Irové nevěří stranám ani politikům, kteří na ně téměř jednotně apelují, aby řekli ANO. Mnozí z nich nevědí, co v nové smlouvě je nebo jí nerozumějí. To je mimochodem nejčastější důvod, proč chce řada Irů Lisabon odmítnout – a proč se Unie obává reprízy roku 2001, kdy Irsko odmítlo smlouvu z Nice – a přijalo ji až v opakovaném hlasování o rok později.

Odpůrci oslovovali bezprostředně voliče

Před voliči totiž leží technický dokument, který chápou jen právní a političtí znalci. Takovým dokumentem byla ostatně i euroústava, ale za fasádou slova konstituce se to trochu schovalo.

Když slovní pláštík zmizel, zůstaly jen technikálie, v nichž zastánci Lisabonské smlouvy nedokázali najít nic, čím by zaujali a přitáhli voliče. Nezbývalo jim než začít prosit – a strašit. Irská vláda zkouší obojí: vyzývá voliče, aby šli hlasovat, a varuje, že případné NE by pro zemi znamenalo „katastrofu“. Ve čtvrtek se ukáže, do jaké míry ji Irové vzali vážně.

Poslední průzkumy před referendem, zveřejněné o víkendu, nemluvily moc ve prospěch ANO. Podle jednoho měli odpůrci smlouvy jasný pětiprocentní náskok. Druhý sice tvrdil, že zastánci smlouvy mají převahu, jejich náskok se však rychle zmenšoval a do čtvrtek mohl zmizet.

Snad k tomu přispěl i ráz kampaně před referendem. Zatímco zastánci smlouvy mluví hlavně z obrazovek, její odpůrci zvoní u dveří a baví se s voliči přímo. „Jsou to angažovaní aktivisté, kteří přímo oslovují občany,“ tvrdí britský list The Daily Telegraph.

Kampaň proti Lisabonské smlouvě je v Irsku silná.:. Kampaň proti Lisabonské smlouvě je v Irsku silná.foto: ČTK/AP

Do akce je žene řada obav: strach o tradiční neutralitu, představa, že unijní soud bude moci na základě nové smlouvy měnit přísné zákony proti přerušení těhotenství, děs z daňových změn i z liberalizace obchodu, což je zvlášť velké strašidlo pro místní zemědělce. Hnutí odpůrců necouvá ani před demagogií: straší zavedením homosexuálních manželství a eutanazie i „zadržováním dětí od tří let pro vzdělávací účely“ – to vše prý přinese nová smlouva.

Mění se i situace v samotném Irsku. Ostrovní stát dokázal v minulých desetiletích na členství v Unii velmi získat a z „chudobince Evropy“ se změnil v jednu z jejích nejbohatších zemí. Ale kdo by na to myslel dnes, kdy rostou ceny paliva i potravin, rozdíly mezi bohatými a chudými se prohlubují a „keltský tygr“ už není ekonomicky tak úspěšný jako dřív?

Náprava by byla krajně zapeklitá

Unie netrpělivě čeká na irský verdikt a odkládá jednání o všech otázkách, které by mohly, byť jen trochu, Iry pobouřit. Pokud totiž ostrované Lisabon odmítnou, dostane se EU do složité situace. Sotva bude moci sáhnout po starém triku, jímž je mírná úprava smlouvy a poté opakování referenda. Nikdo by se ho totiž neodvážil použít po odmítnutí euroústavy.

Když francouzští a nizozemští voliči řekli NE, byl to konec a musela se sjednat nová smlouva. (I když se euroústavě podobá jako vejce vejci). Kdyby politici v Irsku chtěli po případném neúspěchu hlasování opakovat, vzbudí podezření, že zemi stahují do jakési „druhé ligy“ států, jejichž názor se – na rozdíl od Francouzů či Nizozemců – nebere vážně.

Stejně neschůdná je i druhá cesta: prostě pokračovat v ratifikaci a nechat Iry, ať sami vymyslí, jak se připojí.

Lze čekat, že přinejmenším v Británii – a možná i v Česku – by po irském odmítnutí zesílil odpor proti smlouvě natolik, že ji nebude možné ratifikovat. Stejně děsivá je vyhlídka na další, v pořadí už třetí jednání o nové unijní smlouvě.

Jenže zároveň nelze nechat věci při starém: řada zemí chce změnu. Pokud Lisabon neprojde, mohou se nakonec rozhodnout, že půjdou vlastní cestou a vytvoří v rámci Unie vlastní exkluzivní klub.

To byla dosud jen hrozba. Kdyby se stala skutečností, mohou se ti, kdo zůstanou mimo „klub“, záhy ocitnout na okraji dění.

Dublin ovlivní i české předsednictví v EU
Pokud Irové Lisabonské smlouvě přikývnou, musí i ČR urychlit ratifikaci a přemýšlet, jak smlouvu bude v čele EU naplňovat. Smlouva totiž zmenší roli předsednické země a zvláště jejího premiéra. Ten by zůstal ve stínu nové funkce předsedy Evropské rady – „prezidenta EU“.
Podobný vývoj je možný jen v případě, že EU stihne přijmout Lisabon a dospět k dohodě o obsazení funkcí, což je málo pravděpodobné, protože aspoň o šéfovi parlamentu i Evropské komise rozhodne nový parlament. Eurovolby ale budou až v květnu 2009, na konci českého předsednictví.
Řeknou-li Irové ne, tyto starosti odpadají – a Praha pak vytáhne ze šuplíku druhý scénář pro své předsednictví a bude čelit složité situaci v tom, že v EU propukne tvrdý politický boj o další postup bez ohledu na to, co si Češi myslí a co chtějí prosazovat.