Hlavní obsah

Členové NATO se učí počítat do dvou

Právo, Jiří Roškot

Dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. To je meta, kterou se nyní prakticky výlučně poměřují vojenské rozpočty členů NATO – a také vůle vlád nést „spravedlivý díl břemene“ aliančních nákladů. Je to ale poněkud pokřivená optika, varují znalci.

Foto: Francois Lenoir, Reuters

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg opakovaně vyzývá členské země k navýšení výdajů na obranu.

Článek

„Není realistické předpokládat, že tento cíl všech 28 spojenců kdy splní (29. Island nemá stálou armádu – pozn. red.), přesto měřítko dvou procent nejenže trvá, nabylo i významu sahajícího za rámec jeho nominální hodnoty,“ poznamenal německý politolog Jan Techau.

NATO nikdy jasně nedefinovalo „spravedlivý podíl“ svých členů. A protože objem peněz vždy hovoří jasnou řečí – na rozdíl od celkového reálného přínosu dané země –, tíhne hodnocení až příliš tímto směrem.

Německo by mělo tolik jako Rusko

Navyšování rozpočtů ale může být spíš jen indikátorem vůle vlád přispívat společné obraně, upozornili britští experti Simon Lunn a Nicholas Williams. První z nich v 80. letech šéfoval plánovačům v Alianci a druhý vedl v NATO sekci operací v Afghánistánu a Iráku.

Kromě toho se už při veřejných debatách začal vytrácet i souběžný požadavek aliančního summitu ve Walesu 2014, aby země také investovaly aspoň pětinu vojenských rozpočtů na pořizování potřebné výzbroje a armádní výbavy.

Další obavy britských expertů sdílejí. „Nelze čekat, že Německo zvýší obranné výdaje z 35 miliard eur na 70 miliard (1,44 bil. Kč),“ sdělil německý exministr zahraničí Sigmar Gabriel.

Podle Stockholmského institutu pro výzkum mezinárodního míru (SIPRI) by se SRN se dvěma procenty vyhoupla na čtvrté místo ve světě. Německo s nejvýkonnější evropskou ekonomikou poutá největší pozornost. Podle jeho inspekční zprávy o mezerách v ozbrojených silách by měl Berlín v příštích dvanácti letech investovat do personálu a výzbroje deset miliard eur ročně, aby nepříznivý trend zvrátil.

I tak by ale vládě zůstaly velké sumy peněz nepodložené potřebami a projekty, což by bylo jen mrháním.

Litevský institut mezinárodních vztahů naproti tomu upozornil, že když dvě procenta naplní malé státy, „může to stále být málo na to, aby si pořídily smysluplné síly“.

Často se také připomíná, že na USA už připadají tři čtvrtiny obranných výdajů mezi aliančními spojenci. Rozdíl je skutečně propastný, ale zaslouží si upřesnit. Na rozdíl od drtivé většiny evropských členů NATO mají totiž Američané vojenské zájmy a partnery po celém světě a disponují úměrně obrovským arzenálem včetně strategických zbraní.

Lpění na dvou procentech HDP podle Lunna a Williamse „odvádí pozornost od vážné práce při odhalování nedostatků v kapacitách NATO“. Toto hledisko proto z jejich pohledu „v praxi napomáhá jen málo a může členy víc rozdělovat než spojovat“, soudí.

Plánovači v Bruselu už nástroj mají

Požadavek nebere v úvahu ani výkonnost ekonomiky, její výkyvy, domácí politické tlaky či bezpečnostní potřeby a navíc bývá dvouprocentní laťka obranných výdajů vnímána jako vnucená Washingtonem, nemluvě o tvrdém stylu prezidenta USA Donalda Trumpa.

Lunn a Williams připomínají, že Aliance už ale má nástroj ke stanovení konkrétních cílových úkolů. Jmenuje se proces obranného plánování NATO a jde o čtyřletý cyklus, který spouští politická směrnice ministrů obrany NATO.

Alianční plánovači následně určí, co za kapacity a finanční prostředky je k naplnění směrnice zapotřebí, a jednají s jednotlivými členy, čím který přispěje. „Spojení mezi tímto procesem a cílovými dvěma procenty HDP je neznatelné, pokud vůbec nějaké je,“ soudí Lunn a Williams.

Reklama

Výběr článků

Načítám