REPORTÁŽ: Stres, vyhoření, nepochopení - válka na Donbasu žije i na západě Ukrajiny

Život ve Lvově, který je vzdálen stovky kilometrů od fronty, běží normálně. Lidé se tlačí v otřískaných tramvajích, které se těžce kolébají na vymlácených kolejích v zacpaných ulicích. Obouchané žigulíky stojí v kolonách spolu s drahými západními SUV zbohatlíků, kteří si kolem města staví výstavné hrady. Naše podnikatelské baroko je proti nim ukázkou uměřenosti a architektonické vytříbenosti.

Na ulicích Lvova i nedalekého Nového Rozdilu prodávají babky zeleninu, ovoce, med i mléko a smetanu přímo od krav. Každá hřivna se hodí a každá se dvakrát obrátí. Brambory za čtyři až šest hřiven nebo lístek na tramvaj za dvě našinci připadají jako ráj - aktuální kurz odpovídá přibližně hřivně za korunu.

Ovšem ještě na konci roku 2013 stálo kilo pohanky osm hřiven a dneska přes dvacet. Cena plynu vzrostla několikanásobně. „Plat se nezvyšuje, dluhy země rostou a jsme na hranici bankrotu,“ přiznává lvovský psycholog Roman Lisčuk.

Válka není jedinou starostí obyvatel, ale jejímu doteku se nejde vyhnout. Na ulicích jsou vidět vojáci v polních uniformách nejrůznějších vzorů. Někteří se drží za ruce s přítelkyněmi.

Jedna měla na sobě černý obtažený svetr a úzkou makově rudou sukni. Ukazovala své vlastenectví - černá a červená jsou banderovské barvy. Další na sobě mají blůzy s národními výšivkami, nebo oděvy v ukrajinských národních barvách žluté a modré.

V centru Lvova stojí náborový stan, kde se mohou hlásit dobrovolníci. O kus dál je dodávka, kterou zasáhl granát, když vezla na východ pomoc. Celou pravou stranu prosekaly střepiny.

V jezuitském chrámu Petra a Pavla jsou zase vystavené fotografie padlých příslušníků ozbrojených složek, vojáků, národních gardistů, pohraničníků. Mnohdy jde o momentky, oficiální portréty chybí.

Když se sousedé přišli rozloučit v Novém Rozdilu se zesnulým a shromáždili se před vchodem, byla před domem vidět i ukrajinská vlajka. Muž padl na frontě.

Občas je možné zaslechnout příběhy tragických osudů. V Donbasu padl i vekslák, který v Novém Rozdilu měnil hřivny za eura. Když začala válka, přihlásil se do praporu Národní gardy jako dobrovolník.

Dobrat se však podrobnějších informací je těžké. Iryna Horbanová pracující ve lvovském etnografickém muzeu, která pomáhá těm, kdo se vrátili se zraněními, mi říká, že nikdo mluvit nechce.

Pro blízké jsou ztráty příliš čerstvé, zranění se nemohou vyčerpávat, vojáci, kteří se vrátili, si potřebují odpočinout a nesmějí mluvit.

Její slova potvrzuje psycholog Lisčuk, který jako dobrovolník pomáhá válečným veteránům.

„Jako profesionál chápu, jak dlouho může být obyčejný člověk ve stavu zvýšeného stresu nebo zvýšeného napětí, kdy v novinách, časopisech a na internetu i v televizi 24 hodin mluví o tom, že jsou oběti, situace je nestabilní. Lidé se od toho nemohou odpoutat a prožívají obyčejné emocionální vyhoření, ať jsou to vojáci, vedení země nebo prostí občané. Každý reaguje stejně, snaží se utéct. Nechceme slyšet tuto záplavu informací, lidé nemají víc sil poslouchat. Náš stres neskončil, pokračuje, doplavu na břeh a proud mě znovu odnese. Naše síly se zmenšují.“

Přesycení špatnými zprávami potvrzují i dvě studentky bohemistiky, které přišly na autorské čtení českého básníka a fotografa Igora Malijevského. Raději už zprávy ani nesledují.

Podle psychologa nutně ubývá prvotního nadšení pomáhat a angažovat se. Sám musel přehodnotit přístup, ačkoli v dobrovolnické práci pokračuje.

„Pracuju na privátní klinice. Rok jsem byl jen dobrovolník, získal jsem znalosti, jezdil jsem se učit do nemocnice NATO v Polsku a na varšavskou akademii vojenské medicíny, na tamní kliniku bojového stresu, ale potřebuju živit rodinu, a proto jsem se vrátil k soukromé praxi. Vše, co jsme dělali, studium, výcvik, bylo za naše peníze v našem volnu. Učili jsme se a učili jsme další, pomáhali a současně jsme pracovali,” popsal Lisčuk.

Přiznal však, že to bylo těžké: „Rodina to chápe měsíc dva, pak už ne.“

I když jsou Ukrajinci válkou unaveni, mnozí se stále ještě snaží pomáhat jednotkám bojujícím na východě. Pokles nadšení a nedostatek peněz cítí i Andrij Saljuk z Lvivského lycera (Lvovský rytíř), což je dobrovolnické organizace, která za vybrané peníze kupuje vybavení pro jednotky působící na bojišti.

„Pokaždé se ukazuje, že jsou potřeba radiostanice i dalekohled, a peníze jsou jen na jedno.“

Příběhy, které vypráví o bojovnících na frontě, připomínají Šolochovovy Donské povídky. Voják z Luhansku se odmítl přidat k separatistům, protože se cítil Ukrajincem. V bojích na ukrajinské straně byl zraněn, ale nemůže se vrátit k rodině v Luhansku, tak se o něj musejí starat jeho spolubojovníci.

Šťastnější je další případ, kdy otec i syn doma řekli, že odjíždějí vydělávat na Západ. Oba se pak potkali na frontě. Naštěstí na stejné straně. Ani jeden z nich ale doma neřekl, že jedou bojovat, což je podle psychologa běžné a způsobuje to mnoho problémů.

„Velké procento vojáků a důstojníků, kteří odjíždějí do války, to rodině neříkají. Nechtějí ji vystavovat traumatu, ale pokud mají pětiletou dcerku, tak si holčička pomyslí, musím být špatná, když mě táta opustil. Máma sedí a pláče. Nemůže jí nic vysvětlit a začíná mít vztek, protože mnoho činností spadne na ni a ona ani neví, jak má splácet hypotéku. Otec se pak nevrací domů jako hrdina. Místo lásky a objetí se dočká výčitek, že je opustil a může to skončit rozvodem. Nepochopení blízkých, o němž se nemluví, je velký problém,“ vysvětlil Saljuk.

Prozradil i své krédo, které ho vede k tomu, aby pomáhal: „Válka se týká všech, vítězství záleží na každém. Na nás závisí vítězství méně než na ministrovi obrany, ale možná vítězství přijde o pět minut dříve, když budeme pomáhat. Pomáháme armádě, aniž bychom byli militaristé milující zbraně. Víte, čím se zabývám? Ochranou kulturního dědictví a restaurací historických staveb, domů a kostelů. Ptali se mě, proč se teď už zabývám jen pomocí armádě a už vůbec ne ochranou kulturních památek. Odpověděl jsem jim, že právě teď se nejvíce starám o ochranu kulturního dědictví. Kluci s automaty na východě je chrání. Víme, jaké je Rusko, známe Rusko z let 1914 až 1916, známe Rusko po letech 1939 a 1941, známe ruské chování od roku 1944 do roku 1991, jak ničilo ukrajinské kulturní dědictví. Jestli sem přijde Rusko, nebude co chránit. Říkají mi, že až skončí válka, nebude už co restaurovat. Ale my potřebujeme mít pro koho to restaurovat.“

Je zcela jasně přesvědčen, že země čelí ruské agresi a že nejde o vnitroukrajinské problémy způsobené jazykovými odlišnostmi: „Pamatuju si, jak se říkalo, že na frontě jsou jenom kluci ze západní Ukrajiny, banderovci. Když tam přijíždíme k jednomu oddílu, tak všichni kluci mluví výhradně rusky. Ptám se jich, odkud jste a ten nejzápadnější byl z Dněpropetrovsku. Další byli z Luhansku, Doněcku a oni říkali, my tady nechceme tyhle moskaly a jestli mi kvůli tomu říkají, že jsem banderovec, tak jsem banderovec. Mně je to jedno, tohle je moje země. Nepřeju si, aby sem přišli a říkali mi, co mám dělat.“

Saljuk dodal, že jazykové dělení vzniklo v důsledku sovětské politiky uplatňované na východě: „Všechny školy byl jen ruské, univerzity byl jen ruské, všechny noviny, které se prodávaly, byly jen v ruském jazyce.“

Podobný názor na charakter války má i psycholog Roman Lisčuk: „Naši lidé, kteří bojují, říkají, my bojujeme i za Evropu.“

Nejde podle něj jen o expanzi Moskvy. Během této války je otevřeno 400 nebo 450 kilometrů hranice. Z Ruska k nám přicházejí ne kilogramy, ale tuny narkotik, amfetaminy a opiáty. Laboratoře na severním Kavkazu vyrábějí drogy a ty všechny přicházejí. Dostávají se sem zbraně. U nás v zemi jsou milióny neevidovaných zbraní. A vy si myslíte, že to nebude v Evropě? Bude.“

Excesy dobrovolnických praporů Tornado nebo Ajdar či Azov, které se podílely na drancování a mučení, nejsou na Ukrajině tabu. Vyjádřili se k nim i lidé, kteří pomáhali bojovníkům na frontě, uvedli však, že právě dobrovolníci na počátku konfliktu frontu stabilizovali.

Andrij Saljuk, který stojí v čele organizace Lvovský rytíř, vidí chybu u velení: „V Sovětské armádě bylo heslo - voják bez práce je horší než dynamit. Jestliže nedostane úkol, už se mu rodí v hlavě různé myšlenky, co by dělal a jen se věnuje fyzickému cvičení. U mnohých vojáků je to pití, a když už není co pít, tak ukrást něco, co by se prodalo, aby bylo co pít.“

Hned však dodává: „Ale nelze vymazat z historie této války to, co dělal Ajdar na jejím úplném počátku.“

Podobný názor na význam dobrovolníků má i psycholog Roman Lisčuk.

„Nejbojeschopnější částí na začátku války a v následujícím půl roce byly dobrovolnické prapory, které tvořily nejaktivnější, nejradikálnější části obyvatelstva. Dobrovolnické prapory a neregulérní armáda zadržely postup a ukázaly Rusům, že to nebude tak snadné, že to nebude jako Krym, když celý svět zavřel oči u Krymu.“

I on však přiznává problémy u jednotek: „U nás šlo do války hodně lidí, kteří měli psychické problémy, šlo tam hodně narkomanů a alkoholiků. Nevíme, jak zareagují ve stresové situaci pod vlivem drog nebo alkoholu, na jakou stranu zamíří zbraň. Znám případ, kdy jeden pokáral druhého, ten odjistil granát a hodil ho. Přitom to byli sousedé, žili dvacet kilometrů od sebe. Bojím se našich v neadekvátní situaci. Potřebují pomoc, a když jim pomáháme, pomáháme sobě. Nechci, aby chodili po ulici s automaty. Nechci, a proto se věnuju dobrovolnictví.“

A otevřeně přiznává, jak mu to ovlivňuje život: „Přestal jsem stejně jako i mnozí další plánovat do budoucna. Je ráno, je úkol pro dnešek. Večer chci do divadla, ale volají mě: ´Podíváš se na vojáka jako psycholog, my to nezvládáme, můžeš přijít do bytu, protože on nevychází.´ Samozřejmě, říkám si, že to nechci dělat a pošlu je všechny k čertu, ale vstanu a jdu tam.“