„Byl to jen pták. Kdybych mu neuhnul, tak nám mohl prorazit sklo kabiny,“ poznamená klidně po přistání na americké základně Šanara v provincii Paktika druhý pilot Láďa z 1. českého vrtulníkového kontingentu v Afghánistánu.

Takzvaní Létající hroši, jak se skupině přezdívá, na východě země působí od začátku roku a zatím měli štěstí. „Žádný útok jsme nezaznamenali, a jestli po nás vystřelili, tak nás nezasáhli,“ říká velitel kontingentu Petr Schwarz.

Dosud českým pilotům při misích dělaly společníky zasněžené horské štíty, vyschlá řečiště a prašné planiny, kde ojedinělé zelené políčko představuje vítanou změnu uprostřed monotónní šedohnědé scenérie.

S ustupující zimou a zlepšujícím se počasím však nebezpečí útoků bude narůstat, přiznává Schwarz. Afghánci proti spojeneckým vrtulníkům v minulosti použili samopaly, kulomety, rakety či protitankové střely a v některých případech byli úspěšní.

Hrozbu si piloti uvědomují, ostatně se spekulovalo, že i kvůli možným rizikům v Afghánistánu někteří zkušení letci neprodloužili svoje smlouvy s armádou, a proto se nasazení vrtulníků oproti původnímu plánu zpozdilo. Hlavním cílem mise, která má mandát do konce roku 2010, přitom není účast na bojových operacích, ale přeprava materiálu a příslušníků koaličních sil ISAF a afghánských vojáků a policistů ve východních oblastech.

Hrozbu představuje prach, výška a počasí

Po zhruba dvou měsících tři české vrtulníky už nalétaly 240 hodin, přepravily asi sedm set vojáků a 47 tun nákladu. Přestože je 110členný kontingent primárně k dispozici americkým silám na Šaraně, pomáhá i členům českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru – piloti je například přepravovali kvůli rozvojovému projektu do okresu Azra.

„Pozor si musíme dávat na všechno, auta, domy i lidi. Například člověk, který stojí na poli bez motyky, zatímco ostatní pracují, je okamžitě podezřelý,“ vysvětluje David, který sedí na pozici střelce.

Na každou misi vyrážejí alespoň dva střelci, někdy třetí sedí ještě vzadu.

FOTO: Jan Rovenský, Právo

Posádka má navíc vše ztížené tím, že útok může jedině opětovat – tedy musí počkat, zda na ně někdo začne pálit z kalašnikova nebo vystřelí raketu. Teprve potom se může bránit, ale jen pokud neohrozí civilní obyvatelstvo, a toho příslušníci Tálibánu zneužívají. Na druhou stranu modernizované vrtulníky mají řadu prvků, které zvyšují bezpečnost posádky – počínaje pancéřováním a konče protiraketovými opatřeními.

Nebezpečí však nepředstavují jen protivládní bojovníci, ale i příroda. „Prach, nadmořská výška a často nevyzpytatelné počasí v horských oblastech patří mezi ty největší hrozby,“ poznamenává Schwarz. Kvůli výšce – Šarana leží 2300 metrů nad hladinou moře – vrtulníky uvezou mnohem menší náklad než v Česku, tedy asi 1500 kilogramů. A se stoupajícími teplotami to bude ještě méně.

Podle ministra obrany Martina Bartáka vrtulníková mise je nejlepší příklad celku, i když čítá jen tři stroje. „Jde nejen o vrtulníky, ale i o celé zázemí pro ně. A právě to spojenci požadují, nikoli holé jednotky,“ řekl Právu při návštěvě kontingentu v Šanaře.

Ke střídaní vojáků dojde v dubnu, mise má mandát do konce roku. Podle Bartáka operace mimo jiné ukáže, zda se ubírat cestou další modernizace vrtulníků, či zda zvolit jinou strategii.

Jak se ze šípku stal hroch
Přezdívka Létající hroši vznikla vlastně omylem. Označení NATO pro vrtulníky Mi-171 je totiž HIP (anglicky šípek). Vzhledem k tomu, že po revoluci v roce 1989 nebylo v armádě tolik lidí, kteří plynule ovládali angličtinu, mělo se za to, že anglické HIP je vlastně zkratka slova hippopotamus, tedy hroch. Robustnost stroje by tomu ostatně odpovídala. Teprve až po nějaké době se zjistilo, že mělo jít o Létající šípky. To už se ale označení vžilo natolik, že se hroši již nepřejmenovali.