V zajetí jste se postavila režimu Vladimira Putina. Co bylo tím impulsem?

Bylo to docela přirozené, prostě jsem nechápala, proč bych se měla pokořovat. Byla jsem vždycky svobodný člověk. Kdo má právo mi to vzít? Bylo to jako špatný sen. Neuznávala jsem je, protože to byli omezenci. Byli tak drzí a hnusní se svou propagandou a se svým ruským mírem, s tím vším, co mi chtěli vnutit a co ničilo můj národ. Vnímala jsem je jako bídáky, takže pro mě bylo snadné bojovat. Věděla jsem, kde je pravda, kde je spravedlnost. Necítila jsem se pokořená.

I když jsem byla slabší fyzicky, byla jsem silnější morálně a duchem, a to je oslabovaloNadija Savčenková

Proč jste se rozhodla pro hladovku?

Bylo mi tam tak nepříjemné jíst, že pro mě bylo snadnější nejíst. Za prvé – jídlo bylo nechutné. Za druhé – nikdy tam nemůžeš jíst, co chceš, nemáš si co vybírat. A za třetí – neměla jsem jinou možnost, jak bojovat, jenom tuto. Když přicházeli a strkali mi talíř a já ho odmítala, nechápali to, protože byl čtyřicátý, šedesátý den hladovky. To je hrozně rozčilovalo a mně to dělalo tak dobře, že mám tu možnost je naštvat, že můžu aspoň něco dělat. I když jsem byla slabší fyzicky, byla jsem silnější morálně a duchem, a to je oslabovalo.

Uvědomovala jste si, jak to může působit na vaše blízké, když jste držela suchou hladovku, jak to pro ně muselo být těžké?

Suchá hladovka byla těžší, protože organismus potřebuje vodu. Měla jsem zimnici. Všechno ve mně hořelo. Necítila jsem rty, jazyk, celá ústa.

Jasně, že jsem chápala, že lidi, kteří si o mě dělají starosti, to bolí. Ale taky jsem věděla, že když budu nečinná, tak se nikdy ke svým blízkým nevrátím. Proto jsem musela něco dělat, abych uspíšila návrat. Riskovala jsem jen svůj život, ne životy dalších, proto jsem na to měla právo.

Nadija Savčenková

Nadija Savčenková

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

V tomto stavu jste absolvovala i soudní stání…

Ani jednou jsem neomdlela, neměla jsem závratě, držela jsem se docela dobře. Už od narození jsem hodně silná a taky jsem letec, proto jsem to zvládala. Nevím jak. Možná pomohl pánbůh, možná pomohli lidi, kteří se se mnou rozdělili o svou energii. Dalo mi to sílu, abych to ustála a necítila se úplně špatně. Dokonce i u soudu jsem ještě měla nějakou energii a cítila se docela normálně.

Domníváte se, že právě tento váš postoj vedl Putina k ochotě vás vyměnit za dva ruské rozvědčíky?

Myslím si, že v zásadě ano. Kdybych nebojovala sama v zajetí a nebojovali za mne lidi venku, bylo nemožné mě dostat ven, takže moje jednání ve vězení jednoznačně pomohlo výměně.

Proč jste vyhověla přání prezidenta Petra Porošenka přerušit hladovku před vyhlášením konečného verdiktu?

Ale já to neudělala kvůli prosbě Porošenka, to jen tak vypadalo, protože to byla falešná informace od těch ruských hadů. Ve skutečnosti to tak nebylo. Oznámila jsem (další) hladovku v reakci na postup soudu (který odložil vynesení rozsudku - pozn. red.). Řekla jsem, že si nemohou vzít více než deset dnů na vynesení verdiktu. Celkově s víkendy to bylo více dní, ale když se sečetly jen pracovní dny, tak to bylo dokonce míň, takže dodrželi naši dohodu. Proto jsem se i já zachovala čestně – když jsem řekla, že ukončím hladovku, tak jsem to udělala. A pak, jak aspoň říkají, Porošenko napsal dopis, i když jsem nevěřila, že ho napsal on, byly to nějaké hry a ukončení mojí hladovky s tím vůbec nesouviselo.

Jak se dá pomoci dalším lidem, kteří nadále zůstávají v ruském zajetí nebo v rukou separatistů?

Je zapotřebí se nevzdávat. V první řadě je třeba za ně bojovat. Když o nich přestaneme mluvit, nikdo nás neuslyší. Když mě vysvobozovali, vysvobozovala mne skoro půlka světa. Kdyby mi tolik lidí nepomáhalo, nebylo by možné se dostat na svobodu. A teď je zapotřebí dělat to samé, nahlas o tom mluvit, zdůrazňovat, že tam ještě zůstávají naši lidé, že je Rusko terorizuje. A oni se, stejně jako já, nesmějí nechat zlomit, nesmějí se vzdávat, nesmějí nic podepisovat, musejí jít a říkat: Pravda je taková a taková a my ji nebudeme překrucovat. Musejí věřit, že (pravda) stejně jednou vyjde najevo.

Potom, jak mě a pak ještě další dva chlapce propustili, tak to trochu utichlo, ale já stejně dělám všechno pro to, aby se z Donbasu dostali naši váleční zajatci, z Ruska političtí vězni a z Krymu Tataři. Je jasné, že to není práce na jeden den, mě dostávali ze zajetí dva roky. Ale je zapotřebí v tom pokračovat, protože se jinak nic nestane.

Jaké to bylo vrátit se po dlouhém zajetí a odsouzení domů?

Samozřejmě to byl pocit štěstí. Jiný vzduch, jiná příroda i jiná půda, všechno naše, blízké, blízcí lidé… To mohou pocítit jenom ti, kteří byli jako já v zajetí v cizí zemi. Když se vrátíš a všechno to pocítíš.

A jaké bylo shledání s rodinou a přáteli?

Co vám mám říci… Se sestrou jsme se posadily a celou noc jsme si povídaly. Potřebovaly jsme si jedna druhé povědět, co se všechno stalo během dvou let. Proto jsme celou noc seděly, kecaly a kecaly a brečely.

Bylo moc příjemné zase vidět mámu. Ani nevím, jak to popsat. To je takový pocit harmonie, štěstí a svobody.

Slyšeli jsme ruské tvrzení, že jste naváděla ukrajinskou palbu na dva ruské novináře, kteří zahynuli.

Čemuž věří jen pár lidí, včetně prezidenta Zemana.

A slyšeli jsme i vaši obhajobu, že jste byla unesena na území Ukrajiny a zavlečena do Ruska. Nikde však u nás nezaznělo, proč jste se vy, nákladně vycvičená letkyně, která působila v mírových silách v Iráku, vydala sama bojovat s dobrovolníky na frontu?

Vysvětlím vám to. Jak válka začínala, probíhala a jak teď končí, je špatně, bohužel se od samého začátku vedla nesprávně. Když ruská vojska vtrhla na Krym, bylo zapotřebí hned vyhlásit válečný stav, označit Rusko za agresora a začít bránit naši zem na Krymu. Jenže jsme vlastně žádnou (skutečnou) vládu neměli, ti, co v ní byli, se polekali, takže to všechno začalo tak, jak nemělo. Vycvičená armáda, ve které byli specialisti, nešla bojovat. Bránit svou zem šli obyčejní lidé. Nechápala jsem to, protože jsem byla důstojník, deset let jsem sloužila, přísahala jsem svému národu, že ho budu chránit.

Válka bude pokračovat, dokud bude pro někoho výhodná, bude se hodit korupci, kšeftuNadija Savčenková

Pamatuji si, že se ukrajinské jednotky na Krymu nebránily.

Když mi (v jednotce) řekli, že nedostali rozkaz, že stojí a čekají na něj, řekla jsem jim, že to považuji za trestný čin. Trestné je stát a čekat na rozkaz, když probíhá válka. Otočila jsem se a šla jsem plnit přísahu, kterou jsem dala lidu. Nemohla jsem si vzít helikoptéru a letět s ní, ale mohla jsem jít a použít v boji svoji fyzickou sílu, vybojovat automatickou pušku a bránit svou zem. Proto jsem tam šla.

Není to porušení zavedeného řádu?

Jasně, armáda musí čekat na rozkaz shora, to je dané, ale ty sám musíš dát na své svědomí, na své srdce a nečekat. Krym jsme už ztratili, a já jsem šla bránit Doněckou a Luhanskou oblast.

Evropa a svět nám musejí pomoci zabezpečit politicky i ekonomicky hranici Ukrajiny, protože její zajištění ve válce by stálo příliš moc, hodně krveNadija Savčenková

Jaká je nyní situace na východě Ukrajiny?

Co vám mám říci… Bohužel boje dál pokračují. Není možné říci, že tam probíhají silné střety nebo pokusy o přerozdělení území. Nejde o obsazení nebo zpětné dobytí nějakého území. Házejí jeden po druhém granáty a lidé umírají. Úplně zbytečné oběti. Je třeba to zastavit. Je třeba buď bojovat, vytlačit je, vyčistit hranici, anebo je nutné konečně pochopit, že už je třeba všechno skončit. Ale to zatím naše vláda ani protivník nechápou, a proto válka nekončí, přetrvává v takové zmražené formě a lidi dál umírají.

Válka bude pokračovat, dokud bude pro někoho výhodná, bude se hodit korupci, kšeftu. Do té doby budou umírat lidi. Bohužel vždycky stojí peníze proti ceně života.

Jak vidíte řešení situace na Donbasu?

Už jsem o tom mluvila na evropských fórech. Evropa a svět nám musejí pomoci zabezpečit politicky i ekonomicky hranici Ukrajiny, protože její zajištění ve válce by stálo příliš moc, hodně krve. I proto je zapotřebí vysvětlit Rusku, že se musí stáhnout za hranice Ukrajiny a uzavřít ji. Prochází tudy nelegálně hrozně moc zbraní. Poté je nutná policejní mise modrých přileb, která bude trvat nějakou dobu.

Hodně lidí to kritizuje, jenomže ve světě už s tím jsou zkušenosti. Já taky nechci, aby tu zůstaly dlouho, ale aby to trvalo po dobu, během níž se oblast uklidní, během níž se odstraní nelegální zbraně a zavřou zločinci, kteří vedli válku nezákonnými, nelidskými metodami, a to na obou stranách.

A co amnestie pro lidi, kteří bojovali na straně vzbouřenců?

Co se týká amnestie, nemůžeme zalít Donbas krví. Ano, zmýlili se (příznivci separatistů), Rusko je obalamutilo, ale není možné za to všechny zabít. Proto je nutná amnestie, v rozumné míře. Potřebujeme najít zločince, opravdové sadisty, těm odpustit nelze. Ale existuje spousta hochů, kteří jenom stáli na kontrolních stanovištích, kteří byli taky oklamaní. Ano, stříleli, ano zabíjeli, jenomže my jsme na ně taky stříleli a zabíjeli je.

Proč se říká, že za války lidi padli a nebyli zavražděni jako v míru? Protože válka je válka. Lidi ve válce umírají, ale není to vražda, to je zabíjení. Nemůžeme posuzovat válku podle trestního zákoníku. Proto se domnívám, že se všechno na Ukrajině napraví, ale jen když se Rusko vrátí domů.

Jak chcete sjednotit zemi, která je konfliktem rozdělena?

Je potřeba spustit silnou ukrajinskou propagandu, protože naneštěstí Rusko po celé Evropě platí a šíří svou propagandu, strká všude svůj ruský mír a taky přehlušuje všechna ukrajinská rozhlasová a televizní vysílaní a vysílá všude jen své programy. Musí se to změnit, je zapotřebí poskytnout lidem (na Donbasu) ukrajinské informace, je potřeba jezdit ze Lvova do Luhansku, z Lucku do Doněcku a naopak, vozit tam lidi a děti na dovolenou. Musíme navzájem komunikovat. Potřebujeme asi půl roku, abychom začali naslouchat jeden druhému.

Také je potřeba uspořádat celoukrajinské referendum a položit v něm otázky, které Ukrajinu sjednotí a nebudou ji rozdělovat. Když teď začneme klást provokativní otázky o jazyku, nebo řešit, kdo koho zabil a komu to odpustit, bude válka věčná. Když se se však zeptáme, jestli lidi chtějí, aby u nás v rukou prezidenta, nezáleží na tom jakého prezidenta, zda Porošenka nebo Janukovyče, byla soustředěna veškerá moc, tak lidi řeknou ne. A řekne to celá Ukrajina, Zakarpatská Ukrajina, Sumy, Donbas, Krym i Černivci.

Je potřeba položit takové otázky, jaké národ sjednotí, takové, aby národ vytyčil vládě kurz, jakým je třeba vést zemi, aby se s ní nesmýkalo ze strany na stranu, kdy přijde jeden prezident – my jdeme s Ruskem, pak přijde druhý – míříme do Evropy. Národ musí přesně určit, kam jdeme, a tímto směrem se musí země vést.

Myslím si, když bude politická vůle a chuť, tak je možné lidi usmířit. Je potřeba promíjet a prosit o prominutí, bez toho nepřijde odpuštění a nedojde k usmíření. Nějakou dobu to bude těžké a zpočátku to bude bolet, ale když bude snaha, je toho je možné dosáhnout.

Abychom mohli přemoci korupci, potřebujeme rozdělit moc, ale neudělat to tak, aby z toho vznikly různé zeměNadija Savčenková

Souhlasíte s větší autonomií pro části Doněcké a Luhanské oblasti ovládané separatisty, jak ji stanovují minské dohody?

Nemohu kritizovat minské dohody, protože si vyžádaly velké úsilí evropských zemí. Ve své době přinesly pozitivní výsledky – byla zastavena mohutná palba. To by bez nich nebylo možné. Ale jednotlivé kroky v minských dohodách následují v nesprávném pořadí, protože není možné něco začít, dokud nebude zajištěna státní hranice.

Když jsem se účastnila posledního červencového zasedání NATO ve Varšavě, slyšela jsem, že konečně byla podepsána rezoluce mezi členy NATO, ve které řekli, že bezpečnosti je možné dosáhnout jen tehdy, když bude zastavena palba. Palbu je možné zastavit pouze tehdy, když bude úplně zajištěna státní hranice a obnovena plná kontrola nad celým územím Ukrajiny. Pokud nám k tomu dopomohou a pokud se Rusko stáhne, může se jednat o zvláštním statutu.

Nedomnívám se však, že by měl být ustanoven zvláštní status jen pro dvě zvláštní části země. Proč si myslíte, že chci referendum? Aby byl zvláštní status pro celou zem. Abychom vytyčili, jaký zvláštní status chceme všichni. Nemůže být republika v republice, nemůže být stovládí, nemůžou být knížátka, protože by docházelo k rozkolům. Musí být samospráva, jaká skutečně nechává většinu příjmů z rozpočtu na místě, lidi mají právo rozhodovat o půdě ve své oblasti a o tom, co jim přináší.

Pak nebude taková korupce, protože při velké centralizaci je velká korupce. Abychom mohli přemoci korupci, potřebujeme rozdělit moc, ale neudělat to tak, aby z toho vznikly různé země. Udělat to výnosem, o kterém rozhodneme.

Jak se adaptujete na svět politiky plný kompromisů?

Těžko, těžko. To však neznamená, že to není možné. Člověk má schopnost se vyvíjet. Nemůžu říci, že jsem zabedněný zelený mozek. Rozumím, že politika je umění kompromisu, nebo přesněji, diplomacie je uměním kompromisu a politika je umění, kdo koho přechytračí. Ale já taky nejsem úplně hloupá, učím se. Ne že to byla moje nejoblíbenější práce, ale jako poslankyně jsem byla zvolena. Když ti dal národ důvěru a chce, abys pro něj něco udělala, kvůli tomu tě zvolil, nezbývá než to vzít a pracovat. Ať se mi to líbí, nebo ne. Hlavní je všechno dělat dobře a kvalitně.

Objevily se informace o tom, že byste se stala prezidentkou…

Novináři se mě na to ptali, já jsem jim odpověděla, že kdybych byla navržena a zvolena, funkci bych přijala.

Ukrajinská politička a důstojnice Nadija Viktorivna Savčenková se narodila 11. května 1981. V šestnácti vstoupila do ukrajinské armády, protože chtěla být pilotkou, prodělala paradesantní výcvik. Jako jediná žena působila na přelomu let 2004 a 2005 v ukrajinském kontingentu mírových sil v Iráku. Po návratu uspěla s peticí, aby mohla studovat na letecké akademii, která byla do té doby otevřena jen mužům. Nesplnila ale požadavky na pilotku, a tak se stala navigátorkou bombardéru Suchoj Su-24 a vrtulníku Mil Mi-24. Sloužila u třetího pluku v Brodech.
Když byl pluk v prosinci 2013 během protestů přemístěn do Kyjeva, zapojila se do protivládních demonstrací. Poté, co nebyla její jednotka nasazena na Donbasu, připojila se k dobrovolnickému praporu Ajdar.
17. června ji u Metalistu v Luhanské oblasti zajali separatisté. Poté byla převezena do Ruska, kde ji obvinili z podílu na zabití a následně na vraždě dvou ruských novinářů.
Na sjezdu strany Julije Tymošenkové Otčina byla v září 2014 přijata za členku a schválena za lídra kandidátky. V listopadu 2014 byla zvolena do parlamentu a armáda ji přeřadila do zálohy.
První hladovku vyhlásila v prosinci 2014, další o rok později a od března 2016 začala opakovaně držet suchou hladovku, kdy ani nepila.
2. srpna vyhlásila hladovku na protest proti údajné nečinnosti Kyjeva vůči problémům Ukrajinců vězněných na Donbasu. Rozhovor vznikl ještě před tím.