Kdysi jste se vážně zabývala myšlenkou studovat novinařinu. V novém představení Švandova divadla Cry Baby Cry novinářku hrajete, ale v dost pokleslé formě, ne?

Myslíte, že je pokleslá novinářka, nebo forma, jakou ji hraju? (směje se) Sabina, kterou jsem si vymyslela, je šéfredaktorka bulvárního týdeníku. Vím, jak vypadá, co má na sobě, jak se chová a co má ráda. Měla jsem už před tímhle představením v hlavě vlastní projekt, kde Sabina byla.

Takže ji nejen hrajete, ale máte ji v sobě.

Některé její části. Dodo Gombár, náš umělecký šéf, nás herečky vloni před prázdninami vyzval, ať si uděláme v rámci projektu Dámská šatna vlastní představení. Zaradovaly jsme se, ale velmi opatrně, neboť nejsme u divadla tak krátce, abychom nevěděly, co to obnáší.

Přes prázdniny jsme si každá stvořila svou postavu a její monolog. Splnily jsme to všechny, touha něco udělat byla velká. Po prázdninách jsme si to přečetly a hrozně jsme se nasmály. A pak jsme začaly přemýšlet, kde by se tyhle typy úplně rozdílných žen mohly potkat. Padaly různé návrhy, ale ve finále nám z toho vyšel kurz life koučinku.

Ten je teď velmi módní, že?

To je. Mám pocit, že lidi jsou dnes už tak líní žít, že si raději zaplatí někoho, kdo jim poradí, jak co mají dělat. Pro mě je to nepochopitelné. O to větší nadhled jsem však k tomu tématu měla a myslím, že to je dobře. Sešly se tam různé typy lidí i kolegyně, které naopak life koučinku velmi důvěřují a absolvují to. Nebyla tedy nouze i o konfliktní situace, ale vzniklo představení, které není černobílé, aspoň doufám.

Bulvární novinářku Sabinu hraje ve hře Švandova divadla v Praze s názvem Cry Baby Cry. Jako instruktor dnes tak populárních kurzů life koučinku v ní vystupuje Jaroslav Šmíd.

Bulvární novinářku Sabinu hraje ve hře Švandova divadla v Praze s názvem Cry Baby Cry. Jako instruktor dnes tak populárních kurzů life koučinku v ní vystupuje Jaroslav Šmíd.

FOTO: Robert Vlk

Proč vás tolik zajímá téma mediálního světa?

Fascinuje mě, jakým způsobem dokážou média zatočit s realitou, a to od imaginárních rozhovorů až po retuš. Teď mluvím speciálně o bulváru. Sleduju ho až se sociologickým zájmem. Moje postava říká: „Všichni to chcete číst. Každý na něj nadává, každý jím pohrdá, ale každý jednou za čas neodolá a otevře ho.“

Když jsem psala postavu novinářky Sabiny, načetla jsem si různé věci o problematice bulváru. Tak se připravuji vždycky, to je asi ten neuskutečněný novinář ve mně. Že jsem to nevystudovala, mě dodnes svým způsobem mrzí.

Bylo vaše dětství poznamenáno publicitou, když vaši rodiče byli slavní herci?

Je pravda, že jsem to jako dítě vnímala. Když jsme se s bratrem začali socializovat, tedy chodit na základku, probíhal zrovna největší boom Nemocnice na kraji města.

A vy jste měla doma jako tatínka mladého doktora Sovu.

Ano, a to bylo něco, protože ten seriál byl v kontextu toho, co se točilo, absolutně nepolitický. Bylo osvobozující, že se po Plechových kavalériích a Mužích na radnici najednou objevilo tohle. Myslím, že to byl seriál průlomový, skvěle napsaný a obsazený garniturou největších hvězd. Málokdo třeba ví, že roli doktora Sovy staršího roztočil pan Höger.

Dokonce natočil několik dílů.

Jenže bohužel během natáčení zemřel. Uštvali ho komunisti. Já na to nemůžu zapomenout, protože to byl jeden z mála momentů, kdy měl můj táta vzteky plné oči slz. Těžko to tehdy nesl. Ale myslím, že varianta s panem Chudíkem byla skvělá. V téhle atmosféře jsme šli s bratrem Láďou do školy. Od rodičů jsme měli vštípeno, že na tom, že se objevují v televizi, není nic zvláštního.

Prý jste i dostala pohlavek, když jste se na pískovišti chlubila, že táta bude večer v televizi.

Ano, to bylo ještě ve školce a mamka mi takovou lískla, že to bylo vyřešeno jednou provždy.

Jak jste se s takovým rozporem vyrovnala?

Dospělo to k opačnému extrému. Když jsem už byla na DAMU a měl k nám přijít novinář dělat rozhovor s našimi, pakovala jsem se, abych nebyla doma. Aby mě s rodiči nespojovali. Až se naši divili, jestli se za ně náhodou nestydím.

Legendární herečku Lídu Baarovou hraje v inscenaci Švandova divadla s názvem Gottland.

Legendární herečku Lídu Baarovou hraje v inscenaci Švandova divadla s názvem Gottland.

FOTO: Patrik Borecký

Bála jste se, aby vás neměli za protekčního fracka?

Přesně tak. A jsem vděčná rodičům, že nechodili a nevyprávěli různým režisérům, jak jsme hrozně šikovní. I když to nechci hodnotit, znám takové případy a naskakuje mi z nich husí kůže.

Bývala jste tatínkova holčička?

Ne, já to neuměla. Maminka říkala: „Kdybys byla diplomat a udělala na něj oči, mohla bys mít cokoli. Ale ty ne, ty se zasekneš, udělají se ti bílé hektické fleky a stojíš si na svém.“

V tom jste po tatínkovi?

No ona maminka byla taky dost pevná. Velmi empatická, ale výchovu držela pevně v rukou. Tatínek do výchovy moc nešťoural. To byla práce maminky.

Vraťme se k té publicitě. Zasahovala vás?

Nijak fatálně jsme to nevnímali. Je fakt, že jsem se musela potýkat s poznámkami, že jsem se dostala na prestižní gymnázium nebo na DAMU, protože mám slavné rodiče. Dnes nad tím mám nadhled, ale vždy to tak nebylo. Předhazovali mi to lidi nikoli z těch škol, ale odjinud, co do toho neviděli. S tím jsem se musela popasovat.

Naši se snažili pro nás dělat hodně. Dnes, když jsem sama rodičem, to mohu plně docenit. Teď jsem třeba do dvou do rána našívala peříčka na tričko a na sandálky, aby Ráchelka mohla jít na karneval za Pocahontas a měla pěkný kostým. A přesně tak to dělali i naši, ale to vím až teď…

Maminka vám taky našívala peříčka?

Na peříčka mamka moc nebyla, ale byla na povídání. My jsme si hodně povídaly a taky nám hodně četla. Dětství bylo vlastně krásné, jezdili jsme často na chalupu na severu ve Šluknově a taky za babičkou do Zlína.

Vzpomínáte si na vaši maminku ve věku, kolik je teď vám?

Vzpomínám si na maminku, když jí bylo čtyřicet. Trávili jsme léto na chalupě, kde naši permanentně něco opravovali. Maminka měla natáčení a v den jejích čtyřicátých narozenin ji filmaři přivezli na chalupu. Tatínek jí k těm narozeninám postavil komín, který jsme nazdobili májkou.

Máma stála pod chalupou, koukala nevěřícně nahoru a říkala: „Nádhera… Většina kolegyň dostává k narozeninám norkový kožich nebo briliantový prsten… Já komín.“ Tehdy měla vlasy na krátko a tak jako sexy prošedivělé. Já na ni koukala a říkala si, že až mi bude čtyřicet, budu už stará paní.

Jako prokurátorka Božena Zoubková ve filmu Petra Nikolaeva Příběh kmotra čelí smrtelnému útoku.

Jako prokurátorka Božena Zoubková ve filmu Petra Nikolaeva Příběh kmotra čelí smrtelnému útoku.

FOTO: Michaela Bruderová

Před dvěma lety se čtyřicítka přehoupla i vám…

Protestuju!!! Nějaké pako dalo kdysi na internet, že jsem se narodila v lednu 1970, ale já se narodila v říjnu 1971. Jsem Štír, ne nějaký Vodnář! (směje se) A čtyřicet plus je zatím nejlepší období mého života.

Prožívala jste čtyřicítku zlomově?

To ano, ale směrem k lepšímu.

Life koučink vás neoslovuje, ale absolvovala jste dunkel terapii, pobyt v absolutní tmě. Jak jste se k tomu dostala?

To je na delší povídání. Terapeut Andrew Urbiš, který ji provozuje v Čeladné, je můj blízký kamarád. Poprvé jsme se setkali krátce po smrti maminky. Ona za ním byla těsně před tím, než jí objevili poslední formu nádorů. Pak to už spělo ke konci. To ona mě před smrtí na Andyho nasměrovala.

V jakém rozpoložení jste za ním jela?

Rozjely jsme se tam tenkrát čtyři herečky, nejbližší kamarádky. Já byla po smrti maminky, v partnerské krizi, s malým dítětem… A podobně naloženo jsme měly všechny, každá po svém. Já v té době v sobě objevila příklon k východnímu náhledu na svět, je mi nějak bližší.

Vůbec si netroufám tvrdit, že jsem buddhistka, dokonce mi je ten středoevropský salónní buddhismus dost protivný. Tady je každý druhý buddhista, ale nikdo pořádně neví, co to vlastně obnáší, jen je to takové sympaticky free, ale ono to s sebou nese velkou pokoru a sebeovládání, které už je ochoten praktikovat málokdo.

Co vás v Čeladné čekalo?

Byla jsem tehdy rozložená na prvočinitele a nevěděla jsem, čí jsem a co dál. Postupně jsme to s Andym začali rozmotávat. Vždy v létě jsem tam jela na týden a tam jsme společně pracovali, prošla jsem i formou holotropního dýchání, kde dochází ke vhledům do obrazů z podvědomí.

Andy je výborný terapeut, protože nic nevnucuje ani nevysvětluje a nechá vás, ať si sama přijdete na souvislosti. Je to člověk, který kdysi odešel z vysokého manažerského postu a odjel na Nový Zéland, kde žil s Maory. Tam přijal jméno Andrew.

Strávil také nějaký čas v Tibetu, meditoval v černých dírách, byl i u skutečných mistrů v Číně nebo u beduínů na Sahaře. Propojuje různé léčebné metody, a pokud hovoří o meditacích, tak ví o čem. Ve srovnání s ním jsou mi rychlokvašení držitelé certifikátů na life koučing slušně řečeno k smíchu.

Pochází z herecké rodiny, na snímku z roku 2004 je s maminkou Věrou Galatíkovou, která zemřela před šesti lety, a otcem Ladislavem Frejem.

Pochází z herecké rodiny, na snímku z roku 2004 je s maminkou Věrou Galatíkovou, která zemřela před šesti lety, a otcem Ladislavem Frejem.

FOTO: ČTK

A jak jste se dostala do té tmy?

Seděla jsem u Andyho, zazvonil telefon a on mi pak říká: „Teď mi někdo odřekl pobyt ve tmě za rok, jdeš do toho?“ A já spontánně vyhrkla, že ano. Do té doby jsem si říkala, že na to nemám, ale to „ano“ šlo ze mě jakoby mimo mě. Až pak jsem se hrozně lekla.

Jak jste se ten rok připravovala?

Chodím na jógu, cvičím po ránu pět tibeťanů, takové minimální věci pro přežití v téhle společnosti. Maličko jsem tedy byla nachystaná, ale úplně to nejde. Měla jsem nastřádáno, s čím tam jít. V té době jsem se ptala sama sebe, proč mě pořád všechno vrací někam, kam nechci…

Co bylo ve tmě nejtěžší?

První tři minuty. Kdy Andy otočil vypínačem a zhasnul. Byla to jen zkouška, jak budu reagovat, a já měla okamžitě tep snad dvě stě padesát tisíc za vteřinu. První reakce byla: tak tohle nedám. „Jak se cítíš,“ ptal se mě Andy, když rozsvítil. „Nemůžu dýchat, motá se mi hlava, je mi šoufl“, odpověděla jsem mu. „To je v pořádku, tak se měj, já přijdu zítra,“ řekl, zhasl a šel.

Byla jste v absolutní tmě týden, co bylo dál?

První dva dny jsem víceméně prospala. A tím jsem si tak rozházela čas, že jsem po probuzení většinou nevěděla, která bije. Orientovat se lze jen přibližně. Nicméně se pak ve tmě objeví doslova světelná hitparáda, prostě za vámi to světlo přijde a vy nevíte, jestli je reálné, nebo jen ve vaší hlavě. Pokud se chce člověk bez sentimentu srovnat se sebou, zjistit, kdo je a kam jde, je to k nezaplacení. V běžném provozu to prostě nedáte.

A pak jste vyšla ven a mávnutím kouzelného proutku se všechno změnilo?

Samozřejmě že ne. Ale zlom to byl veliký. Měla jsem k němu nakročeno, ale po tomhle zážitku to už bylo jasné.

Co jste si ujasnila?

Třeba to, že jsem se snažila vyhovět jistým společenským normám. Že to, o co se snažím, vůbec nejsem já. Přestala jsem se bičovat za to, co jsem, přijala jsem sebe. Kompletně. Ve tmě totiž přestane fungovat mozek, všechno jde do fyzického těla a intuice. A to se mi stává dodnes, že mi hlava vypne a funguje právě jen ta intuice. Ne vždy je to pro okolí košer. Ale já bych neměnila. Měla jsem pocit, že ze mě odkapalo deset kilo bahna. To, co jsem si o sobě namlouvala doteď, byl někdo jiný. Tak jsem se s ní rozloučila a nechala ji tam.

Děti jsou otevřené a snadno vše vstřebávají, zvlášť tahle generace. Pokud to v nich nezničíme, je tu velká naděje, že budou dělat věci jinak než my.

Jaká je nová Kristýna?

Zvládám daleko lépe takový ten provozní každodenní stres a návaly agrese. Ty snad ani nejde nemít – v tom, co se kolem nás děje. Taky jsem naučila Ráchelku nebát se tmy. Do té doby chtěla mít v noci rozsvíceno v pokojíčku, teď říká, že tma je kámoš. Ženy asi tu tmu snášejí lépe než muži, možná i proto, že jejich polarita je jin, který se ke tmě váže.

Hovořila jste o tom, že jste prošla partnerskou krizí. Vybírala jste si partnery podle tatínka?

Myslím, že to právě ne, ale možná je to jen moje iluze.

Proč se dnes vztahy rozpadají tak snadno?

Mám na to možná až extrémní náhled. Někdy si dokonce říkám, že třeba nejsme stvoření pro život v páru. A to, že se potkají dva lidi, kteří si konvenují tak, že se prolnou a vytvoří něco nádherného, považuji za dar z nebe. Málokomu se to podaří. A ptám se, zda právě život ve dvou je vždy účel. Věřím, že tu nejsme jednou a dost a že každý život je od toho, abychom něco pochopili a něco se naučili. A nemusí to být vždy jen vztah.

Kristýna Frejová

Kristýna Frejová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To zní dost skepticky…

Ale vůbec ne! U svých přátel vidím, v jaký boj se může vztah přetavit, sama jsem to zažila. A já už nechci s nikým bojovat. Už vím, jak nikoho neznásilňovat a zároveň se nenechat znásilnit. Většinou ten, kdo druhému poskytuje full servis, si ve finále myslí, že ho ten druhý zkrátka musí milovat po tom všem, co pro něj udělal, obětoval a tak dále!

Já si to myslela taky, ale je to absurdní. Nemůžu si vytvořit iluzi, nacpat do ní partnera a pak se divit, že se v ní zmítá a není šťastný. „Co chcete, přivázat chlapa za řetěz u boudy s hypotékou?“ říká moje novinářka Sabina. Co tedy drží lidi pohromadě? Papír z radnice? Hypotéka?

Ne, to, že spolu chtějí být.

Pokud chtějí, pak je to krása. Ale já vidím lidi, co spolu být nechtějí, ale musejí, protože mají společné závazky u bank. Nežijí spolu, ale vedle sebe.

Předpokládám, že vy takhle nežijete.

Ne. Žiju, jak žiju, a žije se mi tak dobře.

Podědila vaše dcera Ráchel umělecké geny?

Teď v září nastoupila do první třídy, takže nás čeká velká změna. Vidím na ní, jak ji to těší, pořád se na něco ptá. Děti jsou otevřené a snadno vše vstřebávají, zvlášť tahle generace. Pokud to v nich nezničíme, je tu velká naděje, že budou dělat věci jinak než my.

Říkám jim elfové, protože jejich empatie a skoro až telepatie je neuvěřitelná, to se netýká jen Ráchelky. Ji velmi málo zajímá televize, ze všeho nejraději kreslí, takže ví má talent především výtvarný. I když v jednom představení ve Švandově divadle se už v projekci objevila.

Hodně si spolu povídáme. Raději oželím, že jde spát pozdě, je stejně noční pták po mně i po svém tatínkovi, takže často ležíme v posteli a povídáme si třeba až do půl jedenácté.

Ve Švandově divadle jste od jeho znovuotevření a hrajete v mnoha představeních. Stihnete ještě něco jiného?

Ano, jsem stálý typ, měla bych mít věrnostní prémie. (směje se) Hlavní projekt, který mě čeká, je ale Ráchelčina první třída. Teď jsem dotočila film Kmotr Mrázek podle knižní předlohy Jaroslava Kmenty, kde hraju takovou velmi odvážnou prokurátorku, a víc nechci prozrazovat, protože je to detektivka. Pak mám ještě roztočený německý historický seriál Women in History.