Ačkoli se rozdělený národ utápěl v záplavě spontánního nadšení, Joachim Meissner si dával načas. Teprve třetí listopadovou neděli, deset dní po pádu zdi, vyrazil tehdy 62letý profesor dětské oční kliniky v Buchu u Berlína na cestu, o níž si nemyslel, že se jí kdy dožije. Da drüben, tam naproti.

Seznámili jsme se v říjnu 1988. Po půlroce mi vyprávěl absurdní příběh, jemuž jsem se zprvu zdráhal uvěřit. Jako špičkový odborník-oftalmolog sjezdil svět. Několikrát pobýval i na delších stážích ve Spolkové republice. Pokaždé se vrátil.

Toužil podívat se do Západního Berlína. Jako kluk tam žil. Otec se živil jako stěhovák. Věčně bez práce, věčně v lihu. Rodinu držela nad vodou matka – pradlena.

„S bráškou jsme roznášeli koše s prádlem po celé Špandavě. Znali jsme v té čtvrti každý dvůr, každičkou pavlač. Za války jsme se přestěhovali na východ města, do Pankowa. Jak jsem stárnul, čím dál tím víc jsem se chtěl podívat, jak se Špandava změnila. Nepustili mě,“ svěřoval se hořce.

Lidé oslavují pád zdi.

Lidé oslavují pád zdi.

FOTO: ČTK/AP

Majstrštyk číslo 1: 28 minut v balóně

Před dvaceti lety se přece jen ve vlezlém listopadovém chladu rozechvěle toulal mezi činžáky a průchody, okukoval domovní zvonky a schránky. Po místech svého dětství bloumal jako u vytržení dlouhé šťastné hodiny. Tisíce východních Němců chtěly za časů zdi také „da drüben“. Avšak na rozdíl od Meissnera už bez zpátečního lístku. Aby pronikli – někdy obrazně, někdy doslova – přes betonové monstrum, občas vymýšleli mimořádně důmyslné až bizarní způsoby, jak se dostat na Západ.

Hadí ženu Ninu Hagenovou vyvezl v létě 1977 její pozdější manžel, nizozemský zpěvák Theodorus Kerk, v reprobedně. „Co si odvážíte hezkého?“ žertovali při tom nic netušící celníci s umělcem, který v NDR pravidelně vystupoval.

V roce 1963 se pokusil o útěk přes Balt odvážlivec v potápěčském skafandru. Protože v NDR se vybavení pro zážitky pod hladinou neprodávalo, pomohl si po svém. Kyslíkovou bombu našel na skládce. Dýchací hadici si pořídil v obdobě našeho Svazarmu. Ventily použil z auta, kyslík čerpal ze svářečky a masku a tlakoměr získal od dívky, jejíž otec pracoval jako hasič. Podařilo se.

Pád berlínské zdi

Pád berlínské zdi

FOTO: ČTK/AP

Útěk století si na své konto připsaly dvě rodiny: Strelzykovi a Wetzelovi. V září 1979 vzlétlo z paseky u východoněmeckého Pössnecku osm statečných v podomácku vyrobeném, do té doby největším horkovzdušném balónu v Evropě – 28 metrů vysokém, 20 metrů širokém s plošinou 1,4 na 1,4 metru. Po 28 minutách přistáli deset kilometrů za hranicí.

Jako poslední prchali v květnu 1989 bratři Ingo a Holgar Bethkeovi v ultralehkém letadle postaveném na koleně. Let přes berlínskou zeď si natočili na videokameru.

Pád berlínské zdi

Pád berlínské zdi

FOTO: ČTK/AP

Nemohli tušit, že o půlroku později vysoký stranický funkcionář Günter Schabowski, zmatený a nervózní z hroutící se moci režimu, na tiskové konferenci v přímém televizním přenosu řekne, že soukromé cesty do zahraničí se musí v nejbližší možné době povolit všem východním Němcům.

Přitom šlo jen o návrh ve vládě, nikoli o rozhodnutí. Nechtěnou bombu ale odpálil odpovědí na doplňující dotaz zpravodaje italské agentury ANSA, jak rozumět termínu „v nejbližší možné době“. Schabowski opáčil: „Pokud vím, tak okamžitě.“ Stalo se. A zeď padla.

Lidé si odnášeli kusy zdi jako suvenýry.

Lidé si odnášeli kusy zdi jako suvenýry.

FOTO: ČTK/AP

Kdo u Sprévy hledá, ten také najde
Každý si chtěl uloupnout aspoň kousek. Tak ji částečně zničily tisíce zvědavců a masa turistů, kteří toužili po „politickém suvenýru“.
Strhli ji ovšem vojáci na příkaz posledních dvou vlád zanikající NDR, jež ji toužily co nejrychleji sprovodit ze světa.
Nemalou část pak prodaly do zahraničí. A konečně – po kouscích ji rozdala po sjednocení spolková vláda jako kuriózní dar. Takový osud stihl berlínskou zeď.
„Před dvaceti lety se lidé mohli přetrhnout, aby ostudnou stavbu co nejrychleji zbořili. Vůbec se jim nedivím. Ovšem z hlediska turistiky to byla chyba. Možná to přeženu, ale já tvrdím: dnes bychom potřebovali, aby ze zdi zbylo mnohem víc,“ řekla Právu Nicole Röbelová z berlínské marketingové agentury.
Westin Grand Hotel na Friedrichstrasse umístil originál kusu betonového monstra přímo v lobby. Každý, kdo si letos objednal nejdražší apartmá, dostal helmu, kladivo a majzlík. Dostalo se mu pak cti vlastnoručně si odštípnout kousek pro sebe.
Mezi nejnavštěvovanější zbytek trosek patří maličký segment schovaný mezi výškovými budovami na Postupimském náměstí. Japonští turisté se u něj fotí ostošest. Několik metrů betonového valu přežilo i kousek odtud, v Niederkirchener Strasse, kam už tolik výprav nemíří.
Jednou z nejdelších souvislých částí, přesněji řečeno 212 metry, se může pochlubit úsek na Bernauer Strasse.
„Zeď nezmizela, protože hned v roce 1989 se dostala pod památkovou ochranu,“ vysvětluje průvodce David. Pracuje pro agenturu, která v metropoli na Sprévě připravila šest turistických vyjížděk na kolech, mezi nimi i 12kilometrový výlet po stopách zdi. Dlužno dodat, že získávají stále víc na oblibě.
Nejdelší zbytek, 1300 metrů dlouhá East Side Gallery, získala v posledních měsících nový vzhled.
Protože původní malby trpěly pod graffiti turistů a barvy vybledly, správci chráněné památky nedaleko největšího východoberlínského nádraží Ostbahnhof dali znovu šanci většině ze 118 umělců z 21 zemí, kteří se podíleli už na původní podobě.
Pokud chcete večer poznat, kudy se zeď táhla, pomůže vám rada Berlíňanů. Původní lampy vyrobené v NDR svítí dožluta, zatímco žárovky ze západního Berlína oslnivě bíle.

 

Jeden z výtvorů, které zdobí zbytky Berlínské zdi poblíž Warschauer Strasse přibližuje vřelost vztahu komunistických pohlavárů L. I. Brežněva (vlevo) a Ericha Honeckera.

FOTO: Jaroslav Soukup, Novinky