Mnichovský střelec vyhrožoval spolužákům smrtí už před pár měsíci

Mladík íránského původu zastřelil osm lidí ve věku 14, 15, 18 a 21 let a jednu ženu ve věku 45 let. Přes účet jedné dívky lákal teenagery do restaurace McDonald’s a sliboval milé překvapení.

Jeho spolužáci potvrdili, že jim už před pár měsíci po hádce vyhrožoval, že je všechny zabije. Sonboly podle nich měl jen pár kamarádů, v kolektivu nebyl oblíbený, i když byl chytrý. Jedna ze spolužaček potvrdila i to, že si ho okolí dobíralo a šikanovalo. Sonboly podle videa pořízeném během střelby prohlašoval, že strpěl sedm let šikany a teď se mstí.

Svědkové tvrdí, že s ním nebylo snadné vyjít. Dokonce ho vyloučili z internetové skupiny příznivců počítačových her Steam, protože se choval hrubě. „Vyhodili jsme ho před více než rokem, protože nám vyhrožoval. On se ale vracel pod novými přezdívkami,“ řekl jeden známý listu Bild.

Stephan Baumanns, který provozoval kavárnu v blízkosti Sonbolyho bydliště ve čtvrti Maxvorstadt, ho jednou zaměstnal jako roznašeče tiskovin. Musel ho ale brzy propustit, protože chlapec byl podle jeho slov líný a tiskoviny za rohem zahodil namísto toho, aby je roznesl.

Zmíněná spolužačka Sonbolyho v pátek potkala jen pár hodin před útokem: „Jen tak stál s hlavou sklopenou. Obyčejně by řekl ahoj, ale tentokrát se na mě ani nepodíval, když jsem šla kolem”.

Devětadvacetiletý Huseyin Bayri se právě nacházel u nákupního centra Olympia, když začal Sonboly střílet a zasáhl teenagera v blízkosti.

„Byl jsem přesně na tom místě, kde ten hoch zemřel. Než padly první výstřely, útočník docela hlasitě křičel: Všechny vás zabiju. A také: Jsem Němec. Pak padly výstřely. Uviděl jsem toho hocha vedle mě. Neznal jsem ho, ale hned mi přirostl k srdci. Padl na zem. Držel jsem mu rány. Měl v sobě tři otvory na hrudi a na břiše. Kulky mu proletěly skrze záda ven. Silně krvácel.“

„Snažil jsem se držet ty rány, zatímco útočník pořád střílel. Ty výstřely se přibližovaly a já jsem si pomyslel, že to je konec: Huseyine, teď jsi na řadě ty“.

Přesto se Bayri snažil chlapce utěšovat. „Říkal jsem mu: Jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Máš holku? Nejsou to vážná zranění, brácho, sanitka už je na cestě. Neboj se, všechno dopadne dobře“.

Potom mu umřel v náruči. „Nikdy nezapomenu na jeho poslední slova. Nemohu ta slova dostat z hlavy: Prosím, pomozte mi, prosím, pomozte.“