Pedagog: Slovní hodnocení na míru je zátěž, ale dětem pomáhá

Slovně hodnotíme už skoro 20 let. Dříve jsme až do třetí třídy hodnotili pouze slovně, dnes už je to tak jen v prvním ročníku a podle nové legislativy máme od druhého do devátého ročníku slovní hodnocení i hodnocení známkou. Na žádost rodičů máme třeba pouze slovní hodnocení.

Někteří hodně, někteří si to rádi srovnávají se známkami, někteří dávají větší důraz známce. Ale u dětí je vidět, že si hodnocení čtou, že je to opravdu zajímá a chtějí se o sobě něco dozvědět. Snažíme se, aby se hodnotila činnost žáka, ne jeho vlastnosti, aby byly porovnávány dosažené výkony s tím, jak na tom byl předtím. Nesrovnáváme ho s ostatními, ale s jeho předchozími výkony. Snažíme se, aby to bylo ušité na míru, aby se v tom poznal.

Slovně hodnotíme i chování a v rámci předmětů do hodnocení zahrnujeme i přístup k výuce.

Některé rodiče opravdu zajímalo, jaká je to známka, a tak jsme se s nimi domluvili, že „ovládáš bezpečně“ znamená jedničku, „ovládáš učivo“ dvojku. A pak je tam hodnocení, ve kterém se snažíme vystihnout, v čem se žák posunul, na čem je třeba zapracovat. Napíšeme třeba, že má nedostatky v písemném sčítání, doporučíme procvičovat násobilku nebo čtení encyklopedie, rozšiřování slovní zásoby. Žák by se měl vždycky dovědět, co má udělat, aby se zlepšil. Po slabším žákovi ale nemůžeme chtít, aby vše „ovládal bezpečně“.

Máme dva formuláře – na jednom je pouze slovní hodnocení, což vyjde na formát A4, někdy delší, někdy i více stran, kde jsou popsány předměty. Na druhém formuláři jsou známky.

Ne, píšou to jako sloh.

To je pravda, ale vidíte, že to má smysl, že se to dítě něco o sobě dozví.

Většinou neznámkujeme, hodnotíme pomocí bodů (např. dosažených 20 bodů z maxima 22 bodů), procenty a slovně.

Jak kde, máme třídy po 22, po 28 žácích, ale i třídu s 18 žáky.

Například na pololetním vysvědčení začínají pracovat už o Vánocích. Základem dobrého hodnocení je sběr podkladů. Učitel si v průběhu celého pololetí musí značit, jak se komu co daří. Musí popsat, jak žák svého výsledku dosáhl. Využíváme také formu sebehodnocení, aby i děti mohly posoudit, co se jim dařilo, co méně. Je třeba si totiž všímat i toho pohledu dítěte, protože i já si třeba něco neuvědomím, že dítě to cítí zrovna takhle. I toto se tam může objevit.

Žádný speciální recept nemáme, ale kdo to pochopil, tak to dělá, jak nejlépe umí.

Pro většinu dětí jsou jedničky tlak z okolí. Ony samy je nepotřebují. Zejména u prvňáčků je to znát – jsou rádi, když se jim ve škole daří, jdou do školy natěšení, chtějí úkoly plnit, uplatnit se. Ve většině případů je jednička důležitá až pro rodiče, protože to tak mají zažité. Děti si navíc mohou body převést na známku, pokud chtějí. Mohou být třeba rády, že splnily úkol na sto procent. Vědí, že 91 procent je ještě jednička, ale že tam je devět procent rezerva.

Učitel musí o žákovi více přemýšlet. Ale spíše by mělo být více motivujícím pro žáka.

Je to individuální, ale například na víceletá gymnázia nám odchází čtvrtina žáků každý rok, někdy je to až 30 procent. Pak tu máme žáky, kteří udělali dva ročníky za jeden rok, ale máme i absolventy učiliště, u kterých to vypadalo, že nezvládnou ani ZŠ, ale dotáhli to k maturitě. A není to jen naše zásluha, ale třeba i spolupráce rodičů a toho, že dostali tu možnost.

Je to bohužel pravda. V této lokalitě jsou dvě školy vedle sebe a jedna není naplněná, a tak se rozhodli nás sloučit, aby se naplnila jedna velká škola. Víceméně budeme jedna škola pod jedním ředitelstvím a teď bude vypsán konkurz na ředitele.

Doufáme, že ne, protože naši učitelé už jsou takto zvyklí pracovat. Už nyní s učiteli na druhé škole vytváříme společný vzdělávací program, do kterého se snažíme zanést myšlenky jak z našeho programu, tak jejich.