Jak se vám spolupracovalo s Filipem Renčem při natáčení pokračování Sanitky?

Když mi zavolal poprvé a řekl, že má pro mě hlavní roli v Sanitce, myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu. Nenapadlo by mě to ani omylem. Postava ředitele záchranné služby, kterého hraju, vystupuje v každém díle, a asi proto je jakoby hlavní, i když tam je mnoho dalších výrazných rolí. Filip Renč mi pak zavolal ještě znovu, že to myslí vážně. Chceš to? zeptal se mě. Samozřejmě! Doufejme, že navážeme se ctí.

„Ředitel v pokračování seriálu Sanitka je možná více klaďas, ale také umí zařvat a postavit všechny do latě,“ říká o své nové roli. Na fotografii s jedním ze záchranářů v podání Svatopluka Skopala.

„Ředitel v pokračování seriálu Sanitka je možná více klaďas, ale také umí zařvat a postavit všechny do latě,“ říká o své nové roli. Na fotografii s jedním ze záchranářů v podání Svatopluka Skopala.

FOTO: archív ČT

Je postava ředitele záchranky spíš klaďas, nebo záporák?

Možná víc klaďas, i když také umí zařvat a postavit všechny do latě. Je to manažer, který má za úkol záchrannou službu pozvednout. Přitom naráží na to, jak to tam funguje, nebo spíše nefunguje, a k tomu má i svůj osobní příběh.

Natáčelo se filmařským způsobem na jednu kameru a všechno v reálu, žádné ateliéry, proto se to s jinými televizními seriály, které dnes vznikají, moc srovnat nedá. Byl jsem tam hrozně rád nejen kvůli profesionálně odvedeným akčním a silným scénám, kterých tam je opravdu hodně, ale také si myslím, že se Filipovi podařil výborný casting na všechny role.

Včetně té vaší?

To nechám na jiných. Mít roli po Josefu Vinklářovi je opravdu čest.

Ve vánoční pohádce Anděl páně si před osmi lety zahrál čerta Uriáše.

Ve vánoční pohádce Anděl páně si před osmi lety zahrál čerta Uriáše.

FOTO: Warner Bros

Původní sérii určitě znáte…

Samozřejmě. A o to víc mě při posledním natáčecím dni dostalo, když si Filip Renč po dotočení mé poslední scény vzal mikrofon a řekl do něj: Tak tohle byla poslední klapka pana Jiřího Dvořáka na tomto seriálu. A protože jsme právě dotočili nejtěžší scénu v bývalém vojenském prostoru v Milovicích a na place byla spousta sanitek, hasiči, vrtulník atd., všichni najednou zapnuli houkačky a zahoukali. A to mě fakt dostalo. Byla to síla. Jestli si to pamatujete, v původní sérii se sirény rozhoukaly na poctu Jiřímu Bartoškovi, který tenkrát v seriálu zemřel.

Zopakoval jste si při natáčení základy první pomoci?

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací a z několika opravdových záchranářů, kteří na seriálu pracovali jako konzultanti, se dokonce stali moji přátelé, jestli to tak můžu říct. Strávili jsme spolu hodně času, a tak se dnes stane, že mi třeba ředitel Záchranné služby Zdeněk Schwarz, který se na seriálu také podílel, občas zavolá, že mám áčko, protože jsem chyběl u zásahu.

O prázdninách už se dávno nenatáčelo – jak jste si vlastně užil léto?

Všechno proběhlo v poklidu. Snažil jsem se odpočinout si a dceři Aničce také ukázat některé krásy naší vlasti. Je jí deset a půl a je to už parťák, se kterým se můžu bavit téměř o čemkoliv. Nemám před ní žádné tajnosti. Teď půjde do páté třídy.

Čím bude?

To je otázka! Její nápady se pohybují od květinářky až po herečku nebo zpěvačku – a to jsem se nedávno málem vyboural, když to řekla. Zrovna jsme někam jeli a řídil jsem. Tak jsem jí vysvětlil, že by to asi nebylo to pravé ořechové.

Ve foyer Divadla na Vinohradech zapózoval s kolegyní Simonou Postlerovou (vlevo) a přítelkyní Jitkou Randárovou.

Ve foyer Divadla na Vinohradech zapózoval s kolegyní Simonou Postlerovou (vlevo) a přítelkyní Jitkou Randárovou.

FOTO: ČTK

Vymlouval jste jí květinářku, nebo herečku?

Herečku!

Proč? Když dostanete dobrou příležitost, je to přece krásná práce…

To jste řekla hezky. Když dobrou příležitost dostanete, tak ano. Ale víte, kolik znám herců, kteří jsou nešťastní? Jsou výborní, ale třeba jen nebyli ve správný čas na správném místě. A to by přece nikdo svému dítěti nepřál. Navíc jsem zapřisáhlým nepřítelem protekce. V životě jsem nikam nedonesl ani flašku, abych za to něco dostal, takže to nebudu dělat ani u své dcery. Jak to s jejím povoláním dopadne, tedy zatím opravdu nevíme. Stejně se rozhodne sama.

Co spolu nejraději děláte?

Povídáme si, vaříme, jezdíme na kole a také na výlety, třeba za mojí maminkou, která bydlí na vesnici u Brna. Vždycky nám něco dobrého uvaří. Také vyrábí domácí kečupy, vaří pampeliškový med, suší koření a tak. Takže Anička vidí, že se dá žít i jinak.

S Bárou (bývalou manželkou a maminkou Aničky herečkou Bárou Munzarovou – pozn. aut.) jezdí například na lyže a k moři. Já lyžovat neumím, protože jsme na to nikdy neměli. Zato jsem ale na gymnáziu závodně tancoval. Společenský tanec miluju, ale když mě oslovili do soutěže StarDance, musel jsem to odmítnout právě proto, že bych měl výhodu, a to mi připadalo hloupé.

Třeba by to byl naopak handicap…

Je pravda, že z divadla takovou zkušenost mám. Před časem jsme u nás na Vinohradech hráli představení Tango sólo, kde jsme tančili tango. Hra byla ze současnosti, ale tančil se původní styl tanga, to znamená žádné trhání hlavou, jiné vedení, nášlapy, figury atd. Naskakovaly mi tam věci, které jsem se učil kdysi, a teď jsem se je musel naučit znovu a jinak. Jaromír Hanzlík se mě jednou dokonce zeptal, jestli tady v divadle proti mně něco mají, protože jsou to opravdu samé náročné kousky.

S Danielou Kolářovou a Pavlem Rímským na děkovačce po premiéře inscenace Caesar od Williama Shakespeara.

S Danielou Kolářovou a Pavlem Rímským na děkovačce po premiéře inscenace Caesar od Williama Shakespeara.

FOTO: ČTK

Narážíte tím i na vaši zatím poslední premiéru ve hře Dvojitý agent, kde máte roli kvantového fyzika?

Přiznám se, že když jsem to poprvé četl, vůbec jsem tomu nerozuměl. Stavba této hry od Toma Stopparda je docela složitá. Diváci musejí být pozorní, jinak se v tom ztratí. Jako kvantový fyzik tam vysvětluju elektrony a věci, o kterých osobně moc nevím. Musel jsem se naučit špalky textu. Asi čtrnáct dní před premiérou jsem se v noci vzbudil a najednou mi přišlo na mysl, že už chápu, jak bylo Vlastovi Burianovi na Pankráci. Cítil jsem naprostou bezmoc. Pak se to naštěstí zlomilo.

Když jste v roce 1999 přešel na Vinohrady, nějakou dobu jste ale na výraznější role čekal…

To každý. Vždycky říkám, že Praha na nikoho nečeká, ale dá mu příležitost. Jak s ní člověk naloží, je už na něm.

Jak dnes vzpomínáte na své začátky v divadlech v Šumperku a v Brně?

V Šumperku jsem byl po maturitě jako elév jeden rok, pak jsem se dostal do Brna na JAMU. Bydleli jsme v Brně, můj tatínek byl seřizovač strojů a měl spolupracovníka, který dělal ochotnické divadlo v Ořechově.

Když jsem byl na gymnáziu, tak ten kamarád za ním přišel, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Řekl jsem si, že to zkusím alespoň pro zábavu. Nikdy předtím jsem totiž o tom, že budu hercem, neuvažoval. Jenže mě to chytlo. Režisér, který s námi pracoval, také režíroval v divadle v Šumperku a domluvil mi tam zkoušky. A já je udělal. Tehdy to byla docela běžná praxe, že elévové chodili na oblast.

V Brně jsem pak začínal v Mahenově činohře ještě za studií na JAMU, pak přišlo i Divadlo bratří Mrštíků, v současné době Městské divadlo Brno. Ani dnes jsem se Brna ještě úplně nevzdal. Stále tam v městském divadle dohrávám Brouka v hlavě a moc si to užívám. Hrajeme to už sedmnáct let, což je ještě o půl roku déle, než se to hraje tady na Vinohradech v hlavní roli s Viktorem Preissem.

V další pohádce Jiřího Stracha (vpravo) Šťastný smolař dostal roli divokého Carlose (vlevo). S kolegy Ivanem Trojanem a Josem Somrem natáčeli mimo jiné na hradě Pernštejn.

V další pohádce Jiřího Stracha (vpravo) Šťastný smolař dostal roli divokého Carlose (vlevo). S kolegy Ivanem Trojanem a Josem Somrem natáčeli mimo jiné na hradě Pernštejn.

FOTO: ČTK

Toužil jste po tom, přejít do Prahy na Vinohrady?

Ano i ne. Poprvé jsem tu nabídku dokonce odmítl. Potom mi v roce 1999 zavolala Jiřina Jirásková a to jsem si uvědomil, že čas už dozrál.

Tady jste se seznámil se svou bývalou ženou Bárou Munzarovou?

Ano. Hráli jsme spolu v divadle a pak i v televizním filmu Vůně vanilky. To bylo v době, kdy jsme spolu už asi čtyři měsíce chodili. S Jirkou Strachem, který Vůni vanilky režíroval, jsem pak dělal víc věcí – například Ďáblovu lest, pohádku Anděl páně, kde jsem hrál čerta Uriáše, dál jsem hrál v jeho televizních filmech Operace Silver A, Ztracená brána, v pohádce Šťastný smolař…

Jsem přesvědčený o tom, že nic není náhoda. Všechno je tak, jak být má.

Jste teď v soukromém životě spokojený?

Žiju se svojí přítelkyní Jitkou, která právě dokončila studia práv, a jsem opravdu rád, že si rozumí také s Aničkou.

Když se člověk rozvede, měl by si to podle odborníků zpracovat, aby se z toho poučil. Udělal jste to?

Je pravda, že se stává, že se partneři rozvedou a po nějakém čase zjistí, že jejich noví partneři jsou vlastně stejní nebo podobní. Prostě stejný typ.

A to právě znamená, že si to moc nezpracovali…

Otázka ale je, jestli to vůbec jde a jestli člověk není svou povahou limitovaný natolik, že udělá stejné chyby zase. Myslím si, že vím přesně, v čem byl důvod krachu mého prvního i druhého manželství, protože před Bárou jsem prožil ještě jeden krátký bezdětný svazek. Ale jestli to vůbec v praxi změnit jde, je otázka.

Pokusit by se o to člověk ale měl, to máte pravdu. A první krok je, že si to přesně pojmenuje. Bytostně jsem přesvědčený o tom, že nic není náhoda. Všechno je tak, jak být má.

Může být vůbec ještě něco složitějšího než vztah mezi mužem a ženou? I děti jednou vyrostou a osamostatní se, ale po těch dvou se chce, aby spolu strávili celý život!

Simona Postlerová v roli Muriel Tateové a Jiří Dvořák jako Jesse Kiplinger v komedii Apartmá v hotelu Plaza.

Simona Postlerová v roli Muriel Tateové a Jiří Dvořák jako Jesse Kiplinger v komedii Apartmá v hotelu Plaza.

FOTO: ČTK

A to je práce jako na kostele.

Přesně tak.

Před nějakým časem jste také uváděl televizní Autosalon. Ještě se k tomu vrátíte?

Musel jsem to stopnout právě kvůli Sanitce, obojí by časově zvládnout nešlo. Je ale opravdu možné, že do Autosalonu opět naskočím. Užíval jsem si to a nedávno jsem si byl se štábem na letišti zkusit takzvané driftování, tj. smyky s auty s náhonem na přední kola. Dělá se to teď tak, že se na zadní kola navleče speciální guma jako ochrana. S ní to klouže jako na ledě a pneumatika se přitom nezničí! Byl to úžasný zážitek.

Kdysi jste také chtěl létat…

To je pravda. To byl můj sen odmalička, ale dnes se už začínám bát a změnilo se to v době, když se narodila Anička. Do malého letadla si sednu opravdu jen ke špičkovým pilotům. Nedávno jsem se svezl v helikoptéře s Danem Tučkem, který je ve svém oboru špička, a to jsem si užil. Seznámili jsme se při natáčení Sanitky. Udělat si dnes pilotní papíry je hodně drahé a vyžaduje to spoustu času. A abych je měl a pak se dostal do vzduchu jednou dvakrát za měsíc, to smysl nemá. To budu radši létat doma na simulátoru.

Když si chci užít rychlý adrenalin, dám si hodinu kondičního boxu. Na fyzičku je to vůbec nejlepší, co může být, protože se zlikvidujete během chvíle. Jednou jsem to ale přepísknul a namohl jsem si svaly tak, že jsem si večer v divadle nemohl sundat špacírku z ramen. Přehodit ji zpátky přes hlavu bylo nad moje síly. Pak jsem se nějak potupně vyvlékl.

Někdy se stane, že se v noci vzbudím a kousnu do koláčku, ale v podstatě mi stačí jedno sousto.

Tím si také udržujete figuru?

To spíš tím, že opravdu nežiju proto, abych jedl, ale jím proto, abych žil. A přitom moc rád vařím, jenže pak mi stačí dětská porce. Nedávno jsem například dělal krkovici na houbách, ale malinko jsem to přesolil. Tak mě napadlo přidat do omáčky tvaroh a ten to vyrovnal přímo úžasně. Byla to chuťová bomba!

Dobré jídlo ocenit umím a nedávno jsem k tomu měl možnost i v suši restauraci Koishi v Brně. V minulém roce byla vyhlášena jako nejlepší restaurace u nás a dělají tam nejlepší suši, jaké je u nás vůbec k mání. Kuchař je Japonec, člen Tokijské asociace sushimasterů. Jinak ale jídlo opravdu v podstatě nepotřebuju. Dneska jsem například ještě nejedl, a to je půl druhé odpoledne.

Jeho koníčkem jsou rychlá auta, a proto se těší, že po pauze možná opět naskočí do natáčení televizního Autosalonu.

Jeho koníčkem jsou rychlá auta, a proto se těší, že po pauze možná opět naskočí do natáčení televizního Autosalonu.

FOTO: archív Jiřího Dvořáka

Máte rád sladké?

To nemusím prakticky vůbec. Jednou za půl roku si koupím studentskou pečeť, sním ji celou najednou a pak mám na půl roku zase klid. Někdy se stane, že se v noci vzbudím a dám si třeba sušenku nebo si kousnu do koláčku, ale v podstatě mi stačí jedno sousto.

To bych tedy také chtěla umět.…

To jsem slyšel už víckrát. (smích) Spíš mám rád maso a polévky.