Sama choroba trvala šest až deset dní a postihovala více chudé než bohaté a více ženy než muže. Nejvíce lidí umíralo v horkých dnech, za deště byla situace lepší.

Panovník Karel VI. vyhlásil, že morová rána je boží trest, a tudíž je především nutné se modlit. Kostely byly uzavřeny, a tak se na různých místech objevovaly dřevěné provizorní oltáře. Pražská lékařská fakulta reagovala stejně - doporučila modlitby ke svatým patronům, především ke svatému Rochovi.

Lékaři se během této poslední morové epidemie u nás příliš nevyznamenali.

Jediný lékař na celou Prahu

Novoměstského fyzika doktora Jäckla nadřízení varovali, že jej zbaví úřadu, jestli nebude docházet k nemocným do lazaretu. Vzkázal, že nemůže nikam chodit, protože je mu už šedesát let, je starý a vetchý. K tomu dodal, že když propukl mor ve Vídni, lékaři dostávali po dobu epidemie příplatek 50 tolarů, a on nedostal nic.

Ostatní lékaři se vymlouvali na churavost a nakonec zbyl na Prahu lékař jediný - doktor Šamský. To, že lazarety navštěvoval poctivě, se mu nevyplatilo. Mor propukl i v Lounech, obětavý Šamský se tam rozjel, nakazil se a zemřel. Do nemocí zkoušené Prahy poté přijeli felčaři z Německa.

Morový lékař v ochranném obleku.

Morový lékař v ochranném obleku.

FOTO: archív autorky

Bedrník i pálenka

Na své si ovšem v době epidemie přišli apotékáři. Léky vydávali jen ze zpola otevřených dveří pomocí kleští. Šlo o prostředky zcela bezvýznamné - kořen bedrníku, pálenku, různé směsi bylin naložené ve víně. Doporučovalo se také vykuřování jalovcem a sírou, vyplachování úst octem a přidávání citrónů a pomerančů do pokrmů. Taková léčba byla drahá, takže chudí neužívali nic.

Mor zasáhl všechny české země - lidé na něj umírali ještě v roce 1716. Města se proměnila v karantény. Morové sloupy ani modlitby nepomáhaly. Vycházely tzv. morové knihy, které rozebíraly příčiny nemoci a radily, jak se s ní vypořádat. Mor podle nich způsobil boží hněv a vzduch zkažený vlivem hvězd. Nejlepší ochranou proti němu je útěk a dodržování čistoty. Na mor zemřelo v těchto letech jenom v Praze 13 000 lidí. Bylo to ovšem daleko méně než v minulých staletích. Tehdy mor patřil k nejobávanějším nemocem.

Nemoc beze jména

Naši předkové raději mor neoznačovali ani jménem, říkali mu černá smrt a hnusné lidské umírání. Svědčí o tom i léčitelské spisky Filipiny Welserové, manželky Ferdinanda Tyrolského, ze 16. století, v nichž mor nazývala pouze zlou nemocí. V Evropě se mor poprvé objevil v letech 531-580.

Byzantský dějepisec Prokopios líčil, jak dýmějový mor řádil masově v Konstantinopoli: „Protože všechny dříve vykopané hroby a hrobky byly plné těl, pohřbívalo se na všech volných místech, kdekoli se dalo, a když to nestačilo, vystoupili ti, kdo pohřbívali, na věže sykajských hradeb, odkryli jejich střechy a házeli mrtvoly dovnitř. Když byly věže mrtvolami naplněny, střechy se opět nasadily. Zápach byl den ode dne nepříjemnější.“

Theriak, směs opia a hadího masa a také jediný lék, který se proti moru používal, samozřejmě neúčinkoval.

Otec opouštěl syna, žena manžela

Další pohroma přišla v říjnu 1347, kdy mor do Evropy zavleklo dvanáct janovských lodí. S posádkami, které se nakazily ve městě Kaffa (dnes Feodosie, jihozápadní Krym), přistály v Messině na Sicílii.

Léčba nemocných v morovém špitálu v německém Hamburku (mědirytina P. A. Kiliana).

Léčba nemocných v morovém špitálu v německém Hamburku (mědirytina P. A. Kiliana).

FOTO: archív autorky

„Otec opouštěl syna, žena manžela, jeden bratr druhého. Nebylo nikoho, kdo by pohřbil mrtvé ať z přátelství, ať za peníze. Lidé umírali po stovkách, ve dne i v noci, a všichni skončili v jamách, zasypáni hlínou. Když byly jámy plné, kopaly se jiné. A já, Angolo di Tura, jsem pohřbil všech pět svých dětí vlastní rukou,“ vzpomínal sienský občan, který přežil. Měl štěstí v neštěstí, protože tehdy vymřela třetina Evropy, 25 miliónů lidí.

Morovou nákazu přenášely krysy. Šlo většinou o dýmějový mor, provázený zduřením a hnisavým zánětem mízních uzlin v podpaží a ve slabinách. Provázel ho ještě strašlivější plicní mor, při němž docházelo k masívnímu vnitřnímu krvácení. Lékaři byli zcela bezmocní - pouštění žilou a různé diety nepomáhaly. Doporučovali nejíst drůbež a tučné maso, naopak radili pít vývar s mletým pepřem a skořicí. Vše bylo marné. A mělo být ještě hůř.

Loupili a vraždili

Lékaři prchali z měst a nechali své pacienty ve spárech hrozné nemoci. Také osobní papežův lékař Guy de Chauliac přiznal, že by byl klidně nechal Avignon za zády, kdyby se nebál ostudy. Ti, kteří neutekli, se chránili před morem speciálním oděvem - rukavicemi a maskou se zobákem před ústy a nosem. V něm byly uloženy aromatické byliny nebo houby namočené v octu. To vše doplňovaly brýle. Černá smrt přesto kosila dál, neúčinkovala ani karanténa.

Lidé prchali z měst, modlili se ve víře, že je postihl boží hněv. Tradiční hodnoty byly úplně otřeseny. Lidé loupili a vraždili. Nikdo už nikomu nedůvěřoval. Kněží a notáři odmítali chodit k nemocným. Ti se tak ani nedočkali posledního pomazání. Ve Florencii se podle Boccaciova líčení zvýšil počet zhýralců a prostopášníků: „Někteří hodně pili, užívali si a ukájeli každou choutku.“ A Evropou táhli flagelanti.

Železné ostny hluboko do masa

Flagelanti - mrskači s korouhvičkami a důtkami - si bičovali obnažený trup, až zmodral a napuchl a krev jim stékala po těle a stříkala na zdi v chrámu, v němž se mrskali. Heinrich von Herford popisoval štýrské flagelanty následovně: „Každé důtky byly jakási hůl se třemi provazy s velkými uzly. Z těchto uzlů trčela dvě zkřížená, ostrá železa, jež vyčnívala v délce pšeničného zrna anebo o trochu více. Někdy si železné ostny zaráželi tak hluboko do masa, že je vytrhli až na několikerý pokus.“

Lidé flagelantům vyčítali, že šíří mor, a jejich pokání se evidentně míjí účinkem. Někteří ovšem reagovali na mor zcela odlišně od flagelantů - vířili v tanečním běsnění, při němž upadali do extáze. V Cáchách lidé tančili polonazí na ulicích, křičeli a nakonec se vyčerpáním zhroutili. Příšerný tanec nazývali tancem sv. Víta. A celý ten Armageddon provázely židovské pogromy, vraždění a pronásledování Židů, které lidé obviňovali, že otravují studny, a tak rozšiřují mor. Neodolaly mu ani české země.

Proti boulím chrastavcová voda

Na podzim roku 1348 postihl mor především Moravu. Pro Čechy byl daleko horší mor, který propukl v létě 1380 a vylidnil celé oblasti.

Svatý Roch - patron proti morovým ranám - navštěvuje nemocné (výřez obrazu Jacopa Tintoretta).

Svatý Roch - patron proti morovým ranám - navštěvuje nemocné (výřez obrazu Jacopa Tintoretta).

FOTO: archív autorky

S další morovou ránou se Čechy potýkaly v roce 1483. Pomoci obětem bylo téměř nemožné. Pravidelně vycházela tzv. protimorová literatura, která doporučovala nejrůznější postupy, jak chorobě zabránit. Radila změnit místo pobytu, vykuřovat jalovcem a dubovým listím, pelyňkem, myrhou a samozřejmě pouštět žilou.

Lidé, kteří při pouštění žilou omdlévají, měli jíst topinky z bílého chleba namočené ve víně, v němž bylo hašeno roztavené zlato.

To byl ovšem recept jen pro skutečně majetné. Boule se lékaři snažili rozehnat zpočátku pitím chrastavcové vody, poté na ně přikládali náplasti z cibule opečené v popelu. Pochopitelně bez úspěchu.

Houslista spal mezi mrtvolami

Mor se v pravidelných intervalech objevoval i v dalších staletích a dostal se i do literatury.

Daniel Defoe (1659-1731), autor Robinsona Crusoe, popsal v Deníku morového roku epidemii v Londýně v roce 1665. Psal ho údajně podle deníku svého strýce. Obsahoval fantastické a nepřesné historky - líčil v něm rodičky, které umíraly na mor během porodu, kdy bylo dítě jen zčásti porozeno, případ houslisty, který spal mezi mrtvolami, aniž se nakazil, a podobné kuriózní případy.

U nás se morem zabýval Jan Amos Komenský, který sice nazval mor „ostrou metlou Pána Boha našeho“, ale také nabádal, aby lidé naslouchali pokynům lékařů, udržovali čistotu, pili čistou vodu, odklízeli hnůj.

Časem se ale postupy proti moru přece jen vylepšily. Polský lékař Johann Kanold popisoval mor ve Varšavě v letech 1707-1708: „Protože ve Varšavě nic proti moru nepomáhalo, rozřezávali lidé nakonec boule zemřelých, jejich obsah vysušili, vytvořili prášek a podávali nemocným, kterým se ihned ulevilo. Když to ti chudáci uviděli, tak začali pít přímo hnis. Dva nebo tři pacienti se tak sami vyzdravěli pomocí svých vlastních zhnisaných bubonů.“

Dlužno podotknout, že bubonický mor byl méně nebezpečný než plicní a v nedávné době bylo prokázáno, že když se bubony infikují některými mikroorganismy, potlačí se tím pomnožování bakterie, která je původcem moru.

Tak či tak, mor přestal být „chorobou horší než smrt“ až v 18. a 19. století.