Dáma ztuhne strachy a já jsem v tu chvíli ráda, že jí není vidět do očí. Nic pěkného bych asi nespatřila. Vždyť psovi nedala žádnou příčinu, aby ji tak vystrašil. „Promiňte, já se strašně omlouvám,“ kaje se na dálku majitelka dalmatina Svatava Hyská, se kterou shodou okolností právě probíráme, proč někomu vadí volně pobíhající psi. Pro ilustraci tohoto problému se nemohlo přihodit nic názornějšího.

„Víte, psi často vycítí, když se jich někdo bojí. Je to pro ně tak zvláštní pach, že na něj musí reagovat,“ spekuluje okamžitě další pejskařka, majitelka voříška. „Viděla jste sama, že předtím tudy prošla dobrá stovka lidí a žádného z nich si Ája nevšímala,“ dodává Svatava Hyská s tím, že svou roli možná sehrála i nuda, která její fenku přepadla, když se jí panička nevěnovala.

Ať je důvod jakýkoli, pro mě je to jen další z řady důkazů psí nevyzpytatelnosti. Pokud zvíře někoho přímo nepokouše, nemusí jít o nic fatálního, ale přesto to člověka namíchne. Přesněji řečeno, kolikrát ho vytočí spíš reakce jeho majitele než samotné počínání zvířete. Jak se trefně shodly ženy se psy z Riegrových sadů, nejde ani tak o konflikty mezi pejskaři a nepejskaři, jako spíš o střety slušných a neslušných lidí.

Pes bez vodítka? Pokuta pět stovek

Historky s volně pobíhajícími psy můžu sypat z rukávu. Každoročně se začnou hromadit s příchodem slunečného počasí, kdy teploty vyšplhají minimálně ke dvaceti stupňům. V takový pěkný den si se svými mazlíčky vyjdou na delší procházku do parku i ti, kteří je jindy nechávají většinu času doma. Na psech je potom znát, že nejsou zvyklí na cizí lidi a ostatní psy, a vyprovokovat je pak dokáže kdeco. Není divu, že sladit dohromady potřeby lidí opalujících se na dece, volně pobíhajících psů, dětí, cyklistů a dalších sportovců je téměř nadlidský úkol.

Městský policista Martin Vyšínský toleruje, když se pes bez vodítka pohybuje u páníčkovy nohy. Jakmile ale zvíře zaběhne daleko a majitel ho nemá pod kontrolou, řeší to domluvou a výjimečně i pokutou. Mohlo by totiž třeba porazit dítě.

Městský policista Martin Vyšínský toleruje, když se pes bez vodítka pohybuje u páníčkovy nohy. Jakmile ale zvíře zaběhne daleko a majitel ho nemá pod kontrolou, řeší to domluvou a výjimečně i pokutou. Mohlo by totiž třeba porazit dítě.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Většinou se do sebe pustí pár psů, kteří se nesnesou, anebo pes vystartuje po běžci, který se poleká o to víc, když má třeba v uších sluchátka a skákajícího zvířete si všimne až na vlastní kůži,“ popisuje ze své praxe městského policisty Martin Vyšínský, který má na starost Letenské sady. „Ve vyhlášce, která platí pro celou Prahu, je jasně dáno, že pes se může volně pohybovat jen na vyhrazených místech. Jenže když na to majitele upozorníme, namítne, že na vodítku se jeho pes nedokáže vyvenčit,“ krčí rameny strážník.

Také z tohoto důvodu jsou někteří policisté benevolentnější, a pokud se pes drží u páníčkovy nohy, nemají připomínky. „Jakmile ale zaběhne daleko a majitel ho evidentně nemá pod kontrolou, hlavně v okolí otevřených pískovišť a restaurací, řešíme to domluvou nebo pokutou. Pokud vím, tak nejvyšší trest byl zatím pět set,“ říká Martin Vyšínský s tím, že řada pejskařů svůj přestupek vnímá jako banalitu. „Když je upozorníme, že mají mít psa na vodítku, doporučí nám, ať se raději zabýváme válejícími se bezdomovci a je ať necháme na pokoji.“

Přišel o svačinu, ještě dostal vynadáno

K na první pohled humorným situacím dochází na místech, kam lidé vyrážejí na piknik. V případě louky určené pro volný pohyb psů mají pejskaři pádný argument: „My jsme tady doma, a když vám to vadí, máte jít jinam.“ Mnohdy však psi kličkují jako utržení ze řetězu mezi dekami i na trávě určené výhradně k rekreaci lidí.

„Jídlo je pro psa obrovské lákadlo, které v něm probouzí kořistnický pud, takže je téměř nemožné ho uhlídat. Nejúčinnější je, když si ho okamžitě přivoláte, protože na výzvy typu fuj, to nesmíš, obvykle nereaguje,“ vysvětluje Svatava Hyská. Za více než dvacet let, co chodí venčit do Riegrových sadů, vypozorovala, že se tím někteří lidé zjevně baví. „Sedí, nechají za sebou krabici s otevřenou pizzou a čekají, jestli pes přijde, nebo ne.“

Svatava Hyská patří mezi pejskaře, kteří se nevyhýbají odpovědnosti. „Když pes něco provede, je na místě omluva, případně i vyrovnání škody.“

Svatava Hyská patří mezi pejskaře, kteří se nevyhýbají odpovědnosti. „Když pes něco provede, je na místě omluva, případně i vyrovnání škody.“

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Mně ale v paměti utkvěl jiný obrázek. Přibližně před rokem ležel na trávě v pražské Stromovce mladík, četl si knížku a občas si ze svačinového boxu strčil něco do pusy. Pravda, louka byla určená pro volný pohyb psů, takže se nemohl divit, že mu v nestřeženém okamžiku jeden z nich zabořil tlamu do krabičky s jídlem. Zarazila mě spíš reakce majitelů onoho zvířete. Místo omluvy následovala důrazná výtka: „To jste mu ale vážně neměl dávat!“

Mladík zůstal jako opařený a nezmohl se na jediné slovo na svou obranu. A jsme u toho. U slušných a neslušných lidí. Pudové chování psa by se při troše dobré vůle dalo omluvit, ale arogance jeho majitele? Kroutí nad ní hlavou i samotní pejskaři, kteří považují minimálně omluvu, že jejich pes obtěžoval, za samozřejmost.

„Ciri máme většinou na volno, ale před lidmi sedícími na trávě se ji snažíme držet. Většinou se k nim totiž rozběhne, protože tuší, že mají u sebe něco k jídlu. Jednou ukradla ve Stromovce bochník chleba z piknikové deky a jednou se vrhla do misky se šopským salátem. Z naší strany proběhla omluva a nabídka finanční kompenzace,“ vzpomíná s úsměvem majitel fenky irského vlkodava Petr Horník.

No a co? Vždyť je to pes

Zážitek, který se mě rovněž dotkl osobněji, se týká dalšího z psích pudů, značkování. Je sobota dopoledne, žádné vedro, Stromovka poloprázdná. Ideální příležitost zahrát si s rodinou fotbal. Branky stavíme z čehokoli, co se namane, včetně oblečení. Během zápasu přiběhne pes a zvedne nohu u bundy, jedné z našich brankových tyček. Jeho majitel je sotva na dohled. Na louce, kde se mají zvířata pohybovat na vodítku. Když kolem nás za pár minut líně projde a vyslechne si, co jeho pes provedl, zmůže se na jediné: „A co chcete? Vždyť je to pes.“

Nemusí to myslet vždycky zle, ale psi bez vodítka se rádi vrhají na rychle se pohybující osoby, jako jsou běžci nebo cyklisti.

Nemusí to myslet vždycky zle, ale psi bez vodítka se rádi vrhají na rychle se pohybující osoby, jako jsou běžci nebo cyklisti.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Námi vynucené ujištění, že nám zaplatí dvě stovky za čistírnu, vzalo za své v okamžiku, kdy zjistil, že peněženku zapomněl v autě. Co na to slušní pejskaři? „Myslím si, že k omluvě a nějakému vyrovnání škody by mělo dojít,“ říká Svatava Hyská a ostatní přikyvují. „Jako holka jsem na vesnici viděla, jak stály tetky a mezi nimi taška s nákupem. Přišel vořech, zvedl nožičku a potraviny jim počural. Náš pes taky jednou počural paní, která si sedla na pařez. Jenže on chtěl označkovat pařez, ne paní,“ hájí zároveň čtyřnohé společníky majitelka dalmatinky.

Při našem povídání jako na zavolanou odněkud přibíhá labrador a označkuje kolo cizího kočárku. Žena, která ho tlačí, přijímá omluvu od majitelky psa a mávne rukou, že je to v pohodě, vždyť je sama pejskařka. Spousta rodičů s malými dětmi však takové pochopení pro volně pobíhající psy nemá. Bojí se hlavně o bezpečnost svých dětí a štve je, když musejí provozovat slalom mezi psími výkaly. Někdy se jím dítě od hovínek ochránit nepodaří, jak barvitě líčí tatínek Petr Bauer v diskusi na webu občanského sdružení Strana psa.

„Nechal bych tuto stránku bez povšimnutí, kdyby se můj syn, kterému je rok a půl, dnes v parku ošklivě nezaneřádil od produktu některého z vašich psů. Vím, budete tvrdit, že vy jste ti slušní, kteří trus uklízejí, to je mi ale jedno,“ rozčiluje se muž, kterého podráždilo volání majitelů psů po volnějších podmínkách pro jejich venčení.

S dítětem jedině na hřiště

Třicetiletá maminka na rodičovské dovolené Martina Jalová si s malou dcerou chodí pro jistotu hrát jenom na oplocené hřiště. Po setkání s rozzuřeným psem, na kterého narazila před třemi lety cestou do práce, to považuje za jediné stoprocentně bezpečné místo v Letenských sadech. „Viděla jsem vlčáka, jak běží za cyklistou, div mu neukousl nohu. Když kolo odjelo, pes se vyřítil na mě, štěkal a tekly mu sliny. Úplně jsem zkameněla hrůzou. Páníček se ho marně pokoušel přivolat a pak se mi ani neomluvil,“ vypráví ještě dnes s hrůzou v očích maminka téměř dvouleté Kristýny.

Martina Jalová má se svou dcerou v Letenských sadech jasný cíl: Dětské hřiště, kam je psům vstup zakázán.

Martina Jalová má se svou dcerou v Letenských sadech jasný cíl: dětské hřiště, kam je psům vstup zakázán.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Dcera je zrovna ve věku, kdy by nejraději všemu dělala malá, malá, ale já z toho nemám dobrý pocit a učím ji, aby k cizím psům měla respekt. Spousta majitelů vám sice řekne, jak je pes hodný, že nic neudělá, jenže když už strká čumák do kočárku, jsem na pozoru, protože nikdy nevíte, jak zareaguje,“ dodává Martina Jalová.

Pejskaři jsou nicméně přesvědčeni, že to rodiče, zvlášť matky, se svou úzkostlivostí leckdy přehánějí. „Řekla bych, že zrovna dalmatin je nesmírně oblíbené plemeno, hlavně u dětí, a přesto mě překvapila matka, která okamžitě přitáhla děti k sobě, jako by spatřila ledního medvěda,“ přidává svou zkušenost Svatava Hyská.

I majitelka německého ovčáka Patricie Kohnová si všímá, že některým maminkám vadí už to, když její pes kolem dítěte jenom projde. „Hned mají pocit, že jejich dítě bude záhy roztrháno. Tohle ale přece není obtěžování,“ říká s tím, že její Ben sice nechodí na cvičák, ale je dobře vychovaný. Když už někomu vleze při pikniku na deku, je to v době, kdy je na takzvané psí louce v Riegrových sadech hlava na hlavě a pes nemá šanci se jinak legálně proběhnout.

I ostrá plemena mohou být přátelskými společníky, pokud je k tomu jejich majitel dokáže vést…

I ostrá plemena mohou být přátelskými společníky, pokud je k tomu jejich majitel dokáže vést…

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Někdy ho na vodítko nepřipínám ani v místech, kde bych měla, protože vím, že se mi bude držet u nohy. Často mě pak lidi z principu oslovují: ‚Paní, myslíte si, že se chováte správně? Ten pes by měl být na vodítku a měl by mít košík.‘ Kdyby na to přišlo, pokutu bych v žádném případě nezaplatila. Šla bych do správního řízení a myslím, že bych to uhádala. Vždyť plochy pro volný pohyb psů se vyhláškami stále zmenšují,“ vysvětluje svůj přístup Patricie Kohnová.

Jaký pán, takový pes

Podobně nabroušený je na městské byrokraty i masér Zdeněk Astr ze Žižkova. „Takové vyhlášky jsou nástroj, jak si namastit kapsu pokutami. Psa bych nechal všude volně běhat, vždyť jsem za něho plně zodpovědný. Pokud něco provede, jako bych to měl na svědomí já, i kdybych měl jít na deset let do kriminálu. Stane se, že někdy neposlechne, ale nikdy nic neprovede. Já to vím, protože je to můj pes. A jaký pes, takový pán. A platí to i obráceně,“ je přesvědčený majitel urostlého rhodéského ridgebacka.

„Když potkáte starou paní s křížencem na teleskopickém vodítku, který už zdálky štěká na jakéhokoli psa, tak panička bude asi hysterická. A když si pitbula pořídí frajer, který je pětkrát týdně v ringu a pošesté se poseká v hospodě, tak jeho pes nebude jiný. Neexistují bojová plemena, to děláme ze psů my, protože nemáme zodpovědnost. Pořídíme si něco módního, ale neumíme s tím zacházet,“ pokračuje v kritice, tentokrát i do vlastních řad, Zdeněk Astr.

Pro osoby, které se psů jednoduše bojí, má pochopení jenom částečné. „Lidi by měli mít především rozum a neomezovat jeden druhého. Takže pokud mám strach, nemám chodit mezi psy, to je celé. Když v zimě přijdu venčit do parku a vidím sáňkovat děti na prostranství, kde mají psi volný výběh, taky jim dám prostor a se psem se raději projdu jinde. Pro mě to vlastně ani není pes, ale člen rodiny, děcko, a proto ho nechci přivazovat na vodítko a zakázat mu, aby se proběhl,“ dodává pejskař.

Pohroma pro sportovce

Vysvětlujte to ale člověku, který si kvůli cizímu psovi třeba zlomil nohu. Jak dokazují četné zážitky bruslařů, cyklistů nebo běžců, kterými se poslední dobou parky hemží podobně jako psy, potkat se s volně pobíhajícím čtyřnožcem má svá rizika. Lidé, kteří se prudce pohybují, z nějakého důvodu určité typy psů zkrátka přitahují.

Novojičínský internista Daniel Matouš je při sportování ostražitý. Volně pobíhající psi na něj dotírají při jízdě na kole i při běhu.

Novojičínský internista Daniel Matouš je při sportování ostražitý. Volně pobíhající psi na něj dotírají při jízdě na kole i při běhu.

FOTO: Miroslav Maláč

Anebo se střetnou omylem, jako se to stalo před lety Darje Zobaníkové z Mořiny u Karlštejna v pražské Stromovce. Při bruslení na okruhu k tomu určenému jí nečekaně zkřížil cestu retrívr, přes kterého v plné rychlosti přepadla. „Odnesla to pouze roztrhaná bunda, protože jsem měla chrániče jak na zápěstí, tak na kolenou. Ale bez nich bych byla odřená dost.“

V hlavním městě, kde je psů nejvíc, dochází ke kolizím nejčastěji. Volně pobíhající psi však komplikují rekreaci lidí v celé republice. Ať už v parcích, v ulicích, nebo na horách. Sedmadvacetiletý internista Daniel Matouš nabízí svou zkušenost z Hradce Králové, kde na studiích pravidelně běhal podél Orlice.

„Jednou se za mnou rozběhli dva psíci, ale dokázal jsem jim utéct, protože byli opravdu malí. Věřím však tomu, že kdybych zastavil, zakousli by se mi do nohy. Jejich majitele jsem ani neviděl. Od té doby jsem dost ostražitý a při běhu sleduju, jestli se za mnou nějaký pes nerozbíhá. Když se to stane, tak zpomalím nebo úplně zastavím, nechám ho, aby mě očuchal, a pak pokračuju volným krokem, dokud si ho páníček nepřivolá. Na kole se cítím bezpečněji, protože mám větší šanci ujet,“ říká novojičínský lékař s tím, že jediné kousnutí v životě přišlo paradoxně ve chvíli, kdy slezl z kola a šel několik metrů pěšky.

„Před chalupou v Beskydech seděla parta lidí u ohně a jejich pes se mi nečekaně zakousl do lýtka. Byla to taková rychlost, že majitelé ani já už jsme nemohli nic dělat. Trošku mi tekla krev a dodneška mám na památku čtyři čárky po zubech. Bylo nás na výletě víc kluků, takže jsme měli u sebe slivovici, kterou jsem ránu vydezinfikoval. A u majitelů psa jsem se ujistil, jestli je očkovaný.“