Článek
Ir Gerard McDonnell byl v týmu Nizozemců a před výstupem napsal: „Kéž máme přízeň a štěstí!!! Držme palce.“ Smůla na sebe ale nedala čekat dlouho. Asi 600 metrů pod vrcholem se zřítil srbský horolezec a spolu s ním zemřel i pákistánský nosič, jenž se vydal pro tělo. Na sestupu se pak ve výšce 8 200 metrů ulomil kus ledu a strhl s sebou nejméně čtyři horolezce a spoustu dalších v zóně smrti uvěznil. Muži byli podchlazení, nedostávalo se jim kyslíku a lan.
Během dalších hodin a dní se někteří z nich stále pokoušeli dostat dolů, jiní už spadli a zabili se nebo byli navždy ztraceni v mrazivých podmínkách. Webové stránky nizozemské expedice hlásily: „Gerard McDonnell: stav neznámý. Nic jsme o Gerardovi neslyšeli.“ McDonnell byl prvním Irem na vrcholu K2.
Ve středu byl s omrzlinami do nemocnice přepraven poslední přeživší, Ital Marco Confortola. "Spousta lidí zemřela a já jsem rád, že jsem jeden z mála, kdo přežili," řekl. Na K2 přišlo o život jedenáct lidí a vynořují se otázky a kritika.
Vedle nevyzpytatelného počasí, které bylo podle Američana Nicholase Rice ráno perfektní, prý za tragédii mohou také nedostatečné přípravy a zpoždění, která v kritickém místě zvaném Bottleneck způsobili horolezci, kteří neupevnili pořádně lana. Nikdo si není ani jist, kolik lidí na hoře bylo, protože neexistuje celková koordinace všech expedic.
Panují také pochyby o tom, zda snaha získat zpět tělo spadlého lezce nebyla příliš riskantní a jestli se někteří lidé neměli vrátit, když bylo jasné, že se do tábora nevrátí za světla. Přítomnost nosičů naznačuje, že některé expedice mohly být komerční a jejich členům chyběly zkušenosti, což vyvolává reminiscence na tragédii na Everestu v roce 1996.
Také jsem chtěl přežít
Nizozemec Wilco van Rooijen, kterého zachránili v pondělí, popsal, jak postižen sněžnou slepotou při sestupu narazil na tři Korejce. Jeden seděl oslněný ve sněhu, druhý držel lano, třetí visel na laně hlavou vzhůru. „Snažili se přežít, ale i já jsem musel přežít, protože jsem přestával vidět,“ řekl. Nabízel prý pomoc, ale Korejci ji odmítli s tím, že pomoc je už určitě na cestě.
:. Wilco van Rooijen v nemocnici ve Skardufoto: ČTK/AP
První vážnou překážkou bylo podle van Rooijena špatné umístění lan na Bottlenecku při výstupu. „Byli jsme ohromeni. Museli jsme je přemístit. To samozřejmě zabralo spoustu, spoustu hodin. Někteří se vrátili, protože ztratili důvěru,“ řekl. Dodal, že spousta dalších však pokračovala dál a na vrchol vystoupila krátce před setměním. Při spěšném sestupu se skupiny rozdělily.
Van Rooijen strávil noc vedle Confortoly a McDonnella. Ráno se probudili v mracích, nebylo možné vidět na cestu ani sebe navzájem.