Kristýna Frejová: Někdy si říkám, že nejsme stvoření pro život v páru

Myslíte, že je pokleslá novinářka, nebo forma, jakou ji hraju? (směje se) Sabina, kterou jsem si vymyslela, je šéfredaktorka bulvárního týdeníku. Vím, jak vypadá, co má na sobě, jak se chová a co má ráda. Měla jsem už před tímhle představením v hlavě vlastní projekt, kde Sabina byla.

Některé její části. Dodo Gombár, náš umělecký šéf, nás herečky vloni před prázdninami vyzval, ať si uděláme v rámci projektu Dámská šatna vlastní představení. Zaradovaly jsme se, ale velmi opatrně, neboť nejsme u divadla tak krátce, abychom nevěděly, co to obnáší.

Přes prázdniny jsme si každá stvořila svou postavu a její monolog. Splnily jsme to všechny, touha něco udělat byla velká. Po prázdninách jsme si to přečetly a hrozně jsme se nasmály. A pak jsme začaly přemýšlet, kde by se tyhle typy úplně rozdílných žen mohly potkat. Padaly různé návrhy, ale ve finále nám z toho vyšel kurz life koučinku.

To je. Mám pocit, že lidi jsou dnes už tak líní žít, že si raději zaplatí někoho, kdo jim poradí, jak co mají dělat. Pro mě je to nepochopitelné. O to větší nadhled jsem však k tomu tématu měla a myslím, že to je dobře. Sešly se tam různé typy lidí i kolegyně, které naopak life koučinku velmi důvěřují a absolvují to. Nebyla tedy nouze i o konfliktní situace, ale vzniklo představení, které není černobílé, aspoň doufám.

Fascinuje mě, jakým způsobem dokážou média zatočit s realitou, a to od imaginárních rozhovorů až po retuš. Teď mluvím speciálně o bulváru. Sleduju ho až se sociologickým zájmem. Moje postava říká: „Všichni to chcete číst. Každý na něj nadává, každý jím pohrdá, ale každý jednou za čas neodolá a otevře ho.“

Když jsem psala postavu novinářky Sabiny, načetla jsem si různé věci o problematice bulváru. Tak se připravuji vždycky, to je asi ten neuskutečněný novinář ve mně. Že jsem to nevystudovala, mě dodnes svým způsobem mrzí.

Je pravda, že jsem to jako dítě vnímala. Když jsme se s bratrem začali socializovat, tedy chodit na základku, probíhal zrovna největší boom Nemocnice na kraji města.

Ano, a to bylo něco, protože ten seriál byl v kontextu toho, co se točilo, absolutně nepolitický. Bylo osvobozující, že se po Plechových kavalériích a Mužích na radnici najednou objevilo tohle. Myslím, že to byl seriál průlomový, skvěle napsaný a obsazený garniturou největších hvězd. Málokdo třeba ví, že roli doktora Sovy staršího roztočil pan Höger.

Jenže bohužel během natáčení zemřel. Uštvali ho komunisti. Já na to nemůžu zapomenout, protože to byl jeden z mála momentů, kdy měl můj táta vzteky plné oči slz. Těžko to tehdy nesl. Ale myslím, že varianta s panem Chudíkem byla skvělá. V téhle atmosféře jsme šli s bratrem Láďou do školy. Od rodičů jsme měli vštípeno, že na tom, že se objevují v televizi, není nic zvláštního.

Ano, to bylo ještě ve školce a mamka mi takovou lískla, že to bylo vyřešeno jednou provždy.

Dospělo to k opačnému extrému. Když jsem už byla na DAMU a měl k nám přijít novinář dělat rozhovor s našimi, pakovala jsem se, abych nebyla doma. Aby mě s rodiči nespojovali. Až se naši divili, jestli se za ně náhodou nestydím.

Přesně tak. A jsem vděčná rodičům, že nechodili a nevyprávěli různým režisérům, jak jsme hrozně šikovní. I když to nechci hodnotit, znám takové případy a naskakuje mi z nich husí kůže.

Ne, já to neuměla. Maminka říkala: „Kdybys byla diplomat a udělala na něj oči, mohla bys mít cokoli. Ale ty ne, ty se zasekneš, udělají se ti bílé hektické fleky a stojíš si na svém.“

No ona maminka byla taky dost pevná. Velmi empatická, ale výchovu držela pevně v rukou. Tatínek do výchovy moc nešťoural. To byla práce maminky.

Nijak fatálně jsme to nevnímali. Je fakt, že jsem se musela potýkat s poznámkami, že jsem se dostala na prestižní gymnázium nebo na DAMU, protože mám slavné rodiče. Dnes nad tím mám nadhled, ale vždy to tak nebylo. Předhazovali mi to lidi nikoli z těch škol, ale odjinud, co do toho neviděli. S tím jsem se musela popasovat.

Naši se snažili pro nás dělat hodně. Dnes, když jsem sama rodičem, to mohu plně docenit. Teď jsem třeba do dvou do rána našívala peříčka na tričko a na sandálky, aby Ráchelka mohla jít na karneval za Pocahontas a měla pěkný kostým. A přesně tak to dělali i naši, ale to vím až teď…

Na peříčka mamka moc nebyla, ale byla na povídání. My jsme si hodně povídaly a taky nám hodně četla. Dětství bylo vlastně krásné, jezdili jsme často na chalupu na severu ve Šluknově a taky za babičkou do Zlína.

Vzpomínám si na maminku, když jí bylo čtyřicet. Trávili jsme léto na chalupě, kde naši permanentně něco opravovali. Maminka měla natáčení a v den jejích čtyřicátých narozenin ji filmaři přivezli na chalupu. Tatínek jí k těm narozeninám postavil komín, který jsme nazdobili májkou.

Máma stála pod chalupou, koukala nevěřícně nahoru a říkala: „Nádhera… Většina kolegyň dostává k narozeninám norkový kožich nebo briliantový prsten… Já komín.“ Tehdy měla vlasy na krátko a tak jako sexy prošedivělé. Já na ni koukala a říkala si, že až mi bude čtyřicet, budu už stará paní.

Protestuju!!! Nějaké pako dalo kdysi na internet, že jsem se narodila v lednu 1970, ale já se narodila v říjnu 1971. Jsem Štír, ne nějaký Vodnář! (směje se) A čtyřicet plus je zatím nejlepší období mého života.

To ano, ale směrem k lepšímu.

To je na delší povídání. Terapeut Andrew Urbiš, který ji provozuje v Čeladné, je můj blízký kamarád. Poprvé jsme se setkali krátce po smrti maminky. Ona za ním byla těsně před tím, než jí objevili poslední formu nádorů. Pak to už spělo ke konci. To ona mě před smrtí na Andyho nasměrovala.

Rozjely jsme se tam tenkrát čtyři herečky, nejbližší kamarádky. Já byla po smrti maminky, v partnerské krizi, s malým dítětem… A podobně naloženo jsme měly všechny, každá po svém. Já v té době v sobě objevila příklon k východnímu náhledu na svět, je mi nějak bližší.

Vůbec si netroufám tvrdit, že jsem buddhistka, dokonce mi je ten středoevropský salónní buddhismus dost protivný. Tady je každý druhý buddhista, ale nikdo pořádně neví, co to vlastně obnáší, jen je to takové sympaticky free, ale ono to s sebou nese velkou pokoru a sebeovládání, které už je ochoten praktikovat málokdo.

Byla jsem tehdy rozložená na prvočinitele a nevěděla jsem, čí jsem a co dál. Postupně jsme to s Andym začali rozmotávat. Vždy v létě jsem tam jela na týden a tam jsme společně pracovali, prošla jsem i formou holotropního dýchání, kde dochází ke vhledům do obrazů z podvědomí.

Andy je výborný terapeut, protože nic nevnucuje ani nevysvětluje a nechá vás, ať si sama přijdete na souvislosti. Je to člověk, který kdysi odešel z vysokého manažerského postu a odjel na Nový Zéland, kde žil s Maory. Tam přijal jméno Andrew.

Strávil také nějaký čas v Tibetu, meditoval v černých dírách, byl i u skutečných mistrů v Číně nebo u beduínů na Sahaře. Propojuje různé léčebné metody, a pokud hovoří o meditacích, tak ví o čem. Ve srovnání s ním jsou mi rychlokvašení držitelé certifikátů na life koučing slušně řečeno k smíchu.

Seděla jsem u Andyho, zazvonil telefon a on mi pak říká: „Teď mi někdo odřekl pobyt ve tmě za rok, jdeš do toho?“ A já spontánně vyhrkla, že ano. Do té doby jsem si říkala, že na to nemám, ale to „ano“ šlo ze mě jakoby mimo mě. Až pak jsem se hrozně lekla.

Chodím na jógu, cvičím po ránu pět tibeťanů, takové minimální věci pro přežití v téhle společnosti. Maličko jsem tedy byla nachystaná, ale úplně to nejde. Měla jsem nastřádáno, s čím tam jít. V té době jsem se ptala sama sebe, proč mě pořád všechno vrací někam, kam nechci…

První tři minuty. Kdy Andy otočil vypínačem a zhasnul. Byla to jen zkouška, jak budu reagovat, a já měla okamžitě tep snad dvě stě padesát tisíc za vteřinu. První reakce byla: tak tohle nedám. „Jak se cítíš,“ ptal se mě Andy, když rozsvítil. „Nemůžu dýchat, motá se mi hlava, je mi šoufl“, odpověděla jsem mu. „To je v pořádku, tak se měj, já přijdu zítra,“ řekl, zhasl a šel.

První dva dny jsem víceméně prospala. A tím jsem si tak rozházela čas, že jsem po probuzení většinou nevěděla, která bije. Orientovat se lze jen přibližně. Nicméně se pak ve tmě objeví doslova světelná hitparáda, prostě za vámi to světlo přijde a vy nevíte, jestli je reálné, nebo jen ve vaší hlavě. Pokud se chce člověk bez sentimentu srovnat se sebou, zjistit, kdo je a kam jde, je to k nezaplacení. V běžném provozu to prostě nedáte.

Samozřejmě že ne. Ale zlom to byl veliký. Měla jsem k němu nakročeno, ale po tomhle zážitku to už bylo jasné.

Třeba to, že jsem se snažila vyhovět jistým společenským normám. Že to, o co se snažím, vůbec nejsem já. Přestala jsem se bičovat za to, co jsem, přijala jsem sebe. Kompletně. Ve tmě totiž přestane fungovat mozek, všechno jde do fyzického těla a intuice. A to se mi stává dodnes, že mi hlava vypne a funguje právě jen ta intuice. Ne vždy je to pro okolí košer. Ale já bych neměnila. Měla jsem pocit, že ze mě odkapalo deset kilo bahna. To, co jsem si o sobě namlouvala doteď, byl někdo jiný. Tak jsem se s ní rozloučila a nechala ji tam.

Zvládám daleko lépe takový ten provozní každodenní stres a návaly agrese. Ty snad ani nejde nemít – v tom, co se kolem nás děje. Taky jsem naučila Ráchelku nebát se tmy. Do té doby chtěla mít v noci rozsvíceno v pokojíčku, teď říká, že tma je kámoš. Ženy asi tu tmu snášejí lépe než muži, možná i proto, že jejich polarita je jin, který se ke tmě váže.

Myslím, že to právě ne, ale možná je to jen moje iluze.

Mám na to možná až extrémní náhled. Někdy si dokonce říkám, že třeba nejsme stvoření pro život v páru. A to, že se potkají dva lidi, kteří si konvenují tak, že se prolnou a vytvoří něco nádherného, považuji za dar z nebe. Málokomu se to podaří. A ptám se, zda právě život ve dvou je vždy účel. Věřím, že tu nejsme jednou a dost a že každý život je od toho, abychom něco pochopili a něco se naučili. A nemusí to být vždy jen vztah.

Ale vůbec ne! U svých přátel vidím, v jaký boj se může vztah přetavit, sama jsem to zažila. A já už nechci s nikým bojovat. Už vím, jak nikoho neznásilňovat a zároveň se nenechat znásilnit. Většinou ten, kdo druhému poskytuje full servis, si ve finále myslí, že ho ten druhý zkrátka musí milovat po tom všem, co pro něj udělal, obětoval a tak dále!

Já si to myslela taky, ale je to absurdní. Nemůžu si vytvořit iluzi, nacpat do ní partnera a pak se divit, že se v ní zmítá a není šťastný. „Co chcete, přivázat chlapa za řetěz u boudy s hypotékou?“ říká moje novinářka Sabina. Co tedy drží lidi pohromadě? Papír z radnice? Hypotéka?

Pokud chtějí, pak je to krása. Ale já vidím lidi, co spolu být nechtějí, ale musejí, protože mají společné závazky u bank. Nežijí spolu, ale vedle sebe.

Ne. Žiju, jak žiju, a žije se mi tak dobře.

Teď v září nastoupila do první třídy, takže nás čeká velká změna. Vidím na ní, jak ji to těší, pořád se na něco ptá. Děti jsou otevřené a snadno vše vstřebávají, zvlášť tahle generace. Pokud to v nich nezničíme, je tu velká naděje, že budou dělat věci jinak než my.

Říkám jim elfové, protože jejich empatie a skoro až telepatie je neuvěřitelná, to se netýká jen Ráchelky. Ji velmi málo zajímá televize, ze všeho nejraději kreslí, takže ví má talent především výtvarný. I když v jednom představení ve Švandově divadle se už v projekci objevila.

Hodně si spolu povídáme. Raději oželím, že jde spát pozdě, je stejně noční pták po mně i po svém tatínkovi, takže často ležíme v posteli a povídáme si třeba až do půl jedenácté.

Ano, jsem stálý typ, měla bych mít věrnostní prémie. (směje se) Hlavní projekt, který mě čeká, je ale Ráchelčina první třída. Teď jsem dotočila film Kmotr Mrázek podle knižní předlohy Jaroslava Kmenty, kde hraju takovou velmi odvážnou prokurátorku, a víc nechci prozrazovat, protože je to detektivka. Pak mám ještě roztočený německý historický seriál Women in History.