Tak to totiž vyžaduje role anglického krále Jiřího VI. v Králově řeči, kterou diváci dobře znají z filmové podoby. Na jevištní zkoušku se dokonce přišel podívat vnuk titulní postavy princ Edward, který během své návštěvy v Praze zavítal do Divadla pod Palmovkou, kde hru britského autora Davida Seidlera připravují.

„Bylo to úžasné setkání. Princ Edward se choval velmi přirozeně, bylo na něm vidět, že je v divadelním prostředí doma. Sám se totiž několik let věnoval divadelní produkci a divadlu opravdu rozumí,“ vzpomíná s nadšením Martin Stránský a dodává, že britského prince například zajímalo, jak se podařilo do češtiny přenést nuance anglického humoru.

Martin Stránský v roli Bertieho v Divadle pod Palmovkou ve hře Davida Seidlera Králova řeč.

Martin Stránský v roli Bertieho v Divadle pod Palmovkou ve hře Davida Seidlera Králova řeč.

FOTO: Stanislav Zbyšek, ČTK

„Proti tomu, co se traduje, Jiří VI. klasicky nekoktal, ale zadrhával se, měl dlouhé rozjezdy s nepřirozenými pauzami,“ upozorňuje představitel panovníka, který se po nečekané abdikaci staršího bratra ocitl v čele britského impéria v době, kdy se schylovalo k největšímu válečnému konfliktu v dějinách lidstva. A to s obrovským řečovým handicapem.

Martin Stránský si poslechl záznamy králových rozhlasových válečných projevů, přečetl několik studií o tom, jak pomocí logopeda vadu řeči překonával, věděl, jak roli uchopil Oscary ověnčený britský herec Colin Firth, ale bylo mu jasné, že ke svému králi musí jít vlastní cestou. „Filmové prostředky, kterých mohl Colin Firth využít, nejsou na jevišti možné, už jen proto, že by mě nebylo slyšet dál než v první řadě,“ uvažuje.

Věrný Plzni

Hlavní roli ztělesnil i v další divadelní inscenaci známé z filmové podoby: v dramatu Je třeba zabít Sekala. Jura Baran je zatím poslední z dlouhé řady rolí, které za dvacet let svého působení vytvořil na scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni.

Do plzeňského souboru nastoupil hned po absolvování DAMU a zůstal mu věrný dodnes. Nikdy nelitoval a ani nepomýšlí, že by na tom něco změnil. „Ve čtvrťáku jsem se dozvěděl, že v plzeňském divadle shánějí mladého kluka, a tak jsem tam napsal. Přijeli se podívat do Disku na muzikál, který jsme tam hráli, a na Její pastorkyni, kde jsem absolvoval rolí Laca, a hned se mnou podepsali smlouvu,“ vzpomíná.

V plzeňském souboru potkal i svou tehdejší životní partnerku Báru Munzarovou. Zatímco ona za nějaký čas odešla do Prahy, on západočeské metropoli zůstal věrný. Vyhovuje mu i klidnějším tempem života. „Jsem z padesátitisícové Jihlavy, táta tam hrál v divadle, máma půlku Jihlavy učila, když jsme šli po náměstí, s každým jsme se zdravili,“ vzpomíná na rodné město. „Do Prahy jezdím natáčet i hrát, ale nebavilo by mě žít ve věčném frmolu,“ říká.

S Janou Kubátovou na domovské plzeňské scéně v dramatu Je třeba zabít Sekala.

S Janou Kubátovou na domovské plzeňské scéně v dramatu Je třeba zabít Sekala.

FOTO: Pavel Křivánek

Na plzeňskou scénu nedá dopustit i proto, že mu dala nevídané herecké příležitosti. „Na DAMU jsem nastupoval s tím, že chci pak jít na oblast, kde budu prakticky denně na jevišti a naučím se řemeslu. V Praze spíš herec po škole chodí kolem divadla, než aby si zahrál. Já jsem hned v první sezóně hrál v Plzni dvě veliké role: rytíře Hanse v Ondině a Franciho v Periferii. Byl to obrovsky intenzívní start.“

O to víc ho mrzí lhostejnost státu k rozvoji a vůbec existenci regionálních divadel po celé republice, která dostávají pouhou desetinu dotací určených divadlům v hlavním městě. Vloni se proto stal tváří kampaně Pomozte svému divadlu. „Je to nespravedlivé,“ říká, „v Plzni nám sebrali deset a půl miliónu, sahá se tedy do rezerv určených na opravy. Letošek ještě přežijeme, už ale není kde šetřit ani koho vyhodit. Je to na zrušení souboru.“

Kladné postavy? S mým ksichtem

Za dvacet let v plzeňské činohře na intenzitě hereckého nasazení nepolevil a jedna velká role střídá druhou. „Jeden čas jsem hrál samé vrahy a šílence, každý večer jsem dělal na jevišti neuvěřitelné věci. Už jsem prosil dramaturgy, aby mi dali někoho normálního, třeba nějakou komedii,“ směje se. „Jenže s mým ksichtem nejdou kladné postavy moc dohromady,“ připouští a dodává, že byl nakonec vděčný za přísného profesora Higginse v Pygmalionu.

I když v Plzni natrvalo zakotvil, nijak se nebrání hostování na jiných scénách. Rád vzpomíná na to první, kdy mu režisér Zdeněk Kaloč svěřil v brněnském Národním divadle roli Valmonta v Nebezpečných vztazích.

Jako rebel McMurphy v divadelní adaptaci Přeletu nad kukaččím hnízdem v Divadle pod Palmovkou.

Jako rebel McMurphy v divadelní adaptaci Přeletu nad kukaččím hnízdem v Divadle pod Palmovkou.

FOTO: Jef Kratochvil

Diváci Letních shakespearovských slavností mu zase tleskali jako Jagovi v Othellovi. Nejintenzívnější je jeho spolupráce s pražským Divadlem pod Palmovkou, kde hrál titulní role v Cyranovi z Bergeracu nebo v divadelní adaptaci slavného Přeletu nad kukaččím hnízdem, známého z oscarového filmu Miloše Formana. Děj se neodehrává nikde jinde než v psychiatrické léčebně.

Západočeská metropole mu vyhovuje i proto, že nabízí dobré sportovní vyžití, což je pro Martina Stránského nepostradatelná součást života. V zimě hraje hokej s několika partami, z toho okresní přebor s Ekonomickými stavbami Plzeň:

„Hraju v obraně, ale jsem takový ten bek, co se moc nevrací,“ připouští. Mimo hokejovou sezónu chodí hrát squash. „Jako malý jsem hrál tenis, volejbal a národní házenou. Na gymnáziu jsem uvažoval o fakultě tělesné výchovy a sportu, pak se to ale zlomilo a podal jsem přihlášku na DAMU,“ líčí zásadní změnu životních plánů, za níž stál jeho otec Miloš, který byl hercem a posléze ředitelem Horáckého divadla v Jihlavě. „Jednou mě vytáhl na setkání ochotníků jihlavského okresu, kde vedl víkendové kurzy. Tam mě to chytlo a řekl jsem si, že bych něco takového chtěl dělat.“

Kouzelník s hlasem

Své volby nikdy nelitoval a v profesi se považuje za dítě štěstěny. Kouzlo jeho hlasu totiž režiséři objevili hned na počátku jeho kariéry: „Když jsem přišel do Plzně, začal jsem hodně dělat pro rozhlas, včetně četby na pokračování, což má hodně společného se čtenými knihami,“ naznačuje cestu k žánru, v němž u nás nemá konkurenci.

Audioknihy jsou však pěkná řehole: „Jsou týdny, kdy jsem ve studiu od rána do večera,“ říká Martin Stránský, „ještě jsem neměl štěstí na knížku, která by měla třeba jen 250 stránek, bývají to bichle kolem 700 stránek.“

Martin Stránský

Martin Stránský

FOTO: Milan Malíček, Právo

Přitom je 16 až 18 hodin načtené knihy jen třetina času, který tráví ve studiu: „Asi jsem starej, ale nejsem schopný jet déle než hodinu v kuse, musím si pak udělat přestávku, dát si cigáro a kafe, prostě si normálně vorazit,“ říká a dodává, že musí být při četbě maximálně soustředěný na text a přemýšlet, jak hlasově odlišit jednotlivé postavy, aby čtení nebylo jednotvárné: „Když třeba promlouvám jako starý muž, tak zpomalím a snížím hlas.“

Všechny knihy, které namlouvá, dopředu zevrubně nečte: „Když dostanu knížku, přečtu si první kapitolu a pak ji prolítnu, snažím se objevit autorův styl.“ U kriminálního románu Muži, kteří nenávidí ženy měl výhodu, že jednu z hlavních postav daboval ve filmu, natočeném podle této knižní předlohy.

„Velkým překvapením pro mě byl životopis Steva Jobse, stejně jako román švédského autora Jonassona Stoletý stařík, který jsem dostal, ještě než u nás vyšel,“ podotýká. Audiokniha se životopisem předčasně zesnulého zakladatele Applu Steva Jobse, představující osmadvacet hodin čteného textu, se letos stala ve své kategorii vítězem Českého bestselleru.

V titulní roli Shakespearovy tragédie Macbeth se Štěpánkou Křesťanovou jako Lady Macbeth.

V titulní roli Shakespearovy tragédie Macbeth se Štěpánkou Křesťanovou jako Lady Macbeth.

FOTO: Pavel Křivánek

Ostruhy si vysloužil i v dabingu: za dabing titulní postavy seriálu Dr. House získal Cenu Františka Filipovského. Hrála v tom roli i nepřehlédnutelná vizuální podoba s hercem Hughem Lauriem? „To, že jsou do dabingu vybíráni herci fyzicky podobní původnímu představiteli, má racionální podklad,“ odpovídá Martin Stránský. „Každý foniatr vám potvrdí, že když máte určitý tvar hlavy, tak tam máte určitým způsobem rozložené dutiny, v nichž hlas rezonuje, takže ty hlasy jsou si zákonitě podobné.“ Svůj hlas propůjčil také hlavním postavám seriálů Sběratelé kostí, MacGyver i animované sci-fi Futurama.

Bílý plášť mu svědčí  

Největší diváckou oblibu mu však přinesla role Oty Kováře v Ordinaci v růžové zahradě. „Váhal jsem, protože po krátké zkušenosti s Ulicí jsem měl dojem, že seriály nejsou pro mě,“ říká Martin Stránský o své první reakci na nabídku role lékaře, který se z původního zloducha stane jednou z nejsympatičtějších postav seriálu.

„Herec má být vidět, na druhou stranu jsem si nedokázal představit, jak velkou roli v takovém seriálu dokážu skloubit s hraním v divadle devadesát kilometrů od Prahy a dabingem. Produkce mě přesvědčila, že to jde.“ Seriál je pro něho obohacením herecké zkušenosti: „Stabilně hrajete na tři kamery, pořád je musíte hlídat, do toho spousty textu. Točí se nikoli po záběrech jako v televizní inscenaci nebo ve filmu, ale po celých obrazech.“

V Ordinaci v růžové zahradě mu šéfuje primář Jan Čenský.

V Ordinaci v růžové zahradě mu šéfuje primář Jan Čenský.

FOTO: archív TV Nova

S oblíbeným Otou Kovářem se diváci Novy budou setkávat i během prázdninové přestávky Ordinace, kdy bude jednou z hlavních postav letního „meziseriálu“ z venkovského prostředí Doktoři z Počátků.

Když ho před dvěma lety, kdy začal účinkovat v Ordinaci, poznávali lidé na ulici, nebyl to pro něho žádný náraz nebo šok. „O každé větší divadelní roli na oblasti se referuje v místních médiích, takže na jistou regionální popularitu jsem byl zvyklý od začátku. Když to jde pomalu a pozvolna, nesemele vás to. Něco jiného je, když to potká mladíčka, který se umístí v nějaké talentové soutěži a neví, čí je,“ říká třiačtyřicetiletý herec.

Žijeme v době, kdy měřítkem popularity není, že někdo dělá dobře svoji práci.

„Je ale fakt, že když jsem se objevil v Ordinaci, nemohl jsem se dostat z krámu, protože jsem se tři čtvrtě hodiny podepisoval na účtenky, fotil se s prodavačkami, zatímco přítelkyně přešlapovala venku,“ říká pobaveně a dodává, že popularita pro něho nemá příliš význam, protože „žijeme v době, kdy měřítkem popularity není, že někdo dělá dobře svoji práci“.

S o hodně mladší přítelkyní Martinou, která nedávno dostudovala práva, žije jednou rozvedený herec čtyři roky. Seznámili se ve vinárně, kde byla při studiu na brigádě a kam občas zašli herci po představení. „Zázračně to šlape pochvaluje si Martin s tím, že svatba a založení rodiny zatím počká do doby, než Martina složí koncipientské zkoušky.

Rodinné zázemí považuje ve svém věku za důležité: „Kdo by se nechtěl vracet někam, kde ho má někdo rád…“ A jak si dál představuje svůj život? „Rád bych trochu zvolnil. Když se ale podívám na dva tisíce stran fantasy románu Christophera Paoliniho Eragon, které mám načíst, rozpis divadelních zkoušek Královy řeči, kupu scénářů Ordinace, tak nevím…“