Nikdo nemohl tušit, že se mezi nimi odehraje nějaké milostné drama. Mrštíkovi (1863–1912) se líbily spíše pubescentky a Zdenku (1858–1934) vnímal jako starou slečnu: „Zajímavá osoba, má světa dost, Prahy dost a s celým ohněm už k staropanenství se chýlící dáma, ale ještě při síle a s bujnou ozdobou bývalé krásy.“

Také Braunerová nebyla Mrštíkem nijak okouzlena: „Hezký zrovna není. Nos je plebejský, oči malé, černé, krátkozraké s cvikrem a ústa se silnými pysky.“ Přesto se mezi nimi vyvinul vztah, který pohoršil celé jejich okolí. Vzdělanou Braunerovou zřejmě zlákala k Mrštíkovi jeho bodrost, zemitost a prudké reakce. Měla sklon vybírat si muže bolestínské, zakomplexované a depresívní.

Nespolehlivý Zeyer

Zdenka toužila muže chránit, vychovávat a formovat po svém – vnímala je jako obraz, který právě dotváří. Sama studovala malířství v Paříži a její předchozí milenci byli jemní a kultivovaní. V roce 1877 se zamilovala do malíře Antonína Chittussiho, který ji učil malování. Vztah byl obapolný. K sňatku ale nedošlo. Chittussi měl sice vysoké mínění o Zdenčině umění, ale zároveň si myslel, že malířství je pro ni pouhou zábavou, něčím, čím vyplní čas. S Chittussim se Zdenka rozešla oficiálně v roce 1885.

O tři roky později se sblížila s básníkem Juliem Zeyerem. Byl citlivý, zajímavý. Věc ale měla háček. Chittussi byl jejím opravdovým milencem, ale to u Zeyera nefungovalo. Mnozí literární historici se domnívají, že tomu tak bylo proto, že Zeyer byl homosexuál. Celá léta si vyměňovali dlouhé dopisy a posílali si dárky.

Zdenka Braunerová v roce 1884.

Zdenka Braunerová v roce 1884.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Zeyera by si Zdenka ráda vzala, ale on za hranice přátelství z pochopitelných důvodů nešel. Navíc – Zeyer nebyl spolehlivý. Zdence při jejích častých pobytech v Paříži sliboval, že ji navštíví, ale nakonec nepřijel. A když už přijel, setkání vyznělo nějak naprázdno. Nakonec se v roce 1892 se situací smířila a Zeyer zůstal nadále jejím přítelem.

Po předchozích zkušenostech se domnívala, že Mrštík bude jiný. Vyrovnanější. Nebyl intelektuální typ, nediskutoval vášnivě o umění. Byl to zemitý Moravan. Zdál se jí dokonce naivní, což ji přitahovalo. Jak se ukázalo, spletla se.

Bude z tebe zločinec

Vilém Mrštík se narodil před 150 lety – 14. května 1863 – v Jimramově. Otec byl švec, matka švadlena. Měl tři bratry, s bratrem Aloisem později psal. Všichni Mrštíci byli prudcí a výbušní. Podle Viléma prý otec „proseděl půl roku za to, že hodil kladivem po člověku pro špatné slovo“.

Ostatně ani Vilém nebyl lepší. Když se rozzlobil, a to bylo často, černé oči mu plály zlostí. Někdy tloukl zlostí tak silně hlavou o pelest, až mu z hlavy tekla krev. Otec o tom prohlašoval: „Kluku, až dorosteš, bude z tebe buď velký člověk, nebo zločinec.“

Po absolvování obecné školy v Ostrovačicích začali bratři Vilém a Alois Mrštíkovi studovat v Brně. A hned svorně propadli. Lojzík ve třetí třídě německé reálky, Vilém už v primě českého gymnázia. Otec se kvůli nim rozhodl přestěhovat do Brna, aby je při jejich neblahém studiu „ohlídal“. Díky němu mohli bratři třídu opakovat. Vilém dokonce dvakrát, protože propadl i v druhé třídě gymnázia. A u maturity také neuspěl. Začal se totiž zajímat o literaturu a na školu kašlal. Ale nevzdal se. Podařilo se mu rodiče přesvědčit, aby ho poslali do Prahy. Tam prý studium ukončí. Ubytoval se na Malé Straně a na malostranském gymnáziu zopakoval oktávu a v roce 1885 tam složil maturitní zkoušku. Užil si v té době dost a dost hladu.

Z domova mu sice posílali něco málo peněz, ale musel si přivydělávat články a překlady z ruštiny. V té době byl zamilován do Josefy Hálkové, neteře básníka Vítězslava Hálka. Byla prý jednou z inspirací pro Helenku z Pohádky máje. Ale právě v roce 1885 se s ním Josefa přestala – platonicky – stýkat a vzala si sochaře Malinu. To Viléma zdrtilo.

Antonín Chittussi se domníval, že Zdenka maluje jen z dlouhé chvíle.

Antonín Chittussi se domníval, že Zdenka maluje jen z dlouhé chvíle.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Nicméně po maturitě se zapsal na práva, ovšem vydržel je poslouchat pouhé dva semestry. V té době se i jeho rodina přistěhovala do Prahy do Balbínovy ulice. Vilém pracoval jako kritik a našel si řadu známých – např. v Šimáčkově nakladatelství. Bratr Alois později prohlásil, že se stýkal s „kde jakou pakáží“.

Tam se mu ale nedařilo, a tak se roku 1889 přestěhoval k Aloisovi, který působil jako učitel v moravských Divákách. Věnoval se dál kritice, připravoval svou slavnou Pohádku máje a spolu s bratrem Rok na vsi. Pohádka vycházela ve Světozoru na pokračování v roce 1891 a 1892. Bylo to v čase, kdy Vilém podle svých slov „musel žít z milosti bratrovy v zastrčeném venkově jižní Moravy“.

Pohádka ale byla přijata s rozpaky. Hlavní hrdinové údajně postrádali propracované psychologické rysy.

Lépe byl hodnocený jeho román Santa Lucia z roku 1893. Dobová kritika jej však také strhala kvůli „odporným momentům“, kdy milenka hlavního hrdiny je nevěstka. S nevelkým nadšením se setkala i Maryša bratří Mrštíků v roce 1891. Národní divadlo ji hrálo až v květnu 1894, po čtyřech letech! Tehdy ale měla úspěch. Předlohou pro ni byla Marie Turková-Horáková z Těšan.

Vilém přesto kvůli všem těmto skutečnostem začal trpět depresemi a prohlásil, že „kdyby byla válka, hned by šel za dobrovolníka“. A v takovém rozpoložení jej zastihla Zdenka Braunerová.

Do Roztok myslím, že kopnu

Zdenka byla zpočátku opatrná – uvažovala pouze o přátelství. Ale Mrštík se ke svému vlastnímu údivu do intelektuálské ženy zamiloval a koncem roku 1894 jí psal: „Chcete mně být sestřičkou? A co moje srdce? Myslíte, že ho moli sežrali?“

Nakonec Zdenka s milostným poměrem souhlasila. V létě roku 1895 přijel Mrštík na celých 14 dní do Roztok, kde Zdenka bydlela – samozřejmě k velkému pohoršení okolí. Vedlo jej k tomu ovšem nejen milostné zanícení. Věčně neměl peníze a malířka byla dobrý hostitel.

Zdenka ho poté navštívila v Divákách k malé radosti Vilémova bratra Aloise. Tomu byla Zdenka od začátku protivná – podle něj zapšklá stará panna. Také neustále upozorňoval bratra na věkový rozdíl. Ten pak dlouho pozoroval Zdenčiny šednoucí vlasy „s podivným úsměvem“.

Přesto se koncem roku do Roztok rovnou nastěhoval. Neměl v té době žádné zaměstnání a u Zdenky měl všechno zadarmo. Na začátku roku 1896 začal dokonce mluvit o svatbě. A Zdenka souhlasila. Svatby se ale nedočkala – Mrštíkovi začalo vadit její vzdělání, rozhled a také její touha ho ovládat. Začal se s ní hádat. Zdenka o tom napsala: „Ty naše rozhovory byly jako turnaj, kde každý zkouší svou sílu a žádný nepodléhá.“

Marie Turková-Horáková z Těšan se stala předlohou proslulé Maryši bratří Mrštíků.

Marie Turková-Horáková z Těšan se stala předlohou proslulé Maryši bratří Mrštíků.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

V únoru 1896 si zase Vilém v dopise stěžoval svému příteli Antonínu Štolcovi: „Do Roztok myslím, že kopnu. Zdenka zdá se mi odnárodnělá ne jazykem, ale svými životními názory.“

Nejvíc jej štvalo Zdenčino pařížské vzdělání. A navíc – jeho rodina se Zdenkou nesouhlasila.

Tvůj vladař a pán

Postupem času začal Vilém Zdenku ovládat. V dopisech pro ni se podepisoval: „Tvůj vladař a pán“. Přesto se o něco později odstěhoval zpátky do Divák. I poté si ještě dopisovali a Zdenka mu v roce 1897 ilustrovala Pohádku máje – tentokrát vyšla knižně. V březnu 1897 se ale definitivně rozešli. Mrštík byl přesvědčen, že se zamiloval jen do jakési představy. Jako gentleman se nezachoval, roztrušoval o Zdence různé nepěkné věci – o jejím přezrálém staropanenství a malých vlohách v intimní oblasti.

Ona na oplátku prohlašovala o jeho psaní, že je mizerné. Nebyl to pěkný konec. Přesto ani jeden z aktérů poměru ani v budoucnu další dobrý vztah nenašel. Na Viléma Mrštíka přitom čekal mnohem tragičtější osud.

Hypochondr trpící stihomamem

Po rozchodu se Zdenkou začal Vilém trpět stihomamem. Byl trudnomyslný, propadal záchvatům melancholie. Tížily jej finanční starosti a tělesné obtíže, které neměly daleko k hypochondrii. Měl nemocný žaludek a játra a myslel, že má nemocné i ledviny. Přesto se hodlal usadit.

V roce 1903 si koupil chalupu v Divákách, aby se osamostatnil. A rodina mu našla nevěstu, Boženu Pacasovou z rodiny cukrovarnického strojmistra z Olomouce. Žádná romantika jako v Pohádce máje to nebyla. Vilém se s Boženou oženil 30. srpna 1904 po krátké známosti. Božena byla mírná a pokorná a trpělivě snášela jeho proměnlivé nálady.

V roce 1908 zjistil lékař u Viléma náznaky cukrovky. A té se Vilém až nepříčetně bál. Znamenala pro něj cosi jako ortel smrti. Propadl ještě tíživější depresi a uklidňovaly jej pouze procházky do přírody. Za rok se ale z cukrovky vyléčil. A pro klid v duši se začal věnovat včelařství.

Zavedl do něj nové metody pomocí tzv. amerických úlů. Přesto se jeho stihomam začal zvyšovat. Domníval se, že jej celá vesnice nenávidí kvůli tomu, že si mohl dovolit koupit chalupu. Byl přesvědčen, že jej všichni sousedé pozorují a hodlají jej zničit.

Julius Zeyer byl podle některých historiků homosexuál, vztah s přitažlivou Zdenkou zůstal jen platonický.

Julius Zeyer byl podle některých historiků homosexuál, vztah s přitažlivou Zdenkou zůstal jen platonický.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Jeho deprese vyvrcholila v únoru 1912. V pondělí 26. února začal Vilém pálit své rukopisy. O dva dny později zjistil, že jedno z jeho včelstev je nakažené. To jej zdrtilo. Pátek 2. března 1912 prožil jako jindy. Dopoledne šel k nemocným včelám, po obědě vypil kávu a povídal si s Boženou. Po páté odpoledne jej viděli na zahradě. Volal na ženu, aby se s ním šla projít. Nemohla – právě k ní přišla sousedka s vejci. Potom Viléma nikdo neviděl, a to už padal soumrak. Hledali jej u včelína i na zahradě. Marně.

Ucítila vlažné vlhko

Nakonec Božena pátrala i v sousedním prázdném stavení. Tam uviděla, že sklep je otevřený. Vešla dovnitř a na cihlové podlaze ležel Vilém. Chtěla mu pomoci vstát a „ucítila jsem při doteku jeho oděvu pod rukama vlažné vlhko“.

Zavolala Aloise Mrštíka. Ten od bratra uslyšel jediné: „Nemóžu umřít.“ Přinesli ubožáka do stavení a zjistili, že si skalpelem, kterým vyřezával královské buňky včel, způsobil pět ran do srdce a další mokvající ránu měl na krku. V jedenáct večer zemřel. Zanechal dopisy na rozloučenou, ale příčina sebevraždy byla nejasná. Lékař František Hovorka určil jako důvod sebevraždy „duševní chorobu – stihomam, vyvolaný dlouholetou hlubokou krizí a nespokojeností s literárními poměry“.

Soudil tak podle dopisů, v nichž mimo jiné stálo: „Jsem opředen intrikami. Chtějí mne zničit.“ Bratr i otec byli otřeseni. „Tak se zranit člověk normální nedokáže,“ byl přesvědčen nešťastný otec.

Tak či tak, život autora Pohádky máje byl u konce. Ironií osudu bylo Mrštíkovo dílo znovuobjeveno už ve 20. letech minulého století – a v roce 1928 byla odhalena jeho busta v Brně.