Článek
Stejně tak se po celé Evropě nemohlo z domů vynášet žádné uhlí ani oheň. Nářadí, které lidé ponechali venku, potkal zlý osud. Třeba v Nizozemsku ho zničil tajemný Dirk, který objížděl stavení s medvědem.
Přísně zakázáno bylo předení, šití či pletení. V Anglii nesměly ženy nechat přes den přízi ani na kolovrátku, aby nepřišel čert a neodmotal ji, ve francouzském Švýcarsku pro jistotu celý kolovrat před svátky schovali. Na východě Evropy panovalo přesvědčení, že práce s vláknem o svátcích znamená neúrodu a nemocný dobytek.
Hrách na stůl, sekera pod stůl
Ve chvíli, kdy vyšla první hvězda, musela rodina sedět u slavnostní večeře. Po celé Evropě byla důležitým obřadem, ke kterému se všichni sešli v čistém svátečním oblečení. Mnohde se nechávalo jedno místo u stolu volné – buď pro náhodného návštěvníka, nebo nadpřirozené bytosti.
Večer byl příležitostí, aby se členové rodiny dosyta najedli, ale hostina měla i spoustu symbolických významů. V mnoha zemích nesměl chybět na štědrovečerní tabuli česnek – bývala mu přisuzována velká moc, jelikož zapuzoval nečisté síly (jen si vzpomeňme na pověsti o upírech).
Stejně tak patřil na stůl hrách, který býval pro množství svých kuliček spojen s představou plodnosti a celkově zdaru. A měl pomáhat i zvířatům. V Litvě například házely hospodyně hrách do všech koutů chléva a přitom pronášely kouzelné formule.
Na mnoha místech střední a východní Evropy obepínali stůl řetězem či mu svazovali nohy, aby členové rodiny drželi pohromadě a dobře se jim dařilo. Na stůl pak kromě nejrůznějších pochoutek patřily často i symbolické věci – někde se pokládalo na ubrus trochu od všeho, co se urodilo v sadu i na poli, hlavně obilí a chléb, často se také schovávaly pod ubrus peníze, aby jich bylo v domácnosti dost. Ve východním Polsku se pod stůl pokládalo zemědělské a domácí nářadí jako kosa, sekera či máselnice, opět pro budoucí blahobyt.
Ale přestože se ve většině evropských národů hodovalo na stole, našla se místa, kde tomu bylo jinak – na bulharském venkově se prostřelo přímo na zem, na pytel na obilí, který se položil na slámu a na něj se prostřela ručně tkaná pokrývka.
Jinak ovšem na „tabuli“ nesměl chybět med, česnek, ořechy a rukavice se zrním – všeho, co se při štědrovečerní večeři objevuje, by mělo být za rok na Vánoce opět dostatek.
Jídlo pro všechny
Možná důležitější než samotná hostina bývaly zbytky, které od večeře zůstaly. Část jich bylo nutné „obětovat“, tedy darovat těm, kterým se jinak jídlo nedávalo, aby se třeba nerozzlobili.
A těmito „hosty“ mohly být nadpozemské síly, přírodní živly, divoká zvířata nebo duše zemřelých. V Rakousku se ze zbytků těsta a chleba pekly zvláštní obětní chleby různých tvarů (kříž, hvězda, lidská postava), které byly na den Božího narození obětovány živlům. Ohni bylo určeno to, co se hodilo do ohniště, chleby určené vodě se hodily do jejího zdroje, zatímco oběť pro vítr se položila na větev stromu nebo na plot. Konečně drobečky z chleba, který měl ochránit před krupobitím, se smíchaly s popelem a svěcenou vodou a na lopatě před domem vystavily počasí.
V oblasti Bavorska nechávala hospodyně na stole mísu koblih – pokud ráno zmizely, bylo to dobré znamení, protože si na nich pochutnávala Perchta, která pak nikomu neuškodila.
Osud ukrytý ve vodě i v cibuli
Byla to hlavně štědrovečerní noc, ke které patřila nejrůznější kouzla a obřady.
Především se věřilo, že večerní čas Štědrého dne přináší možnost nahlédnout do budoucnosti – a případně kouzly ovlivnit to, co se stane. Lidé chtěli vědět, jak se příští rok vydaří, jestli bude bohatý či naopak chudý na úrodu, a také, jak dobře známe z Erbena, kdo zemře a kdo se ožení či vdá.
Věštění z vody v otvoru vysekaném v ledu, ke kterému se v baladě Štědrý večer dvě dívky odhodlají, najdeme v mnoha evropských zemích od Švédska po Slovinsko. Ve druhé z těchto zemí mají zaznamenaný příběh podobný tomu našemu už ze 17. století.
Dvě dívky tu jdou k prameni, aby v něm spatřily tvář svého vyvoleného. Mužský obličej skutečně uvidí, ale žádné kouzlo v tom není: mládenec, který o jednu z dívek stál, si totiž vylezl na strom u vody, aby takto věštbě „nahrál“. Příběh však vesele neskončí – pod mladíkem se utrhne větev a on spadne do vody. Poděšená děvčata utečou, z velkého leknutí se těžce roznemůžou a jedna dokonce zemře…
Způsobů, jak se dostat ke své budoucnosti, ovšem existuje po Evropě nepřeberně mnoho. Známé je lití olova – celá rodina hospodářem počínaje zkoušela ulít malý kousek a podle různých tvarů se usuzovalo, co koho příští rok potká. Podobně se také odlévaly kousky vosku, ve Skotsku se zase používalo čerstvé vejce a hádalo se z tvaru bílkových kapek.
Oblíbené bývalo věštění z cibulových slupek, které mělo ukázat, jaké počasí bude v příštím roce. Šest cibulí se rozkrojilo napůl a každá polovina tak odpovídala jednomu kalendářnímu měsíci. Každá se posypala solí a nechala přes noc ležet. A pak už bylo jasné, kdy bude pršet a kdy bude slunečno – kde zůstala sůl na cibuli suchá, tam bude pěkně, a kde zvlhla, tam se můžeme těšit na déšť.
Hádání budoucnosti bylo velmi oblíbené, a to přesto, že křesťanství od začátku lidi před těmito praktikami varovalo – byly přece pohanské a měly se také vyznávat u zpovědi.
Připraveno s použitím knihy Evy Večerkové a Věry Frolcové Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury (Vyšehrad 2010).