Přemysl vtáhl do Čech v listopadu roku 1197 a přidávali se k němu další bojovníci „připraveni jsouce buď zemřít, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížectví“.

Vladislav byl ale vysoce morální člověk – na knížecím stolci se ocitl jako mladší bratr v důsledku intrik a plánů části české šlechty, a navíc dobře znal svého popudlivého bratra. A tak i když vojenská převaha byla na jeho straně, v noci před bitvou „po úradě s přáteli a velmoži, aniž by obojí vojsko tušilo, požádal bratra o tajnou schůzku“.

Na ní se bratři shodli na smíru – Vladislav ustoupil z českého stolce a spokojil se s Moravou. Dohoda ukončila střety mezi Přemyslovci a položila základní kámen ke stabilizaci českého státu.

Schopnému a inteligentnímu Přemyslu Otakarovi se tím otevřela cesta jak ke královskému titulu a k historicky přelomovému zakotvení jeho dědičnosti, tak k proslulé Zlaté bule sicilské – tedy konečnému stvrzení nezávislosti budoucího českého království v evropském prostoru, pro nás vymezeného především středověkou Svatou říší římskou.

Přemyslovec proti Přemyslovci

Místo ani čas narození knížete a později krále Přemysla Otakara I. neznáme. Podle historika Josefa Žemličky (Přemysl Otakar I., Praha 1990) přišel na svět v rozmezí let 1165-1167 jako čtvrtý syn krále Vladislava II. (jeho titul dosud nebyl dědičný) a jeho druhé manželky Judity Durynské. (Jiné prameny jako rok jeho možného narození uvádějí i 1155 – pozn. red.)

Přemysl byl prchlivý, houževnatý a vytrvalý. To všechno měl v budoucnu zúročit. Vždyť už v dětství se poprvé stal vyhnancem, když císař Fridrich Barbarossa v roce 1173 dosadil na český knížecí stolec místo Přemyslova bratra Bedřicha jiného Přemyslovce – a to Soběslava II.

Přemysl Otakar I. byl bezskrupulózní panovník.

Přemysl Otakar I. byl bezskrupulózní panovník.

FOTO: Žemlička, J., Přemysl Otakar I., Svoboda 1990

V osmdesátých letech už ale Přemysl aktivně podporoval Bedřicha v mocenském boji a roku 1185 porazil v bitvě u Loděnic u Znojma dalšího chvilkového knížete, moravského Přemyslovce Konráda Otu. Sám se knížetem stal poprvé v roce 1192, a to za podpory Přemyslovce a pražského biskupa Jindřicha Břetislava.

I z tohoto propletence je jasné, že v té době byly české země v úpadku – jednotliví znesváření členové rodu se střídali na trůně to vytvořilo možnost německým panovníkům zasahovat do české politiky.

Na to hleděl Přemysl s nelibostí. Proto se spojil s koalicí proti dalšímu císaři Jindřichu VI. Tehdy ale intrikán Jindřich Břetislav prozradil pikle císaři. A ten po dohodě s pražským biskupem odstavil českou šlechtu a dohodl se, že Jindřich Břetislav se zmocní vlády sám.

Přemysl roku 1193 opět prchl ze země. Ale nevzdal se. S hrstkou nejvěrnějších se mu podařilo znovu získat císařovu přízeň. Ovšem když v roce 1197 zemřel Jindřich Břetislav, obávala se česká šlechta pověstného Přemyslova vzteku kvůli své podpoře biskupa, a proto zvolila knížetem Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha. Tím šlechtici porušili nástupnické právo staršího ze sourozenců.

To Přemysl spolknout nemohl – naštěstí ale osudný prosincový střet u Prahy, jak již bylo zmíněno v úvodu, nakonec Vladislav Jindřich moudře odvrátil a až do konce života byl Přemyslovým nejvěrnějším spojencem.

Politik a vládce

Přemysl (ve styku se zahraničím užíval jméno Otakar) byl už ve zralém věku. Byl osobně statečný, ale i bezskrupulózní, sebevědomý, přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Odpor nesnášel. Byl vyhraněný a nadaný. Po smrti císaře Jindřicha VI. vyústil konflikt mezi dvěma německými rody Štaufů a Welfů ve volbu dvou římských císařů.

Na jedné straně stál Štauf Filip Švábský, na druhé Welf císař Ota IV. Brunšvický.

Oba hledali spojence. Filip jako první oslovil Přemysla. Přemysl souhlasil a vyslal Filipovi na pomoc vojenské oddíly. V září roku 1198 se Filip nechal v Mohuči slavnostně korunovat.

Zlatá bula sicilská je v dobrém stavu dodnes.

Zlatá bula sicilská je v dobrém stavu dodnes.

FOTO: Žemlička, J., Přemysl Otakar I., Svoboda 1990

A vzápětí dostal Přemysl mimořádnou odměnu. Filip mu vystavil privilegium, v němž čeští panovníci dostali královský titul dědičně. Písemně se sice nedochovalo, ale zjevně se později stalo součástí Zlaté buly sicilské. Boj mezi Štaufy a Welfy se ovšem protáhl na řadu dlouhých let s různými výsledky. Přemysl se nyní zbavil tlaků ze západu a výhledově se stal vítaným spojencem. Doma se ovšem musel vyrovnat s mnohými těžkostmi.

Nemravný biskup a dvojí manželství

Vrásky na Přemyslově čele prohloubil pražský kanovník Arnold. Nesnášel biskupa Daniela Milíka, protože jej dosadil v roce 1197 na biskupský stolec tehdejší kníže Vladislav Jindřich, a nikoli celá kapitula, jak si přála církev. Poslal proto do Říma písemnou stížnost. Také žaloval na Danielovy mravy. Nakonec ale papež Inocenc III. přinutil Arnolda, aby se biskupovi omluvil.

Ten se však nevzdal. V roce 1199 se s obviněním vypravil do Říma osobně. Tam tvrdil, že Daniel má ženu a děti, padělal pečeti, opíjel se a dokonce se prý účastnil zabití nějakého druha. Papež Daniela obeslal na kurii, biskup ale do Říma nešel. Zato se v Římě začaly projednávat Přemyslovy soukromé záležitosti.

Přemysl se v roce 1178 oženil s Adlétou ze saského rodu Wettinů, který se podílel na ovládnutí slovanských krajů za Krušnými horami. A to i přesto, že byli příbuzní čtvrtého stupně. Wettinové založili markrabství míšeňské. Adléta byla rázná, Přemysl ji miloval a měl s ní několik dětí: mimo jiné syna Vratislava, dcery Markétu, Božislavu a Hedviku.

Wettinové Přemysla maximálně podporovali. Jenže čas se nedá zastavit a poté, co se Přemysl stal knížetem na Pražském hradě, stárnoucí Adlétu zapudil. Byl smyslný a vybral si mladou sestru uherského krále Konstancii, kterou si vzal roku 1199.

Adléta se nevzdala – jejím dětem hrozila pečeť bastardů, a tak se obrátila k papeži o pomoc. Biskup pražský Daniel totiž prohlásil sňatek s Adlétou za neplatný kvůli příbuzenství. A právě nyní byl i Daniel obviněn a jeho verdikt tedy mohl být zpochybněn. Přemysl byl v choulostivém postavení.

Papež zahájil vyšetřování, které trvalo léta a manželství bylo zrušeno až po Adlétině smrti počátkem roku 1211. Přemysl byl dokonce uvržen do klatby kvůli neúctě k procesu.

V roce 1201 se na čas Adléta k Přemyslovi vrátila – Konstancii totiž zemřel syn Vratislav a Přemysl potřeboval následníka. A toho Adléta už porodila. Konstancie ale zůstala u dvora, a když se jí v roce 1205 narodil syn Václav, Přemysl Adlétu znovu vypudil. Wettinové byli rozzuřeni a postavili se proti němu.

Z tábora do tábora

Ovšem už v dubnu předchozího roku 1204 získal Přemysl i papežovo uznání českého království za to, že se připojil k tzv. papežské straně (papež totiž jeho královský titul dosud neuznával, stejně jako někteří vzdálení evropští panovníci). V té době zrovna papežský Řím stanul proti svým hlavním soupeřům – římským císařům. Řím hodlal dosáhnout politické nadvlády v západním křesťanstvu, císaři zase nechtěli přijít o svou moc.

Štaufský císař Fridrich II. vydal Zlatou bulu sicilskou.

Štaufský císař Fridrich II. vydal Zlatou bulu sicilskou.

FOTO: Žemlička, J., Přemysl Otakar I., Svoboda 1990

O bojích mezi Štaufy a Welfy už byla řeč – a papež podporoval Welfy. Přemysl byl chytrý muž – postavil se postupně na stranu všech tří kandidátů na římský trůn. Jeho první favorit Štauf Filip Švábský, od kterého získal dědičnou korunu, byl v roce 1208 zavražděn, takže přešel k papežovu koni Otovi Brunšvickému z rodu Welfů. Za to se mu dostalo papežova uznání koruny. A nakonec bojoval za štaufského Fridricha II. Přecházel tak z tábora do tábora, ale takové chování nebylo v tehdejší době výjimkou.

Tak či tak, díky svému manévrování získal Přemysl Zlatou bulu sicilskou, která jako první nám známý dokument stanovila pevné obrysy českého státu ve vztahu k římské říši. A byl to právě onen posledně jmenovaný Štauf, tehdy ještě král Fridrich Sicilský, kdo mu ji 26. září roku 1212 vydal v Basileji a odměnil se mu tak za politickou podporu. Opatřil ji zlatou pečetí království sicilského, protože dosud neměl vlastní římskou pečeť.

O bule (bula je středověká pečeť, zhotovená z kovu) se školáci učí dodnes. Podle ní měli Přemysl i jeho nástupci své království držet dědičně a beze všech platů říši. Vazby mezi římskou říší a Českým královstvím zůstaly omezeny na minimum. Toho, koho zvolí česká šlechta za krále, římský král podpoří a udělí mu zemi jako léno.

Nebyla žádným převratem – jen respektovala české hledisko, hájící samostatnost přemyslovské monarchie. Přemysl poté o dění v říši ztrácel zájem. Římská říše se rozkládala. Stáhl se z velké politiky a až do své smrti v roce 1230 se zabýval především domácími poměry.

Jeho jméno se sice octlo ve stínu jiných velkých králů, jako byli jeho vnuk Přemysl Otakar II. či Karel IV., ale spojení se Zlatou bulou mu zajistilo nesmrtelnost.

Říše neříše
Středověká říše římská fiktivně navazovala na římské impérium, ale netvořila pevný státní celek. V čele stál římský král – byl-li korunován v Římě papežem, dostal titul císaře.
V 11. století zabírala zhruba území dnešního Německa, východní a jihovýchodní Francie, Rakouska, Švýcarska, Slovinska, severní polovinu Itálie a Čechy s Moravou.
Přemyslovská monarchie se ale vyvíjela jako suverénní společenství. Římští králové formálně potvrzovali postavení českých knížat, ale českým zemím nevládli.
Ze strany říše byl uznáván jen ten z Přemyslovců, kterého zvolili domácí.