Čína: Největší střední třída planety nabírá dech

Ještě před koncem 90. let střední třída v Číně existovala jen relativně velmi nepočetně: v roce 2000 žilo v miliardové zemi na pět miliónů rodin s ročním příjmem v přepočtu 280 tisíc až milión korun. Nyní už je to ale 225 miliónů středně zámožných lidí, a do roku 2020 by jejich počet mohl překonat počet všech Evropanů.

Závratný rozmach čínské střední třídy je výsledkem skoku v růstu mezinárodního obchodu země. Ten zásadně změnil tvář státu, kde je nyní typickou scenérií místo rýžových polí záplava efektních mrakodrapů a kde místo kdysi tak tradičních kol jezdí nablýskaná auta. Číňané se stali kosmopolitnějšími, zajímají se o dění ve světě i životní styl Západu. A na webu – v mezích daných tamní cenzurou – jich stovky miliónů živě diskutují.

Zatímco však například v Jižní Koreji nebo na Tchaj-wanu si střední třídy nakonec vymohly změnu autoritářského, totalitního režimu a prosadily standardní demokracii, Čína od brutálně potlačených protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 žádný srovnatelný protest za nastolení demokracie nezažila. Trend ukazuje spíše na koncentraci moci, i když v rukavičkách.

Prezident Si Ťin-pching drží ve svých rukou s jistotou všechny otěže a jak ukazuje i součást upevňování této moci – jeho ukázkový boj s korupční hydrou v zemi – je za to ve vlasti všeobecně obdivován coby silný, energický, cílevědomý a moudrý vůdce. Tento rys mentality Číňanů Západ stále moc nechápe.

Naprostá většina střední třídy navíc demokratické změny zatím vůbec nepožaduje: nejen proto, že by kvůla tomu mohli mít problémy. Číňané mají v sobě z historických důvodů hluboko zakořeněný strach z chaosu a bezvládí, jež třeba přineslo jinde tzv. arabské jaro, volající po demokratizaci poměrů. A brexit jim stejně jako vítězství politického zelenáče v amerických prezidentských volbách znovu dokázal, že ve státotvorný úsudek běžného voliče nelze věřit.

Čínská vláda je sice tvrdá vůči kritikům, ale nechává své občany vydělávat a užívat si vydělaného bohatství. A dokud se nemíchají do politiky, můžou si v podstatě říkat a dělat, co chtějí, shrnul situaci týdeník The Economist.

Pod povrchem to však v čínské společnosti přece jen začíná bublat. Ti, kteří nyní patří do střední třídy, se cítí nejistí. Teď žijí v dostatku, ale co „pak“? Obávají se, že na stáří se o ně nikdo nepostará – většina párů má jen jedno dítě a státní důchody jsou nízké. Mají strach, že když onemocní, účet za hospitalizaci je zlikviduje, že přijdou o vlastní byt – vlastnická práva závisí na svévoli úřadů – anebo o úspory: banky nabízejí často směšné úroky a pravidla alternativních investic jsou nejasná.

Vadí jim všudypřítomná korupce a nepotismus a štve je znečištěné ovzduší, které zkracuje jejich životy a životy jejich dětí. Skoro polovině Číňanů žijících ve městech je méně než 35 let, znají teror Maovy doby jen z vyprávění, a někteří z nich tak nemají strach si na nespravedlnost i stěžovat. „Čínská střední třída je větší, bohatší a hlasitější než kdy předtím. A to je hrozba pro komunistickou stranu,“ soudí The Economist.

Vládnoucí strana ovšem není hloupá a vůči požadavkům střední třídy se proto nestaví hluše – ostatně ze střední třídy už nyní pocházejí mnozí z 88 miliónů členů KS Číny a tato vrstva navíc představuje nejproduktivnější a nejvzdělanější část populace. Komunističtí činitelé pozorně sledují veřejné mínění, snaží se vycházet vstříc očekáváním a upouštět tím páru z hrnce sociálního napětí.

Háček je v tom, že je složité si představit praktické řešení řady problémů, které obrovská Čína má, bez transparentnějšího způsobu vládnutí. Systematicky– nikoliv selektivně – zbrzdit korupci může jen otevřenější systém veřejné správy. A bez právního státu nemůže být ničí majetek v bezpečí.

Pravidlo „nikdo není nad zákonem“ nemůže platit jen do chvíle, kdy se to bude hodit moci. Největší střední třída planety dál roste a v Pekingu budou muset brzy najít způsob, jak se k jejím požadavkům postavit.