Archivní podklady z 50. a 60. let o 3400 stranách byly z nařízení spolkové vlády jakožto dozorčího orgánu drženy v utajení 50 let. Německá zahraniční rozvědka dosud argumentovala, že zveřejnění složek by mohlo ohrozit práci jednoho informátora a ohrozit vztahy s jistou zahraniční zpravodajskou službou, která poskytla část informací. Zveřejnění svazků by prý poškodilo německou blízkovýchodní politiku.

V zájmu ochrany některých soukromých osob a informátorů BND by navíc musely být některé části začerněny, což by bylo příliš drahé a také by se to neslučovalo s "archivářskými zásadami", argumentovala dosud BND.

Spolkový soud se sídlem v Lipsku však rozhodl, že BND nemůže udržovat v tajnosti všechny dokumenty. Podle soudu už neplatí důvody pro utajování některých z nich. Složky prý jsou navíc staré a v zásadě neobsahují nové skutečnosti.

Novinářka působící v Argentině naopak věří, že dokumenty by mohly poskytnout dosud neznámé informace o Eichmannově poválečném životě a útěku do Argentiny.

Adolf Eichmann byl za války pověřen takzvaným konečným řešením židovské otázky. Po válce utekl nepoznán do Jižní Ameriky, kde žil pod falešným jménem i se svou ženou, která pocházela z jižních Čech.

Patnáct let po válce, 11. května 1960, jej vypátrali a tajně unesli agenti izraelského Mossadu v Argentině. V Izraeli byl "architekt holokaustu" v prosinci 1961 odsouzen k trestu smrti a po zamítnutí žádosti o milost byl 31. května 1962 oběšen.
Eichmann napsal ve vězení paměti, které byly zveřejněny v roce 2000. Deník nepřinesl nic nového: Eichmann se cítil nevinen a pouze plnil rozkazy.