Článek
Jako supernovy jsou označovány hvězdy, jež jsou aspoň osmkrát těžší než Slunce a které na konci své existence explodují. Při této explozi je hmota zanikající hvězdy rozmetána do všech stran.
Pokud se nějaká ze zaniklých supernov nachází blíže než 300 světelných let od Země, dorazí zbytky z ní i na naši planetu. Jedním z prvků, který vzniká při výbuchu supernovy, je radioaktivní izotop železa s atomovým číslem 60.
Na něj se Feigeová zaměřila, protože na Zemi tento izotop vůbec nevzniká. Pokud se na ní Fe60 nacházel v době vzniku planety, musel za čtyři miliardy let její existence už prakticky zmizet. Poločas jeho rozpadu je totiž „pouhých“ 2,6 miliónu let. Při pátrání po hvězdném izotopu se Feigeová zaměřila na vzorky usazenin ze dna Pacifiku, jižního Atlantiku i Indického oceánu.
S pomocí spektrometru v nich našla kromě stabilních pozemských izotopů Fe54, Fe56, Fe57 a Fe58 i „kosmický“ izotop s číslem 60. Ve třech gramech železa, extrahovaného z usazenin, našla Feigeová celkem deset atomů tohoto izotopu.
Počítačové simulace pak ukázaly, že atomy pocházejí ze dvou supernov, jež se nacházely ve vzdálenosti 270 a 300 světelných let od Země – jedna ležela v souhvězdí Vlka, druhá v souhvězdí Vah. Jedna z nich explodovala před 1,5 miliónu let, druhá už před 2,3 miliónu let.
Kdyby nějaká supernova vybuchla ve vzdálenosti méně než třicet světelných let od naší soustavy, vzniklé gama-záření by bylo natolik silné, aby zničilo veškerý vyšší život na Zemi.