V novém představení Dopisy, složeném z milostné korespondence básníků a spisovatelů, hrajete Sofii Podlipskou, kterou miloval Jaroslav Vrchlický. Dochází tam k odhalení mnoha tajemství. Také vás něco překvapilo?

Teprve při studiu této hry jsem zjistila, že Vrchlický měl celý život tuhle lásku. Do té doby jsem netušila, komu psal tu školní básničku: Za trochu lásky šel bych světa kraj. Patřila téhle paní. Sofie Podlipská ale byla vdaná, a tak básníka přenechala své dceři.

Ta porodila tři děti, ale jen jedno bylo s Vrchlickým. Matka jí schvalovala milence, tak měla další dvě děti s Jakubem Seifertem, což byl přední herec Národního divadla a já jsem z něho maturovala. Tuhle informaci mně ovšem na škole zapřeli. Kdyby se učily i tyhle pikantnosti, možná by poezie získala větší oblibu.

Měla jste trému?

Úplně trému ne, ale chvění a napětí určitě. Text je tak strašně těžký, psaný starou češtinou, kterou nemůžete ničím nahradit. Je to moje nejnovější představení, tak si přeju, aby vše dobře dopadlo. S kolegou Alešem Petrášem, který představuje Jaroslava Vrchlického, jsme zcela zabraní do textu.

Před námi začíná těžký monolog Boženy Němcové v podání Evy Elsnerové. Je to dopis manželovi Josefu Němcovi, náročný na psaní, čtení, natož na přednes.

Jaký je váš vztah k poezii?

Začínala jsem v roce 1982 v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Přišla jsem mezi herce starší generace, pro ně bylo normální chodit do rozhlasu a recitovat básně. Mě přijali jako dívenku, kterou to také naučí, takže mě brali do rádia na nahrávání poezie.

S režisérkou Hankou Kofránkovou jsem toho natočila spoustu. Mám poezii ráda, zvláště Halase, Holana, ale s odstupem věku také sentimentálního Seiferta. Škoda, že se poezie na škole vyučuje jen formálně, pokud to tedy nejsou zapálené učitelky. Vím to i od svých dětí, báseň se jednoduše nadrtily a odříkaly.

Co vám leží na nočním stolku?

Teď asi překvapím, ale mám tam knihu básní, které napsal můj syn Filip. Sbírka se jmenuje Zlost na pobřeží života a dcera Adéla mu k tomu dělala grafiku. Vyšla loni.

Myslela jsem to spíš jako vtip.

Ne, opravdu si v ní čtu, některá jeho čtyřverší jsou překrásná. Ale mám tam i jiné knihy a nějaké hry.

Otmar Brancuzský v komedii Žena, která uvařila svého manžela nedopadne dobře.

Otmar Brancuzský v komedii Žena, která uvařila svého manžela nedopadne dobře.

FOTO: Divadlo U Hasičů

Představení Dopisy se hraje v intimním prostředí, diváky máte na dosah. Nevadí vám to?

Znám velké scény a zvykla jsem si i na malá divadla. Jen mě rozčiluje, když si někdo nahlas povídá nebo komentuje dění. Zrovna nedávno se dvě paní v první řadě chovaly velice neomaleně, hlasitě kritizovaly výstupy kluků na scéně. Vůbec si neuvědomují, že když ony slyší nás, tak my slyšíme je. Bylo to tak sprosté chování jak vůči ostatním divákům, tak vůči nám, že jsem je musela umravnit. Kluci už byli na pokraji toho, že představení zastaví. To se prostě nedělá.

 Co ty dámy tak rozčílilo?

František Halas a jeho opěvování ženských očí, rtů, paží, klínů a zadniček. Zasekly se u klínů a zadničky už nevydýchaly. Říkaly nahlas, že to jsou takové sprosťárny, že radši odejdou. Přitom je to klasika. Asi mají problém z mládí a Halas se obrací v hrobě.

Kde všude teď hrajete?

V šesti divadlech – V Dlouhé představení Oněgin byl Rusák, s Divadlem Palace P. R. S. A., v Karlíně v muzikálu Bonnie & Clyde. U Valšů s Danielou Kolářovou komedii Drahá Mathilda a U Hasičů s Nelou Boudovou bláznivou komedii Žena, která uvařila svého manžela. Nejnověji právě Dopisy v Celetné.

Tam také hrajete chůvu v dramatu Romeo a Julie. Byla jste někdy Julií?

Ne, ta role mě minula. My to hrajeme v překladu Josefa Topola a Jakub Špalek hru seškrtal jen na hlavní lidi. Ubylo knížat a pážat a chůva převzala některé texty Kapuletky. Není to tak dlouhé, takže se vydrží dívat i mladí.

Někdy je ovšem potíž i se staršími…

No, občas se stane, když U Valšů s Danou Kolářovou hrajeme odpolední představení Drahá Mathilda, že se seniorky chovají neomaleně. Ale asi za to už nemůžou.

Vždyť už jste zkušené herečky, leccos jste zažily, tak to zvládáte, ne?

Nejhorší jsou komentáře. Slyšíme je a hrozí, že vypadneme z textu. Stačí nevypnutý mobil nebo nějaká hlasitá poznámka a vyruší vás to ze soustředění. Zatím jsme ale vždycky dohrály.

Jaroslav Vrchlický v podání Aleše Petráše v představení Dopisy touží po So i Podlipské. Ta však jeho lásku neopětuje.

Jaroslav Vrchlický v podání Aleše Petráše v představení Dopisy touží po Sofii Podlipské. Ta však jeho lásku neopětuje.

FOTO: Martin Svoboda

Jak se cítíte na velké scéně v Karlíně?

Před pěti lety jsem tam hrála s Nelou Boudovou v komedii Včera tě zabiju a neměly jsme porty. Mně ty velké prostory nevadí, spíš si musím zvykat na to, co se děje při muzikálu v zákulisí. Je tam hluk, technici, ale ani baletky nemají úctu k tomu, co právě probíhá na jevišti.

V Bonnie & Clyde je nás spousta činoherců, nejsme na to zvyklí, a tak tam chodíme a napomínáme je, aby byli zticha. Určitě nás mají za staré protivné lidi. Tohle se při činohrách nestane. Takže ta nedisciplinovanost mi vadí.

V seriálu Ulice příběh Jitky Farské, kterou hrajete už dvanáct let, nějak ustrnul. Stále jen dodáváte sílu Pavle Tomicové v kadeřnictví, nedá se moc hrát. Oživí to nějaký průšvih nebo muž?

Obávám se, že příběh rodiny Farských už nenastartuje. Nakonec nemusíme tam být pořád. Jen je mi líto, že jsou pryč moje seriálové dcery – Anna Fixová a Jana Birgusová, ale ta má teď miminko. Naše rodina totiž docela fungovala. Ale chápu to – co mají pořád vymýšlet?

Třeba nějakého muže!

O to jde prosím už deset let. Já jsem ta hodná, kladná postava. Co s ní? Nicméně občas tam ještě projdu. Ulici točím od začátku a je to kus života. Už se nederu o hlavní linku, protože teď mám hodně divadel.

V tragikomedii Drahá Mathilda hraje dceru Daniely Kolářové.

V tragikomedii Drahá Mathilda hraje dceru Daniely Kolářové.

FOTO: Divadlo U Valšů

Sedm let jste na volné noze. Nechtěla jste žít podle fermanu. Jste teď spokojená?

Ano, život si řídím podle svého, můžu si udělat volno, jak potřebuji. Odjet na hory nebo být častěji s dětmi. Představení si skládám sama, ale někdy přislíbím něco na půl roku nebo rok dopředu a neodhadnu, jestli je to dobře, nebo jestli si tím zkomplikuji život. Ale od té doby, co jsem spadla v metru, si dávám pozor, abych se svými aktivitami nepřetěžovala.

Vy jste spadla v metru?

Loni na Míráku a naštěstí to neprošlo bulvárem.

Co se stalo?

Byla jsem přepracovaná, vyčerpaná. Dělalo se mi špatně, tak jsem raději vystoupila dřív a najednou jsem na nástupišti spadla. Stalo se to až vzadu, takže mě nikdo neviděl. Sesunula jsem se na zem. Držela jsem v ruce mobil, stiskla jsem první číslo. Byl to kamarád, který mě odvezl do nemocnice dřív, než by přijela sanitka.

To si opravdu řídíte život po svém!

Po smrti manžela mi bulvár rok nedal pokoj, také dědické řízení stále není úplně vyřešené, do toho hodně práce. Ležela jsem dvanáct hodin napojená na přístroje, udělali mi komplet vyšetření, na nic nepřišli a sdělili mi, že mám míň pracovat.

V září to budou tři roky od smrti vašeho muže. Jak to bez něj zvládáte?

První dva roky byly strašné, zahrnula jsem se prací. Potřebovala jsem na nic nemyslet, nic neřešit. Teď už se mírním.

Máte na sebe víc času, jak jste vždycky chtěla?

Zatím se to nestalo, ale teď to plánuju. Nicméně pořád chodím na pilates, v zimě lyžuji, v létě jezdím na kole a chodím na túry, dál se učím francouzštinu, chystám se do Paříže.

Co vaše oblíbené vaření?

Starám se o maminku, která bydlí kousek ode mě. Jsem takový catering, připravuji pro ni kastrůlky. Vždycky mi řekne – To bylo výborné! – a chce recept. Dám jí ho a ona se zděsí, jak je to pracné, většinou jde o francouzské jídlo, a tak zase vařím dál. Mamince je 84 let a ještě do předloňska pracovala. Je zubařka, pomáhala dva dny v týdnu.

S manželem Petrem Skoumalem milovali psy.

S manželem Petrem Skoumalem milovali psy.

FOTO: soukromý archiv Ilony Svobodové

Berete ji s sebou na cesty?

Už moc ne, ale vždycky si přála – vím, že to zní divně – navštívit Kostnici. Tak letos tam ještě s dcerou pojedeme.

Dostanete se někdy do rodného Kladna?

Nikoho z příbuzných tam už nemám, ale občas na Kladně pracuju. Podporuji totiž Sdružení ROSA, které se v denním stacionáři věnuje postiženým dětem. Jezdí na výlety a na pobyty do hor. Ve sdružení pracuje můj syn.

Co dělají vaše děti?

Adéle je jednatřicet, vystudovala grafiku a na UMPRUM textil, pak dramaturgii na DAMU, ale z toho odešla. Krásně maluje, jenže se tím neuživí, takže občas dělá grafické věci, a protože má i zkoušku z angličtiny v Londýně, tak ji vyučuje dokonce v anglické škole. Mluví jako rodilý mluvčí.

Filipovi je pětadvacet, pracuje v sociální oblasti, stará se o seniory a o postižené děti. Je to těžká a nedoceněná profese. Je placený hůř než uklízečka. Trápí to jeho i mě.

 Letos zemřel slavný hokejista Gustav Bubník, Adélin dědeček. Stýkali se?

Docela ano, měli jsme se všichni rádi. Na pohřbu jsme si říkali, jaký to byl skvělý člověk. I když jsem se rozvedla s jeho synem, chodil za mnou do divadla a bylo to vždycky milé setkání. Poseděli jsme u vínečka, Adélka za ním jezdila, s Filipem hrál hokej, ukazoval mu všechny trofeje. Hodně jsem ocenila, že přijal i moje další dítě.

Vídali jsme se až do smrti. Na pohřbu byly největší věnce z Finska, kde trénoval národní družstvo. To mě dojalo. A krásně tam mluvil zástupce Svazu bojovníků proti komunismu. Gustav, jak mohl, jezdil na besedy a vyprávěl svůj příběh, o tom, co ho potkalo za dob komunistů. On dostal v devatenácti letech medaili z mistrovství světa a hned šel do lágru.

Kdo byl muž vašeho života?

Manžel Petr (hudební skladatel Petr Skoumal – pozn. red.). Prožila jsem s ním krásných šestadvacet let. Brali jsme se už ve starším věku, každý z nás jsme měli pár vztahů za sebou, nic jsme si už nemuseli vysvětlovat, byli jsme navzájem tolerantní. Za to jsem mu vděčná.

Žiju dál, ale pořád mi hodně chybí. Vzpomínám na naše nekonečné debaty o knížkách, divadle, hudbě. Petr byl hodně vzdělaný, což mi imponovalo. Mnoha mužům, které teď potkávám, chybí intelekt, tolerance a empatie. Já potřebuji k partnerovi vzhlížet.

Co se poohlédnout ve Francii?

No, v létě tam budu (rozhovor vznikl počátkem prázdnin) … Mám po mnoha letech o prázdninách volno. Dokonce v srpnu netočím ani Ulici a nehraju ani na hradech a zámcích. Do nové sezóny jsem pak vždycky nastoupila zdevastovaná, až jsem na to vloni doplatila kolapsem. Teď jsem si řekla stop a budu cestovat. Dám si hory v Itálii, pak řecký ostrůvek, Paříž a nakonec dvě česká města.

Budete cestovat sama?

Ne.

Určitě vám neuniklo, že nový francouzský prezident Emmanuel Macron má ženu o pětadvacet let starší, podobně jako to měli básník Jaroslav Vrchlický a Sofie Podlipská. Co tomu říkáte?

Přijde mi legrační, jak to všichni řeší, jen Francouzi ne. Většina francouzských králů a prezidentů, a asi nejen francouzských, měla milenky a levobočky. K potomkům se všichni hlásili a také na pohřbech se sešly manželky, milenky i děti.

Francouzi tohle vůbec neřeší, nedělají z toho problém. Vyznávají heslo: Radost ze života (Joie de vivre). U nás každý každému něco závidí, vedou se žabomyší války, je to tady jak v Kocourkově. Radost ze života se vytrácí, chybí nadhled.

Mám ráda horské túry. Letos vyrazím do italských Alp,“ plánuje.

„Mám ráda horské túry. Letos vyrazím do italských Alp,“ plánuje.

FOTO: soukromý archiv Ilony Svobodové

Nezamiloval se do vás na konzervatoři, kde učíte, nějaký student?

Na konzervatoři jsem po devíti letech skončila, ale jeden student se do mě opravdu zamiloval. Vypořádala jsem se s tím. Spíš mě bolí, že moje milovaná škola s výjimečnými profesory se změnila.

Je špatné, když na škole vítězí závist, což se ale děje v celé republice, jenže já tam pak nemůžu setrvávat. Studenti by si měli svých učitelů vážit, a to teď v mnoha případech neplatí.

Před dvěma lety jste ve slabé chvíli poprvé v životě navštívila kartářku. Splnilo se to, co vám předpověděla?

Až se toho bojím, protože se všechno splnilo. Pak jsem ještě byla u paní, která pracuje s energiemi, hodně mi pomohla, ulevilo se mi. V té době jsem neměla chuť odpovídat na otázky, proto jsem nešla k psychoterapeutovi. Ale myslím si, že by člověk měl někoho vyhledat a říct si o pomoc, když je na dně. Mně už je zase dobře. Krásně dobře.