Fascinující nález u Johannesburgu: Poslední opice, nebo první člověk?

Vědci je do lidského rodokmenu zařadili k australopitékům jako nový druh A. sediba, těsně před člověka. Podrobnější výzkum ale naznačuje, že ti dva měli blíže k nám, lidem. Malý Matthew si hrál nedaleko místa, kde jeho otec pracoval na vykopávkách v jeskynním systému Malapa u Johannesburgu. Pod jedním z vápencových balvanů zahlédl vyčnívat kost. Jako archeologův syn věděl, že musí být opatrný. Prohlédl si ji a usoudil, že to je klíční kost antilopy, přesto na otce zavolal. Ten se nepříliš ochotně vydal za synem.

„Co jsem udělal špatně,“ hlesl vystrašeně Matthew, když zvedl oči k náhle zbrunátnělé otcově tváři. „Nic, nic – našel jsi hominida,“ uklidňoval ho otec, sám nevýslovně vzrušený. Hominidé (hominidae) jsou čeleď primátů, do níž je řazen jak člověk, tak jeho příbuzní včetně nejstarších pralidí a lidoopů. Jenže to, co Matthew našel, patřilo možná příslušníku užší skupiny (tribu) homininů (homininae), zahrnující jen gorily, šimpanze a „lidský“ rod Homo.

Ukazují to snímky z Evropského synchrotronu ESRF, který pomocí vysoce citlivé mikrotomografie, kontrastní rentgenové radiografie s vysokým rozlišením, „vidí“ do lebek obou tvorů. Přes tože jsou vyplněny vápencovými usazeninami, dokáže ESFR vytvořit jejich přesný trojrozměrný obraz. Vědci tak dostali „do rukou“ třetí stoličku mladšího z tvorů, odlitek mozkovny a dokonce i vajíčka much, které na mrtvolách hodovaly.

Berger s kolegy z univerzity ve Witwatersrandu už předtím dokázali rekonstruovat řadu detailů o dvojici. Šlo o dospělou ženu a asi desetiletého chlapce, možná matku se synem nebo přinejmenším členy téže tlupy, kteří se museli znát. Nejpravděpodobněji se propadli stropem jeskyně při bouřce a uvízli uvnitř bez možnosti úniku. Stejným způsobem se do jejich vězení dostalo i několik králíků, antilopa, krysa a šavlozubý tygr – ten se ale možná v jeskyni před nečasem ukryl již dřív, dokud ještě měla východ. Prudký déšť jejich společné vězení postupně naplňoval vodou, až se utopili.

Bergerův příběh podpořil i Paul Dirks z australské univerzity Jamese Cooka v Queenslandu, který potvrdil, že kostry žádného ze zvířat či pralidí nenesly stopy zápasu, lovu ani čelistí mrchožroutů. „Muselo jít o nějakou kalamitu, zřejmě se všichni propadli společně nebo těsně po sobě a buď utonuli, nebo je zavalilo bahno,“ řekl. Voda nejspíš rychle opadla, protože na mrtvá těla se snesly mouchy, a teprve poté je definitivně pohřbila vápencová drť.

Není zdaleka běžné, aby se unikátní fosílie předchůdců člověka ocitly jinde než ve vědeckém ústavu či předním muzeu země, kde byly nalezeny. Australopithecus sediba je čestnou výjimkou – kvůli svému unikátnímu postavení jako přechodný článek mezi staršími australopitéky a mladším rodem Homo byly na několik týdnů převezeny do francouzského Grenoblu k analýze výkonným ESRF. Už první vyšetření přineslo nesmírně cenné poznatky, byť laikovi se detail s mušími vajíčky nemusí zdát senzací. Vědcům však synchrotron doslova otevírá oči, protože obě lebky jsou vyplněny vápencovou usazeninou.

„Přístroj ukázal krásné zuby v horní čelisti, zcela neporušené,“ řekl Paul Tafforeau z týmu ESRF. „Až je virtuálně vyjmeme, umožní nám vyčíst reálné stáří jedince – nejen vývojový věk nebo jeho ekvivalent k modernímu člověku. Chceme vědět, jak se v průběhu evoluce zpomalovalo stárnutí od rychlého, jako je tomu u opic, po délku našich vlastních životů.“

Další snímky ESRF vymodelovaly tvar mozkové dutiny obou pralidí. Ve vápencové výplni lebek je část s výrazně nižší hustotou – vědci věří, že je to fosilizovaný zbytek mozku.

Právě malá velikost mozku vedla Bergera k tomu, že nález zařadil k australopitékům.

„Je právě v tom místě, kde se opice, kráčející po dvou nohou, mění v jednoho z nás,“ řekl s nadsázkou Berger. Řada antropologů souhlasí s tím, že A. sediba je bezprostřední předchůdce rodu Homo a někteří jej dokonce k lidem chtějí přiřadit. Nejen proto, že nejstarší členové našeho rodu zřejmě už v té době – před 1,78 až 1,95 miliónu let – na Zemi žili. A. sediba má na australopitéka příliš malé zuby a vyčnívající nos, dobře vyvinutou pánev a dlouhé nohy.

Pro přiřazení k primitivnější skupině mluví jak dlouhé paže, svědčící o častém pobytu na stromech, tak malý mozek. Jenže nedávno objevený indonéský „hobbit“ se stejně malým mozkem již byl potichu přijat do rodiny lidí jako Homo floresiensis. Kostry obou druhů dosahují souměřitelné výšky: H. floresiensis měřil jen několik centimetrů přes metr, A. sediba měl asi 120 centimetrů.

„Sami autoři vědeckého popisu poukázali na to, že jedinci se v některých významných znacích shodují s rodem Homo,“ poznamenal Colin Groves z australské Národní univerzity. „Vlastně jediné, co je na nich typicky australopitéckého, je velikost mozku.“