V Česku nemyslitelné, v USA standard – proč média podporují prezidentské kandidáty?

Podpora médií před volbami není ve Spojených státech nic neobvyklého. Většina z nich vždy svým čtenářům explicitně doporučí, koho volit. Letos tak zatím učinily spíše regionální deníky, z větších jmen lze zmínit například deníky USA Today a Washington Post. Oba podpořily nominanta demokratů Joea Bidena.

Minulý víkend se naopak pro republikánského kandidáta vyslovil kontroverzní The Spokesman-Review, v pondělí už následovala opravdová bomba. Současného prezidenta Donalda Trumpa podpořil bulvární New York Post, který denně čte přes 230 tisíc Američanů. Jde o důležitý krok, tento deník totiž Trumpa před čtyřmi roky podporoval pouze při republikánských primárkách, ale před samotnou volbou podporu stáhl.

Představa, že se jednoho dne sejdou všichni redaktoři jednotlivého média a diskutují nad tím, koho svým čtenářům doporučit, je však mylná. V naprosté drtivě případů totiž o deklaraci podpory rozhoduje redakční rada. Její složení se liší médium od média. Například v regionálním Idaho Statesman v radě sedí editor, vydavatel a pět neplacených dobrovolníků. V celostátním New York Times je rada složena z šestnácti redakčních komentátorů.

Drtivá většina amerických médií se v průběhu let vyprofilovala ideologicky buď doleva, nebo doprava. Jak uvádí přehled analytického serveru AllSides, za „nestranný střed” lze dnes kromě zpravodajských agentur jako AP či Reuters považovat ještě veřejnoprávní stanici NPR, politické servery The Hill, Axios, nebo deníky Wall Street Journal a USA Today.

Jak uvádí autoři zde vloženého příspěvku, nelze však v žádném případě říct, že by ostatním médiím nešlo věřit. „Hodnocení nereflektuje důvěryhodnost ani přesnost, ale pouze úhel pohledu,” vysvětlují.

Jinak tomu není ani v Mekce seriózní žurnalistiky – Spojeném království. Obě hlavní strany (konzervativci a labouristé) mají spřízněné bulvární deníky, které historicky podporují stále stejnou stranu. Konzervativní straně tradičně fandí vůbec nejčtenější tabloid v zemi - The Sun, zatímco jejich liberálním soupeřům Daily Mirror.

V České republice bychom takto otevřenou politickou podporu v jednotlivých médiích nenašli. Podle odborníka na politický marketing Karla Komínka za to můžou čtyři dekády komunistického režimu. „Z relativně nedávné historie máme zkušenost s tím, jak vypadaly noviny, které se přiklání ke konkrétní straně, a ta zkušenost není pozitivní,” vysvětluje.

Jistý náznak „endorsementů” (veřejného vyjádření politické podpory) šlo přesto v českém mediálním prostředí vypozorovat při první přímé prezidentské volbě v roce 2013, kdy Karla Schwarzenberga podpořily proti Miloši Zemanovi například Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt.

Podle sociologa médií Jana Miesslera z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy šlo však o rozporuplný krok. „Obecně platí, že otevřeně podpořit konkrétního politika se v českých mainstreamových médiích nesluší, i když obecně se ví, které politické proudy jsou jednotlivým médiím bližší,” vysvětluje. Podle něj obsahové analýzy pravidelně ukazují, že média ve svém pokrytí určitým politikům straní.

Podle oslovených odborníků může deklarace podpory jednomu z kandidátů fungovat pouze tehdy, kdy čtenář s periodikem názorově souzní. „Sám o sobě voliče ke změně názoru nepřesvědčí, spíše napomáhá vytvářet klima, které je pro daného politika nebo stranu příznivé a utvrzuje již víceméně rozhodnutého čtenáře v jeho volbě,” myslí si Miessler.

„Jedná se tedy spíše o utvrzování přesvědčených, kteří dlouhodobě konzumují buď liberální nebo konzervativní média,” souhlasí Komínek.

Takovéto chování přitom podle řady studií přispívá k prohlubování sociálních bublin. A čtení zpráv pouze z média, s kterým člověk souzní, pak vede zase ke zkreslenému vnímání událostí. Už dávno přitom nejde o dobrovolné rozhodnutí čtenáře; sociální sítě a vyhledávače dnes pomocí algoritmů přizpůsobují obsah uživateli na míru. Takový stav se označuje za „intelektuální izolaci”.

Podle Miesslera by česká veřejnost „endorsementy” nestrávila. „Zpravodajské médium by získalo pověst hlásné trouby určitého politika nebo strany a jeho reputace by tím velmi utrpěla,” myslí si. Prostor pro názorovost a vyjádření politické podpory naopak vidí u alternativních médií. „Ta ovšem netvrdí, že se snaží o nestrannost a objektivitu,” uzavírá.