Šimpanzí mamánci svého postavení nelitují

Jakmile ztratí po odstavení matku ještě předtím, než dosáhnou dvanácti let, hůře konkurují ostatním samcům v tlupě a mohou mít problémy s rozmnožováním.

Rachna Reddyová z Harvardovy univerzity v Cambridgi v americkém Massachusetts a Aaron Sandel z Texaské univerzity v Austinu zkoumali vazby mezi šimpanzími matkami a syny v národním parku Kibale v západní Ugandě.

Tři roky sledovali samce jak ve věku od devíti do patnácti let, což u geneticky nejbližších příbuzných člověka odpovídá pubertě, tak staré 16 až 20 roků, tedy mladé dospělce.

Na dálku zaznamenávali všechny vzájemné činnosti zvířat, jako je péče o srst, podávání si rukou, poklepávání po rameni, ohlížení se po ostatních členech tlupy a čekání na ně, pomoc ve střetu s jiným šimpanzem nebo sezení vedle sebe. Výsledky terénního výzkumu publikovali v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology.

Skutečnost, že mladí dospělí samci trávili s matkami ve srovnání s puberťáky jen třetinu času, až takovým překvapením nebyla.

S dospíváním se šimpanzi začínají toulat na větší vzdálenosti, stávají se nezávislejšími a na rozdíl od výrostků už nevolají matky a neuchylují se k nim po boji s jinými samci pro utěšení a uklidnění.

Jakmile se ale mladí dospělí samci náhodou ocitnou v blízkosti matek, začnou se chovat jako v pubertě. Nechávají se opečovávat a matky nadále sledují. Pro mnohé z nich zůstávají jejich rodičky v tlupě nejbližším zvířetem, a nikoli jiní samci, jak by se dalo předpokládat.

Odborníci se domnívají, že pomoc poskytovaná šimpanzími matkami snižuje u jejich synů stres, jemuž jsou v societě, kde vládne přesný společenský žebříček, pravidelně vystaveni.

Obdobné trvalé vazby bývají běžné i u lidí, když synové opouštějí původní rodinu, aby začali žít vlastním životem. „Nyní, v době epidemie nemoci covid-19, zažíváme na vlastní kůži, jaké to je, když nemůžeme vidět rodiče, kdykoliv bychom chtěli,“ připomíná Reddyová.