„Chladnutí jádra nejen že roztáčí její magnetické dynamo, ale vede také ke smršťování celé planety,“ uvedl Sean Solomon z Carnegie Institution ve Washingtonu.

„Data z průletu sondy ukazují, že celkové smrštění je o třetinu větší, než jsme předpokládali,“ dodal.

Pohled zblízka po 30 letech Messenger proletěl kolem Merkuru, jež po loňské překlasifikaci Pluta na trpasličí planetu zaujímá poslední příčku mezi planetami naší soustavy, letos v lednu ve vzdálenosti pouhých 200 kilometrů a mine jej ještě dvakrát, než se v roce 2011 usadí na jeho oběžné dráze.

Naposledy astronomové mohli vidět Merkur zblízka před 30 lety na snímcích Marineru 10. Krátce po lednovém průletu přístroje Messengeru hlásily, že našly stopy po silné vulkanické aktivitě. Jádro planety, která má průměr 4880 km, totiž tvoří asi 60 procent její hmotnosti. V oblasti Caloris, což je největší a nejmladší kráter po dopadu cizího tělesa ve sluneční soustavě, kamery zachytily sopečné jícny, důkazy o pyroklastických erupcích a kruhové útvary se svraštělými okraji. Vědci předpokládají, že jsou vyplněny až 2,7 km mocnou vrstvou lávy.

Vrchol vulkanické aktivity na Merkuru astronomové staví do doby před třemi až čtyřmi miliardami let. „Bývala to skutečně velice aktivní planeta,“ soudí James Head z Brownovy univerzity.

Střed formoval i vnější vrstvy

„Dominantní útvary tektonických pohybů na Merkuru jsou tzv. laločnaté srázy, mohutné útesy podél zlomových linií, zformované během kontrakcí okolních oblastí,“ vysvětlil Solomon. „Ukazují, jaký vliv mělo vychládající jádro na tvářnost povrchu planety.“

Plasmový spektrometr na palubě Messengeru stačil analyzovat chemické prvky v řídké atmosféře - potvrdil hliník, sodík a vodní ionty. Do prostoru je zřejmě vyvrhl tzv. sluneční vítr, proud nabitých částic z poměrně blízkého Slunce, ale před odvátím do meziplanetárního prostoru je drží magnetické pole planety. „Magnetosféra Merkuru je plná iontů, atomové i molekulární povahy,“ řekl Thomas Zurbuchen z Michiganské univerzity.