvědomíte, na jaké pozoruhodné planetě žijeme.“

Jako kluk hltal Jaroslav Klempíř knížky o Nansenovi, Amundsenovi, Cookovi, Rasmussenovi a dalších polárních dobyvatelích a snil o vlastním poznávání arktických pustin. Zároveň tíhl ke klasické hudbě, nejvíce mu učarovala flétna, kterou vystudoval, a nastoupil jako flétnista do Karlovarského symfonického orchestru. Táhlo ho to však do světa, a tak v roce 1969 přijal nabídku rakouského orchestru, se kterým sjezdil celý svět. „Vystupovali jsme i při operních recitálech Josého Carrerase, který mi nabídl, abych ho sólo doprovázel při jednom přídavku. Velmi dobře jsme si rozuměli,“ vzpomíná na slavného španělského tenoristu.

V roce 1972 se mu poprvé naskytla příležitost podívat se do Grónska. Dánsko-francouzská etnografická výprava totiž s sebou potřebovala nějakého hudebního znalce. „Nemuseli mě ani trochu přemlouvat,“ líčí Jaroslav. „Naštěstí jsem neměl díky zahraničnímu angažmá potíže s cestovním povolením. Dostat se do Grónska bylo i tak nepředstavitelně složité. Letecky se ještě nedalo, existovala jen lodní doprava. Byli jsme skoro tři měsíce na severu Grónska, doprovázeli nás tři Eskymáci se psím spřežením.“

Po 35 letech úspěšné hudební kariéry, kdy působil i jako hudební ředitel karlovarských symfoniků, se ji rozhodl ukončit a naplnit svůj klukovský sen. To už po jeho boku stála paní Alena, která se pro arktický svět nadchla hned při prvním pobytu: „Ohromily mě ledovce, plavba lodí mezi ledovými krami, krásná úsporná krajina. Dá se tam ale nádherně žít, protože lidem je vzdálená honba za penězi a majetkem,“ říká.