Při velkém požáru do základů shořelo centrum Londýna

Jak už to tak bývá, původcem tak gigantického neštěstí, které o střechu nad hlavou připravilo jednu šestinu tehdejších Londýňanů, byla na první pohled úplná drobnost. Královský pekař zapomněl uhasit oheň ve své peci.

Nešťastný hrdina a původce požáru se jmenoval Thomas Farriner. Jeho dům, v němž krátce po půlnoci z pátku na sobotu 2. září začalo hořet, stál v nenápadné ulici Pudding Lane nedaleko slavného London Bridge. Plameny přeskočily z pece na vedle uskladněné palivové dříví a pak už se snadno šířily dál po celém domě. Sám Farriner stihl se svojí rodinou utéci. Byl sice uvězněný v patře, ale podařilo se mu vyšplhat do okna vedlejšího domu. Na odvážný kousek si netroufla jen jeho stará hospodyně, která svůj strach zaplatila životem.

Uličky Londýna byly v 17. století úzké a křivolaké. Většina domů byla ze dřeva a slámy a když dostaly příležitost, hořely jako papír. Oheň přeskakoval přes úzké uličky často pokryté odpadky.

Středověké město, které je jinak známé svojí deštivostí, mělo navíc za sebou dlouhé a nebývale suché léto a v osudnou sobotu vál velmi silný východní vítr. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se oheň šířil rychleji, než by kdo čekal.

Přesto by však oheň nemusel dosáhnout tak katastrofických rozměrů. Stačilo, aby starostou Londýna nebyl nerozhodný muž jménem Thomas Bloodworth. Když se požár rozšířil na několik okolních domů, začali zkušenější hasiči uvažovat o tom, že by bylo lepší raději zbourat okolní budovy, aby se oheň nemohl šířit dál směrem ke skladu papíru. Přivolali proto starostu, který měl pravomoc o demolici rozhodnout.

Proti bourání domů samozřejmě protestovali jejich majitelé, kterým se Bloodwortha podařilo přesvědčit o tom, že situace zdaleka není tak vážná, jak vypadá. Demolici odmítl s alibistickým argumentem, že nejsou přítomni majitelé vytypovaných domů, a proto nemůže o jejich zbourání rozhodnout. Při odchodu prý ještě cynicky dodal: „Ať se na to vymočí nějaká ženská!“.

Do rána hořelo už 300 domů a situace začala být nezvladatelná. Lidé v panice vynášeli cennosti ze svých domů a převáželi je na druhou stranu řeky, protože plameny podpořené silným větrem se šířily stále rychleji. V té době byl o požáru informovaný už i král Karel II., který okamžitě rozhodl o co nejrychlejší demolici domů v bezprostřední blízkosti požáru.

Oheň se ale šířil dál. Největší velikosti dosáhl v úterý, tedy čtvrtý den požáru, kdy ohnivé jazyky začaly olizovat už i katedrálu svatého Pavla. Lidé tam v domnění, že kamenná stavba chrámu je to nejbezpečnější místo, celé dva dny nosili své cennosti. Jejich naděje však shořela stejně jako všechny domy předtím. Katedrála napěchovaná vzácnými obrazy, knihami a cennými předměty během dne a následující noci do základů vyhořela.

Situace se zlepšila až pátý den požáru, kdy konečně přestal foukat vítr a kdy se oheň konečně začal zastavovat o ruiny předem zbouraných domů.

Finální účet požáru se podle odhadů vyšplhal na 10 milionů liber a oheň si podle historiků pravděpodobně vyžádal i stovky životů, ačkoli některé dobové prameny hovoří jen o devíti obětech.

Vzhledem k tomu, že požár zničil domy na ploše přes 250 000 metrů čtverečních, bylo potřeba prakticky celé město vybudovat znovu. Původní záměr postavit ulice moderněji a geometricky souměrně se nepodařilo prosadit, a tak je dnešní Londýnské City více méně kopií toho středověkého. Rekonstrukce však trvala 50 let a například obnovená katedrála svatého Pavla byla dokončena až v roce 1712.

Vše zlé však přináší i něco dobrého. Díky požáru se zastavilo šíření velkého moru, který měl v té době na kontě už 100 000 mrtvých. Nové domy navíc už raději stavěli z méně hořlavých materiálů, a město tak napříště bylo méně náchylné ke vzplanutí.