Titus - císař, imperátor a syn Boha

Titus se narodil 30. prosince roku 39 v Římě. Voltumna, římská bohyně bdící nad novorozenými dětmi, jej přinesla do nepříliš významné rodiny Flaviů, která nevynikala vznešeným původem ani slavnými předky. Přesto budoucí císař vyrůstal v blízkosti těch nejurozenějších. Dostalo se mu stejné výchovy jako synu císaře Claudia slavnému Britanikovi a prý byli v dětství dokonce nerozlučnými přáteli.

Titus byl velmi učenlivý a od svých úctyhodných vychovatelů se brzy naučil vše, co římský aristokrat potřeboval, aby mohl pomýšlet na dobrou kariéru. Uměl se bít, jezdit na koni a měl jazyk nabroušený stejně dobře jako meč. Nadto básnil, hrál na kithtaru a dokonce se vyznal v kaligrafii. Není tedy divu, že si brzy vysloužil důležité úřady.

Ve svých dvaadvaceti letech odcestoval do Horní Germánie (dnešní oblast na pomezí Švýcarska, Francie a jihozápadního Německa) a později do Británie, kde působil jako vojenský tribun. Setkal se tam se svým otcem a velmi zkušeným vojevůdcem Vespasianem, který zde byl legátem. Titus se ve svém úřadě velmi osvědčil, avšak ty pravé ostruhy si měl zasloužit zcela na opačném konci římského impéria.

Když v roce 66 začalo v Judeji židovské povstání, povolal císař Nero právě osvědčeného vojevůdce Vespasiana, aby zpacifikoval vzbouřenou provincii. Vespasianus neváhal s šedesátitisícovým vojskem vyrazil na východ. Velení jedné ze tří legií svěřil právě svému synu Titovi. Ten se svého úkolu rozhodně nelekl a v čele legie si vedl skvěle.

Oba Flaviovci se ale ještě v Judeji nestihli ani pořádně ohřát a už je zastihla zpráva o nečekaném převratu v Římě. Nero byl svržen a na jeho trůn dosedl Servius Sulpicius Galba. Vespasianus se tedy otočil a jel do hlavního města oznámit Galbovi svoji loajalitu. Tita nechal v Judeji, aby zde dobyl Jeruzalém. Než se však Vespasianus dostal ke do Říma, byla situace opět jiná. Galba přišel o moc a o císařskou ratolest se nyní přetahovali Marcus Salvius Otho a Aulus Vitellius.

Z této dvojice nakonec vyšel vítězně Vitellius, ale ani jeho pozice nebyla nikterak pevná. Vespasianus se toho rozhodl využít a s podporou svých legionářů, kteří ho sami provolávali císařem, se s ním pustil do boje o trůn. Občanská válka netrvala dlouho. Titův otec jasně zvítězil a roku 69 se stal římským císařem.

Titus mezitím v Judeji marně dobýval Jeruzalém. Ačkoli měli Římané velkou převahu a s Židy nakládali maximálně krutě, stejně jejich odpor stále nezlomili. V roce 70 ale Titus Jeruzalém neprodyšně oblehl a uvnitř města uzamkl přes půl milionu Židů. Jeho strategií bylo město vyhladovět. To se mu podařilo a v létě téhož roku Jeruzalém dobyl. Svým vojákům nařídil město zničit. V troskách skončil i posvátný židovský chrám, z něhož zbyla jen západní zeď vnější hradby. Známá Zeď nářků, kde Židé dodnes tuto událost oplakávají.

Poražené čekal velmi tvrdý osud. Velká část z nich šla do otroctví, další byli předhazováni při hrách divokým šelmám a zbylí byli vyhnáni z Judeji a rozprášeni po celém tehdejším světě. Proces známý pod jménem židovská diaspora měl zpupný národ navždy vymazat ze světa.

Po skončení židovské války, pomáhal Titus svému otci s vládou a připravoval se, že po jeho smrti usedne na trůn. Tak se také stalo a po Vespasianově smrti 23. června 79 se Titus stal římským císařem. Jeho vláda byla krátká ale stabilní a říše prosperovala. Ohrožovala ji spíše příroda. Vždyť již dva měsíce po Titově nástupu na trůn nečekaně explodovala sopka Vesuv a doslov zaživa pohřbila tři města v čele se slavnými Pompejemi.

Další pohromou, kterou musel Titus řešit, byl velký požár Říma, který zničil řadu významných budov.

Na druhou stranu se Titovi také podařilo několik významných budov v Římě vybudovat. Za jeho vlády byl v roce 80 dokončen symbol věčného města, velké římské Koloseum. Na počest jeho otevření uspořádal vskutku velkolepé sto dnů trvající oslavy, které hradil z válečné kořisti ještě z židovské války.

Již o rok později ale teprve jednačtyřicetiletý císař umírá. Byl prvním neadoptivním císařem Římské říše a za svůj život byl svědkem tolika zásadních historických okamžiků jako málokdo jiný. Jeho vláda je dnes vnímána jako zlatý věk Římské říše.