Sprška meteorů dosáhla ve středu maxima

Už v noci z úterý na středu, kde to počasí umožnilo, šlo vidět mimo města, zejména mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní, průměrně i přes 50 meteorů za hodinu, vrchol aktivity roje.

Pozorovat meteory můžeme více než měsíc okolo maxima roje, nejvíce jich však padá v době, kdy se Země ocitá v nejhustší oblasti proudu meteoroidů, vždy okolo 12. srpna. „Po maximu už aktivita prudce klesá,“ upozornil astrofotograf a popularizátor astronomie Petr Horálek.

Podmínky nebyly předchozí dny úplně ideální, na obloze je Měsíc ve fázi krátce po poslední čtvrti a v noci před maximem vyšel ještě před půlnocí a rušil svým svitem.

První noc po maximu, tedy ta nadcházející ze středy na čtvrtek, má být snad ještě lepší než noc předchozí. Meteorů bude sice méně, ovšem méně bude svítit i Měsíc. „A počasí nabídne parádní podmínky – bude jasno, maximálně skoro jasno,“ sdělila Novinkám o noci ze středy na čtvrtek Dagmar Honsová ze společnosti Meteopress.

Roj Perseid se nám ukazuje tím, jak Země každý rok mezi 17. červencem a 24. srpnem prochází na své dráze skrze prachový proud rozptýlený za mateřskou kometou roje – kometou 109P Swift-Tuttle.

Prachové částice zvané meteoroidy se střetávají se Zemí a v atmosféře zazáří jako meteory („padající hvězdy“). Protože tyto částice mají rozměry obvykle menší než zrnka písku a jsou složeny z křehkého kometárního materiálu, při průletu zemskou atmosférou se zcela vypaří.

Název meteorického roje Perseid je odvozen od místa v souhvězdí, z něhož meteory vlivem perspektivy zdánlivě vylétají. Meteoroidy roje Perseid vstupují do atmosféry rychlostí 59 km/s a začínají zářit ve výšce okolo 120 kilometrů nad Zemí. Pohasínají o desítky kilometrů níže, v případě větších Perseid i méně než 80 km nad zemským povrchem.

„Vlétají přitom do atmosféry z jednoho směru. Proto se nám zdá, jako kdyby jejich dráha vycházela z jediného bodu na obloze, který se odborně nazývá radiant. Právě ten v době maxima roje leží v horní – severovýchodní polovině souhvězdí Persea,“ popsal Horálek.

První zmínky o úkazu pocházejí z poloviny 3. století n. l. v souvislosti s umučením sv. Vavřince. Ten byl jedním z církevních hodnostářů strážících majetek v Římské říši, při pronásledování křesťanů prý neuposlechl příkaz římského císaře Valeriana odevzdat církevní majetek a raději jej rozdal chudým. Několik dní po jeho popravě 10. srpna 258 měly z nočního nebe padat třpytivé slzy – od té doby jsou Perseidy lidově známé jako „slzy svatého Vavřince“.

Že jde o astronomický úkaz, prokázal až italský astronom Giovanni Schiaparelli (1835–1910) v druhé polovině 19. století. Jako první našel přímou spojitost meteorů s kometami a též určil, že původem Perseid je prach z periodické komety 109P Swift-Tuttle, objevené dvěma americkými astronomy v roce 1862. Kometa s periodou 134 let se naposledy u Slunce objevila v roce 1992, znovu se k němu přiblíží až roku 2126.