Karel Goliath (1901–1985) patří k těm, jejichž osud zachytili historici Jan Dvořák, Jaroslav Formánek a Adam Hradilek v knize Čechoslováci v gulagu. Nedávno vyšel její druhý díl. Autentický Goliathův příběh mezi nimi v lecčems vyčnívá.

Dětství na schůzích

„Vyrostl jsem v dělnickém hnutí – na jeho schůzích, manifestacích, slavnostech. Když mně byly tři roky, volali kluci na mne po městě: socan! Tehdy to měla být nadávka... Revoluční písně provázely mé dětství a mládí tak, jako se druzí chlapci vzněcovali sokolským zpěvníkem. Jinde na zdech trůnil zarámovaný Hus, Havlíček, Palacký, u nás Marx, Lassalle a jacísi čeští průkopníci,“ popsal jičínské dětství v rodině krejčího, obchodníka, významného sociálnědemokratického funkcionáře Otty Goliatha.

Goliath se do prvního pracovního tábora dostal v létě 1940. Trest si pak odpykával v Sevželdorlagu na severu Ruska v Komijské svazové republice, kde stavěl železnici Kotlas–Vorkuta.

Židovská rodina tak tehdy vyznávala jiné hodnoty, než byla víra v Boha. Věřila v pokrok. Karel, již člen sociální demokracie, odešel po maturitě na jičínském gymnáziu studovat práva do Prahy. Významný vliv v jeho dalším politickém směřování měl rodinný přítel, šéf strany Bohumír Šmeral. Když se pak právě on stal v květnu 1921 jedním ze zakladatelů KSČ, Goliath jej následoval.

Nicméně oba od začátku patřili ke křídlu bojujícímu proti bolševizaci partaje. Usilovali o „demokraticky orientovaný komunismus“. Ani tyto rozpory mu nijak nebránily spřátelit se s Klementem Gottwaldem, Václavem Kopeckým a Rudolfem Slánským. V letech 1925 až 1926 spolu žili v ostravském bytě. Na severu Moravy vydávali například periodikum Pravda chudoby. Karel, již doktor práv, jim také dával rady, jak bojovat s úřady.

Cesta mezi „trockisty“

Na rozdíl od nich ovšem pokračoval rovněž v kritice Sovětského svazu. K tomu mu pomohla i studia etnografie v Berlíně. Bez příkras vnímal i kolegy, soudruhy. Jejich limity se nebál pojmenovat. Ostatně slovem „fyzkulturnik“ zmíněným v úvodu článku, jímž pojmenoval Gottwalda, se tehdy na Ostravsku označovali muži se zálibou v placených prostitutkách...

V letech 1924–1928 navíc napsal Goliath tři knihy s výmluvnými názvy: Katastrofa leninismu v Evropě, Dnešní stav Komunistické strany Československa – diktatura aparátníků, nebo demokracie dělníků? a Proč nejsem bolševikem. Právě ony mu vynesly doživotní zařazení mezi trockisty, mezi ty, kterých se musejí „opravdoví“ komunisté rychle zbavit.

Doklad o propuštění z dlouholeté internace v táborech gulagu, 1955

Doklad o propuštění z dlouholeté internace v táborech gulagu, 1955

FOTO: repro z knihy Čechoslováci v Gulagu II.

Když se v roce 1929 chopili vedení KSČ Gottwaldovi karlínští kluci, on se s partají rozešel. Na Ostravsku udělal vzápětí kariéru jako znalec horního práva, často hájící horníky. Stačil se přitom oženit i rozvést…

Pohodlný život mu skončil s okupací ČSR v březnu 1939. Dobře věděl, že je na předním místě německého seznamu lidí určených k zatčení. Na nic nečekal a v Krakově se připojil k Česko a Slovenskému legionu. Když Polsko v září padlo, vydal se s dalšími na východ. Nikdo z nich tehdy netušil nic o paktu Molotov–Ribbentrop, uzavřeném v srpnu v Moskvě, o dohodě mezi nacisty a SSSR o neútočení, spolupráci a přátelství.

Agenti NKVD a Lubjanka

Vojáci byli ihned intervenováni v Kamenci Podolském na jihozápadní Ukrajině jako váleční zajatci. V listopadu do ubytoven vtrhla obávaná NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí – pozn. red.).

Vybrané Čechoslováky, včetně Goliatha, zadržela za „nepřátelství vůči Sovětskému svazu a protisovětskou činnost“. Obvinění se v jeho případě záhy změnila na „úmysl spáchat atentát na Stalina“. Agenti se z něj snažili přiznání vymlátit. Následně se ho NKVD pokusila získat na svou stranu. Měl být jedním z těch, kteří měli spustit proces proti Edvardu Benešovi...

Na propuštění z psychiatrie reagoval po svém, podal žalobu na nezákonnost léčby. Zemřel nezlomen v lednu roku 1985.

Brutální bezpráví se přitom dělo s podporou Goliathových bývalých přátel v čele s Gottwaldem, kteří již žili v moskevském exilu. Kopecký proti němu následně, jak o tom svědčí archivy, dokonce svědčil. Věděl, že by se tím zbavil význačného komunisty roky odmítajícího bolševizaci KSČ.

Neúspěch v Buzuluku

NKVD ale toto volání „zmírnila“: na mnohaleté vězení. „Můj vlastní první rozsudek činil osm let lágru s odůvodněním, že jsem nesouhlasil s paktem a přišel do SSSR bojovat proti Němcům,“ napsal sám mnohem později ve studii Stalin – Židé – pogromy.

Vězeňský hřbitov za polárním kruhem nedaleko Vorkuty

Vězeňský hřbitov za polárním kruhem nedaleko Vorkuty

FOTO: Archiv Ústavu pro studium totalitních režimů

Goliath se do prvního pracovního tábora dostal v létě 1940. Trest si pak odpykával v Sevželdorlagu na severu Ruska v Komijské svazové republice, kde stavěl železnici Kotlas–Vorkuta. Nejdéle byl zadržován v gulagu poblíž města Kyltovo.

Naděje, že peklo končí, mu svitla poté, co Hitler v červnu 1941 napadl SSSR. V Buzuluku se formovala československá vojenská jednotka, což osvobodilo z lágrů tisíce Čechoslováků. On k nim patřil. Do cíle určení se dostal jako podvyživená troska trpící tyfem a úplavicí.

Místo ke zbraním putoval do nemocnice. A po vyléčení ho čekala – tentokrát bez obvinění – vazba. On a jemu podobní byli opět nežádoucí. V prosinci 1942 je velitel Ludvík Svoboda na nátlak Moskvy propustil z jednotky a odeslal do Kujbyševa, přestože ho poradci varovali, že to bude znamenat jejich uvěznění. A měli pravdu.

Ostravský právník byl po cestě zatčen a znovu putoval do lágrů. Celkem v nich prožil 16 let. Většinu času netušil, co se děje doma. Nevěděl, že většina jeho rodiny válku nepřežila, že táta a bratr byli popraveni za protifašistickou činnost.

Masaryk a StB

Bývalí přátelé, soudruzi, byli rádi, že se ho zbavili. Po ukončení války začali u nás ovládat jednu instituci za druhou. Oportunisty prostě nepotřebovali. Přesto se mezi nimi našla výjimka. Kamarád spisovatel Ivan Olbracht.

Uprosil Jana MasarykaEdvarda Beneše, aby za Goliatha v roce 1947 u Sovětů orodovali. Marně. Politický vězeň naopak dostal několik let nato, již po jejich smrti, nový desetiletý trest. Do ČSR se dostal až dva roky po Stalinově smrti, a to v listopadu 1955, bez peněz, potřebného oblečení i bot. Ujali se ho exmanželka a syn. Důchod ani žádné odškodnění zprvu nedostal, ale nevzdal se a svými dopisy na nejvyšší místa si vymohl alespoň malou invalidní penzi.

Goliath po zatčení ostravskou StB v roce 1961

Goliath po zatčení ostravskou StB v roce 1961

FOTO: repro z knihy Čechoslováci v Gulagu II.

Začal také sestavovat paměti a publikovat články, což neuniklo Státní bezpečnosti. V rámci akce Advokát byl 21. února 1961 obviněn, že s dalšími „trockisty“ usiloval o vznik politické obdoby britské Labour Party a hanobil stranické a vládní činitele.

Místo vězení ho tentokrát čekala několikaměsíční „ochranná“ léčba na opavské psychiatrii. Na propuštění reagoval po svém, podal žalobu na její nezákonnost. Zemřel nezlomen v lednu roku 1985. Rok nato vyšly v Kolíně nad Rýnem Zápisky ze stalinistických koncentráků, jeho vzpomínky.

Historik Adam Hradilek o deseti tisících Čechoslováků v lágrech
Historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Adam Hradilek (42) se v posledních letech věnuje Čechům a Čechoslovákům, kteří skončili ve 30. a 40. letech v gulazích. Po jejich stopách se společně s kolegy opakovaně vydává do postsovětských republik, tamních archivů.
Jak jste se k jejich pohnutým osudům dostal?
Postupně. Poprvé jsem se s pamětníky gulagu setkal v Izraeli, kam jsem jezdil v letech 2006 a 2007 zpovídat účastníky protinacistického odboje z řad československých Židů. V nejednom svědectví veteránů východní fronty se objevilo: prošel jsem sovětskými tábory. Když jsem na jaře 2008 nastoupil do ÚSTR, začal jsem budovat videodatabázi pamětníků.

Adam Hradilek v moskevském archivu RGASPI studuje spisy vedené na čs. občany ve fondu Kominterny.

FOTO: Archiv Ústavu pro studium totalitních režimů

Mezi vaše poslední díla patří například kniha Židé v gulagu. Jde také o Čechoslováky?
Samozřejmě. Popisuji v nich osudy lidí, kteří utekli z okupovaného Československa před Hitlerem do SSSR. Většina z nich skončila v pracovních táborech, v nichž byly sice kruté podmínky, ale srovnávat je s nacistickými vyhlazovacími tábory přesto nelze. Úmrtnost v nich byla, podle dosavadního výzkumu, okolo patnácti procent…
S Janem Dvořákem jsme v knize zveřejnili i rozhovory s přeživšími, k nimž jsme dohledali spisy v ukrajinských a ruských archivech. Obdobná vyprávění jsme připravili s Českou televizí v dokumentárním cyklu Čechoslováci v gulagu. Ve spolupráci s Jaroslavem Formánkem jsme před rokem vydali i stejnojmennou publikaci. Pro velký čtenářský zájem právě vychází druhý díl.
Kolika lidí se podobné osudy týkaly?
Jen za války jich bylo okolo deseti tisíc. V roce 2012 se mi podařilo v ukrajinském Užhorodě objevit fond s šesti tisíci spisy na československé občany v gulagu. Byl mezi nimi i ten na Karla Vaše (agent NKVD, důstojník vojenské zpravodajské služby OBZ, soudce a prokurátor vykonstruovaných soudních procesů – pozn. red.).
Ten s vámi mluvil?
Nejprve nechtěl, ale spis ho zajímal. Chtěl vidět i fotky z mládí, takže ano, rozhovor mi dal.
Hodně se mluví o českém udavačství za druhé světové války či v 50. letech. Je něco obdobného v sovětských spisech vedených proti Čechoslovákům?
Ano, setkáváme se s tím. Je to smutné čtení. Například přední českoslovenští komunisté žijící v Moskvě psávali jako členové Kominterny na žádost sovětských orgánů různé posudky. Krajany neváhali označit za nepřátele SSSR, trockisty apod. Ti pak končili s vysokými tresty v pracovních táborech. Takové posudky jsme našli v Moskvě například z pera Václava Kopeckého (přední ideolog KSČ, 1897–1961 – pozn. red.) z válečného období…

Adam Hradilek ve sklepení jednoho z ukrajinských archivů vyhledává s pomocí čelovky spisy týkající se pronásledovaných Čechů v SSSR.

FOTO: Archiv Ústavu pro studium totalitních režimů

Nicméně šlo jen o část sovětské mašinérie. Předchozí Velký teror z let 1937–1938 nepřežily stovky Čechoslováků kvůli plnění kvót na odhalené „zrádce“ a „špiony“, které si žádala Moskva. Na to doplatili třeba čeští sokolové v Žitomíru. 28. září 1938, v den svatého Václava, jich bylo popraveno 78. Vadilo to, že chodili do Sokola, sdružovali se. Hledaly se nové a nové skupiny nepřátelské vůči státu. A je známo, že ČSR krajanům aktivně pomáhala jak materiálně, tak mj. vysláním učitelů do českých škol. Ti většinou rovněž končili v táborech či na popravišti.