Jiří Dvořák: Mít roli po Josefu Vinklářovi je opravdu čest

Když mi zavolal poprvé a řekl, že má pro mě hlavní roli v Sanitce, myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu. Nenapadlo by mě to ani omylem. Postava ředitele záchranné služby, kterého hraju, vystupuje v každém díle, a asi proto je jakoby hlavní, i když tam je mnoho dalších výrazných rolí. Filip Renč mi pak zavolal ještě znovu, že to myslí vážně. Chceš to? zeptal se mě. Samozřejmě! Doufejme, že navážeme se ctí.

Možná víc klaďas, i když také umí zařvat a postavit všechny do latě. Je to manažer, který má za úkol záchrannou službu pozvednout. Přitom naráží na to, jak to tam funguje, nebo spíše nefunguje, a k tomu má i svůj osobní příběh.

Natáčelo se filmařským způsobem na jednu kameru a všechno v reálu, žádné ateliéry, proto se to s jinými televizními seriály, které dnes vznikají, moc srovnat nedá. Byl jsem tam hrozně rád nejen kvůli profesionálně odvedeným akčním a silným scénám, kterých tam je opravdu hodně, ale také si myslím, že se Filipovi podařil výborný casting na všechny role.

To nechám na jiných. Mít roli po Josefu Vinklářovi je opravdu čest.

Samozřejmě. A o to víc mě při posledním natáčecím dni dostalo, když si Filip Renč po dotočení mé poslední scény vzal mikrofon a řekl do něj: Tak tohle byla poslední klapka pana Jiřího Dvořáka na tomto seriálu. A protože jsme právě dotočili nejtěžší scénu v bývalém vojenském prostoru v Milovicích a na place byla spousta sanitek, hasiči, vrtulník atd., všichni najednou zapnuli houkačky a zahoukali. A to mě fakt dostalo. Byla to síla. Jestli si to pamatujete, v původní sérii se sirény rozhoukaly na poctu Jiřímu Bartoškovi, který tenkrát v seriálu zemřel.

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací a z několika opravdových záchranářů, kteří na seriálu pracovali jako konzultanti, se dokonce stali moji přátelé, jestli to tak můžu říct. Strávili jsme spolu hodně času, a tak se dnes stane, že mi třeba ředitel Záchranné služby Zdeněk Schwarz, který se na seriálu také podílel, občas zavolá, že mám áčko, protože jsem chyběl u zásahu.

Všechno proběhlo v poklidu. Snažil jsem se odpočinout si a dceři Aničce také ukázat některé krásy naší vlasti. Je jí deset a půl a je to už parťák, se kterým se můžu bavit téměř o čemkoliv. Nemám před ní žádné tajnosti. Teď půjde do páté třídy.

To je otázka! Její nápady se pohybují od květinářky až po herečku nebo zpěvačku – a to jsem se nedávno málem vyboural, když to řekla. Zrovna jsme někam jeli a řídil jsem. Tak jsem jí vysvětlil, že by to asi nebylo to pravé ořechové.

Herečku!

To jste řekla hezky. Když dobrou příležitost dostanete, tak ano. Ale víte, kolik znám herců, kteří jsou nešťastní? Jsou výborní, ale třeba jen nebyli ve správný čas na správném místě. A to by přece nikdo svému dítěti nepřál. Navíc jsem zapřisáhlým nepřítelem protekce. V životě jsem nikam nedonesl ani flašku, abych za to něco dostal, takže to nebudu dělat ani u své dcery. Jak to s jejím povoláním dopadne, tedy zatím opravdu nevíme. Stejně se rozhodne sama.

Povídáme si, vaříme, jezdíme na kole a také na výlety, třeba za mojí maminkou, která bydlí na vesnici u Brna. Vždycky nám něco dobrého uvaří. Také vyrábí domácí kečupy, vaří pampeliškový med, suší koření a tak. Takže Anička vidí, že se dá žít i jinak.

S Bárou (bývalou manželkou a maminkou Aničky herečkou Bárou Munzarovou – pozn. aut.) jezdí například na lyže a k moři. Já lyžovat neumím, protože jsme na to nikdy neměli. Zato jsem ale na gymnáziu závodně tancoval. Společenský tanec miluju, ale když mě oslovili do soutěže StarDance, musel jsem to odmítnout právě proto, že bych měl výhodu, a to mi připadalo hloupé.

Je pravda, že z divadla takovou zkušenost mám. Před časem jsme u nás na Vinohradech hráli představení Tango sólo, kde jsme tančili tango. Hra byla ze současnosti, ale tančil se původní styl tanga, to znamená žádné trhání hlavou, jiné vedení, nášlapy, figury atd. Naskakovaly mi tam věci, které jsem se učil kdysi, a teď jsem se je musel naučit znovu a jinak. Jaromír Hanzlík se mě jednou dokonce zeptal, jestli tady v divadle proti mně něco mají, protože jsou to opravdu samé náročné kousky.

Přiznám se, že když jsem to poprvé četl, vůbec jsem tomu nerozuměl. Stavba této hry od Toma Stopparda je docela složitá. Diváci musejí být pozorní, jinak se v tom ztratí. Jako kvantový fyzik tam vysvětluju elektrony a věci, o kterých osobně moc nevím. Musel jsem se naučit špalky textu. Asi čtrnáct dní před premiérou jsem se v noci vzbudil a najednou mi přišlo na mysl, že už chápu, jak bylo Vlastovi Burianovi na Pankráci. Cítil jsem naprostou bezmoc. Pak se to naštěstí zlomilo.

To každý. Vždycky říkám, že Praha na nikoho nečeká, ale dá mu příležitost. Jak s ní člověk naloží, je už na něm.

V Šumperku jsem byl po maturitě jako elév jeden rok, pak jsem se dostal do Brna na JAMU. Bydleli jsme v Brně, můj tatínek byl seřizovač strojů a měl spolupracovníka, který dělal ochotnické divadlo v Ořechově.

Když jsem byl na gymnáziu, tak ten kamarád za ním přišel, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Řekl jsem si, že to zkusím alespoň pro zábavu. Nikdy předtím jsem totiž o tom, že budu hercem, neuvažoval. Jenže mě to chytlo. Režisér, který s námi pracoval, také režíroval v divadle v Šumperku a domluvil mi tam zkoušky. A já je udělal. Tehdy to byla docela běžná praxe, že elévové chodili na oblast.

V Brně jsem pak začínal v Mahenově činohře ještě za studií na JAMU, pak přišlo i Divadlo bratří Mrštíků, v současné době Městské divadlo Brno. Ani dnes jsem se Brna ještě úplně nevzdal. Stále tam v městském divadle dohrávám Brouka v hlavě a moc si to užívám. Hrajeme to už sedmnáct let, což je ještě o půl roku déle, než se to hraje tady na Vinohradech v hlavní roli s Viktorem Preissem.

Ano i ne. Poprvé jsem tu nabídku dokonce odmítl. Potom mi v roce 1999 zavolala Jiřina Jirásková a to jsem si uvědomil, že čas už dozrál.

Ano. Hráli jsme spolu v divadle a pak i v televizním filmu Vůně vanilky. To bylo v době, kdy jsme spolu už asi čtyři měsíce chodili. S Jirkou Strachem, který Vůni vanilky režíroval, jsem pak dělal víc věcí – například Ďáblovu lest, pohádku Anděl páně, kde jsem hrál čerta Uriáše, dál jsem hrál v jeho televizních filmech Operace Silver A, Ztracená brána, v pohádce Šťastný smolař…

Žiju se svojí přítelkyní Jitkou, která právě dokončila studia práv, a jsem opravdu rád, že si rozumí také s Aničkou.

Je pravda, že se stává, že se partneři rozvedou a po nějakém čase zjistí, že jejich noví partneři jsou vlastně stejní nebo podobní. Prostě stejný typ.

Otázka ale je, jestli to vůbec jde a jestli člověk není svou povahou limitovaný natolik, že udělá stejné chyby zase. Myslím si, že vím přesně, v čem byl důvod krachu mého prvního i druhého manželství, protože před Bárou jsem prožil ještě jeden krátký bezdětný svazek. Ale jestli to vůbec v praxi změnit jde, je otázka.

Pokusit by se o to člověk ale měl, to máte pravdu. A první krok je, že si to přesně pojmenuje. Bytostně jsem přesvědčený o tom, že nic není náhoda. Všechno je tak, jak být má.

Může být vůbec ještě něco složitějšího než vztah mezi mužem a ženou? I děti jednou vyrostou a osamostatní se, ale po těch dvou se chce, aby spolu strávili celý život!

Přesně tak.

Musel jsem to stopnout právě kvůli Sanitce, obojí by časově zvládnout nešlo. Je ale opravdu možné, že do Autosalonu opět naskočím. Užíval jsem si to a nedávno jsem si byl se štábem na letišti zkusit takzvané driftování, tj. smyky s auty s náhonem na přední kola. Dělá se to teď tak, že se na zadní kola navleče speciální guma jako ochrana. S ní to klouže jako na ledě a pneumatika se přitom nezničí! Byl to úžasný zážitek.

To je pravda. To byl můj sen odmalička, ale dnes se už začínám bát a změnilo se to v době, když se narodila Anička. Do malého letadla si sednu opravdu jen ke špičkovým pilotům. Nedávno jsem se svezl v helikoptéře s Danem Tučkem, který je ve svém oboru špička, a to jsem si užil. Seznámili jsme se při natáčení Sanitky. Udělat si dnes pilotní papíry je hodně drahé a vyžaduje to spoustu času. A abych je měl a pak se dostal do vzduchu jednou dvakrát za měsíc, to smysl nemá. To budu radši létat doma na simulátoru.

Když si chci užít rychlý adrenalin, dám si hodinu kondičního boxu. Na fyzičku je to vůbec nejlepší, co může být, protože se zlikvidujete během chvíle. Jednou jsem to ale přepísknul a namohl jsem si svaly tak, že jsem si večer v divadle nemohl sundat špacírku z ramen. Přehodit ji zpátky přes hlavu bylo nad moje síly. Pak jsem se nějak potupně vyvlékl.

To spíš tím, že opravdu nežiju proto, abych jedl, ale jím proto, abych žil. A přitom moc rád vařím, jenže pak mi stačí dětská porce. Nedávno jsem například dělal krkovici na houbách, ale malinko jsem to přesolil. Tak mě napadlo přidat do omáčky tvaroh a ten to vyrovnal přímo úžasně. Byla to chuťová bomba!

Dobré jídlo ocenit umím a nedávno jsem k tomu měl možnost i v suši restauraci Koishi v Brně. V minulém roce byla vyhlášena jako nejlepší restaurace u nás a dělají tam nejlepší suši, jaké je u nás vůbec k mání. Kuchař je Japonec, člen Tokijské asociace sushimasterů. Jinak ale jídlo opravdu v podstatě nepotřebuju. Dneska jsem například ještě nejedl, a to je půl druhé odpoledne.

To nemusím prakticky vůbec. Jednou za půl roku si koupím studentskou pečeť, sním ji celou najednou a pak mám na půl roku zase klid. Někdy se stane, že se v noci vzbudím a dám si třeba sušenku nebo si kousnu do koláčku, ale v podstatě mi stačí jedno sousto.

To jsem slyšel už víckrát. (smích) Spíš mám rád maso a polévky.