Tony Blair: Nebavilo mě být premiérem

„Nemyslím si, že jsem si tu práci užil, protože ta zodpovědnost je tak obrovská. Každý den děláte rozhodnutí a každý den jste pod drobnohledem, stejně jako vaše rodina. Paradoxem je, že když začínáte, tak jste nejpopulárnějším a zároveň nejméně schopným, a když končíte, tak jste nejméně populárním a zároveň nejvíce schopným,“ říká v pořadu někdejší labouristický předseda vlády, který zemi vedl v letech 1997 až 2007.

Po Margaret Thatcherové tak jde o druhého nejdéle sloužícího premiéra od skončení druhé světové války.

Blair se přitom svěřil, že o sobě měl neustálé pochybnosti. „Na té práci je šílené to, že to je jediná práce, kde je důležitost vašeho jednání tak zásadní, i přesto, že jsou požadavky na zkušenost tak nicotné,“ podotkl.

Blair neměl s vládním angažmá žádnou zkušenost, dokud nestanul přímo v čele kabinetu.

„Rád používám analogii s fotbalovým týmem. Představte si, že hledáte nového trenéra pro Manchester United a řeknete si: ‚Pojďme najít toho nejnadšenějšího a nejpřesvědčivějšího fanouška, který existuje a postavíme ho do čela týmu‘. Lidé by vás označili za šílence,“ vysvětlil sedmašedesátiletý rodák ze skotského Edinburghu.

Upřímný pohled někdejšího britského premiéra řadu lidí překvapil. I přesto, že je mu často vyčítáno zapojení Spojeného království do kontroverzní války v Iráku, Blairovo premiérství je opakovaně experty označováno za jedno z těch nejúspěšnějších v historii britské parlamentní demokracie.

V roce 2010 připravila Univerzita v Leedsu mezi více než stovkou uznávaných politologů a historiků průzkum, ze kterého Blair vyšel na třetím místě hned za prvním poválečným premiérem Clementem Attleem (1945-1951) a již zmiňovanou Thatcherovou (1979-1990). O šest let později, krátce po referendu o vystoupení Británie z Evropské unie, uspořádala univerzita průzkum znovu a Blair své bronzové místo obhájil.

Jedna věc jsou ale pokusy o objektivní zhodnocení tehdejší takzvané „New Labour“ politiky očima expertů a druhá je názor veřejnosti. Ta charismatického Skota sice zprvu skoro až adorovala, třikrát za sebou vyhrál přesvědčivě volby.

Dramatickou ránu jeho popularitě ale přinesla zmiňovaná invaze do Iráku – respektive podezření, že oklamal parlament, když tvrdil, že Irák uchovává zbraně hromadného ničení. Právě to je hlavní důvod, proč ho dnešní příznivci labouristů nehodnotí dobře. Podle agentury YouGov ho vnímá pozitivně jen 19 procent voličů.

Druhá věc, kterou mu část britských komentátorů nemůže zapomenout, se nepřímo týká Česká republiky. Když v roce 2004 Česko společně se sedmi dalšími středo a východoevropskými státy vstupovalo do EU, Blair svolil, aby občané těchto nováčků měli volný přístup na britský pracovní trh s okamžitou platností, a nikoli až s odstupem, jak navrhovaly některé jiné státy.

Zpětně se může zdát, že se toto rozhodnutí Británii vymstilo. „Nečekali jsme, že sem přijede tolik levné pracovní síly. Vlastně jsme si vůbec nemysleli, že by se to mohlo stát,“ přiznal s odstupem tehdejší poradce pro ekonomické otázky Ed Balls. Jenže stalo se a v roce 2016 tak měla Británie na kontě o dva miliony unijních přistěhovalců více než předtím.

Máloco budilo v kampani za vystoupení z EU takové emoce právě jako počet migrantů z bývalého sovětského bloku. Dodnes tak Tonyho Blaira považuje řada jeho pro-evropských kolegů, například někdejší ministr financí za konzervativce Philip Hammond, za takového nepřímého strůjce brexitu.