Hlavní obsah

Dva květnové týdny, jež nahlodaly důvěru

Právo, Rostislav Matulík

Poválečnou spolupráci Západu se Sovětským svazem fatálně poznamenal postoj premiéra Winstona Churchilla k „legitimní vládě Německa“. Hitler totiž krátce před sebevraždou rozhodl, že po jeho smrti povede třetí říši velitel válečného námořnictva velkoadmirál Karl Dönitz. „A tento třítýdenní fýrer ovlivnil dějiny víc, než tušíme,“ soudí nyní Richard Overy, britský historik z univerzity v Exeteru.

Foto: Profimedia.cz

Karl Dönitz (uprostřed) na snímku z roku 1958

Článek

Pro většinu historiků je Dönitzova vláda jen bizarní dohrou velkého dramatu. Admirál byl pověřen „německým prezidentstvím“ 30. dubna 1945 a vládl ještě dva týdny po bezpodmínečné kapitulaci.

Jenomže právě existence této „takzvané vlády“, jak západní politici označovali Dönitzovo působení v severoněmeckém přístavním městě Flensburgu, vedla k prvním zásadním trhlinám v protihitlerovské koalici.

Vztahy se kazily každou hodinu

V zákulisí se mezi ruskými a spojeneckými představiteli

vedl ostrý souboj o to, jaký status má nový režim mít. Sovětské podezření, že se nehraje fér, vzrostlo už mezi 2. a 4. květnem, kdy se začaly vzdávat německé jednotky v severní části země, ve Skandinávii a v severní Itálii.

Dönitz tehdy poslal svého generálplukovníka Alfreda Jodla za Eisenhowerem do Remeše – coby představitele „nové vlády“. Maršál Alexej Antonov v Moskvě 6. května upozornil britské a americké emisary, že žádná taková vláda neexistuje. Jakékoli vyjednávání Moskva považovala za pokus o separátní mír.

To odporné slovo Flensburg

„S odstupem se Rusům nelze divit. Nejenže polní maršál Montgomery neokupoval Flensburg a neuvěznil Dönitze a jeho lidi, mezi nimiž byli váleční zločinci – Jodl dokonce podepsal v Remeši kapitulaci bez Stalinova vědomí. Teprve po hněvivé reakci Sovětů byla v Berlíně uspořádána druhá kapitulace, kterou podepisoval polní maršál Wilhelm Keitel. Stalin se však začal obávat, že spojenci chtějí dál spolupracovat s Dönitzovým režimem.

Načež sovětská válečná propaganda nezaspala – ihned rozjela kritiku západního nadbíhání fašistům. „Do válečných análů vstoupilo nové a ostudné, přímo ohavné slovo. To slovo zní ‚Flensburg‘ a je pohanou vítězství, které jsme právě dobyli,“ napsal tehdy list Vojennomorskoj flot.

Osud Flensburgu měl v rukou především Churchill a jeho válečný kabinet. Dönitzova „vláda“ mezitím sdělila, že Britové 12. května akceptovali polního maršála Ernsta Busche jakožto hlavu spolkové země ŠlesvickoHolštýnsko. Ve Flensburgu tou dobou byly tisíce německých vojáků stále ještě v uniformách, přičemž „vládu“ střežily jednotky SS – se zbraněmi v ruce. Pozatýkání vlády bránil právě Churchill.

Foto: Profimedia.cz

Winston Churchill

Náměstek britského ministra zahraničí Orme Sargent sice Winstona varoval, že Rusové mohou natruc vytvořit loutkovou komunistickou vládu v Berlíně, jak to udělali před několika měsíci ve Varšavě – ale premiér byl neoblomný. Tvrdil, že německé vojsko je na místě třeba, aby se předešlo chaosu. Doufal, že Dönitz uspíší kapitulaci wehrmachtu, aby britští vojáci „nemuseli prohledávat všechna sklepení“. „Klidně kvůli tomu škrtneme Dönitzovi jeho válečné zločiny,“ prohlásil tehdy Churchill blahosklonně.

Do stolu bouchl Eisenhower

Krátkému procesu s německou vládou vzdoroval Londýn i později. Krize začala eskalovat večer 14. května, když BBC odvysílala rozhovor žurnalisty Edwarda Warda s „německým ministrem zahraničí“, hrabětem Schwerinem von Krosigk, Hitlerovým exministrem financí.

Šlechtic vysvětloval, že v Dönitzově kabinetu jsou ti nejlepší lidé, kteří by měli řídit obnovu Německa a uchránit je před Rusy. Britský ministr informací Brendan Bracken za to šéfa BBC seřval – prý přikrmuje ruský strach z britsko-německého paktu proti bolševismu.

Stalin pak začal podléhat paranoidní obavě, že Hitler není mrtev, a deník Krasnaja zvězda obvinil celou flensburskou vládu z válečných zločinů. Dönitz později tvrdil, že kapitulaci oddaloval, aby co nejvíce Němců prchlo před Rusy. Ale současně rozšiřoval opisy Hitlerovy poslední vůle, která ho označovala za hlavu Německa. Osmnáctého května Eisenhower usoudil, že je mu německá vláda na nic a měla by být zrušena.

Jedni šli do Koše, další do Popelnice

„Eisenhower vychází z celé lapálie jako nejrozumnější politik,“ míní Overy. Trval na společném postupu s maršálem Žukovem, pozval do Flensburgu na 19. května sovětskou delegaci a navrhl společnou likvidaci „vlády“.

Rusové dorazili až 21. května, což vyvolalo hněvivou Churchillovu reakci. Třiadvacátého května, bez ohledu na názory premiéra, německou „vládu“ britská jednotka pozatýkala. Část poslala do zajateckého tábora pro prominenty v Lucembursku (kódové označení ASHCAN, Popelnice), dílem do Frankfurtu nad Mohanem (kódové označení DUSTBIN, Odpadkový koš).

„Je zřejmé, že Churchillova autorita začala upadat hned v květnu 1945,“ míní Overy.

Zatčení umožnilo konečně ustavit spojeneckou komisi pro správu Německa a za několik dní vyústilo ve formální ohlášení porážky Německa v Berlíně.

Dönitzova „vláda“ přitom reálně neměla vůbec žádný vliv. „Ministři“ stěží ovládali pár čtvrtí Flensburgu, což jim ovšem nebránilo v rozhlasovém vysílání o budoucí politice Německa. Však také Američané záhy vysílání zatrhli. Dönitz necelý kilometr ze svého bytu do „sídla vlády“ v místní základní škole jezdil v Hitlerově mercedesu. Podle historiků nicméně existovalo nebezpečí, že čím déle Spojenci nechají „vládu“ žít, tím větší bude zdání kontinuity s třetí říší.

„Postoj Západu k Dönitzovu režimu lze zpětně hodnotit jako nebezpečnou anomálii,“ shrnul historik. Na obranu Spojenců lze říci, že obavy z chaosu mohly být míněny upřímně. Londýn se nicméně po celou dobu obával sovětské reakce. K ní byl zarážejícím způsobem netečný pouze Churchill. Moskva žádala ráznou akci, a dva týdny otálení stačily k tomu, aby byla zaseta nedůvěra, jež později vyústila v otevřené nepřátelství. To vešlo do dějin jako studená válka.

Reklama

Výběr článků

Načítám